Trumpův lhář u výslechu

V době neúspěšného hanojského summitu otevíraly americké televize zprávy nějakou variací věty, že „summit prezidenta Trumpa zastiňuje slyšení jeho bývalého právníka v Kongresu“. Nedodávaly už, že ony dělaly to zastiňování.

Trumpův bývalý právník Michael Cohen se loni přiznal k porušení zákonů o daních, financování volebních kampaní a ke lhaní Kongresu. Byl to plod práce dílem zvláštního vyšetřovatele Muellera, dílem standardních orgánů činných v trestním řízení. Díky tomu, že Cohen spolupracoval s úřadem zvláštního vyšetřovatele, dostal „jen“ tři roky. Dolní sněmovna Kongresu je od letoška pod kontrolou demokratů, a lze tedy počítat s tím, že bude využívat svého práva vyšetřovat administrativu zvát si svědky mnohem agresivněji. Cohen je prvním, ale jistě ne posledním předvolaným člověkem z okruhu prezidenta.

Výslech tohoto Trumpova dlouholetého spolupracovníka jistě nebyl bezvýznamný. Ale očekávání byla vybuzena ještě daleko výš a výslech je nemohl naplnit.

Zaprvé, Cohenovým slovům je třeba naslouchat s vědomím toho, že je usvědčený lhář. Tato jeho slabina je, pravda, kompenzována tím, že otázky se týkaly témat, jež byla předmětem zájmu zvláštního vyšetřovatele. A jistě nadále jsou, jakož i samotný Cohen, za jehož spolupráci ho Muellerův tým odměnil oficiální přímluvou u soudce rozhodujícího o výši trestu. Pokud by Cohen teď řekl před Kongresem něco jiného či dalšího, než co předtím řekl vyšetřovatelům, Mueller by to jistě nenechal jen tak. O tom se přesvědčil jiný vyšetřovaný, Paul Manafort. Ten sice s Muellerem uzavřel dohodu o spolupráci, ale zvláštní vyšetřovatel posléze zjistil, že mu Manafort dále lže a i z vazby se snaží ovlivňovat svědky. Takže žádné dobrozdání soudu nepošle a Manaforta čeká možná i doživotí.

Proto tedy Cohen někdy volil silná slova. Donald Trump je rasista a podvodník, řekl Cohen. A jmenoval konkrétní příklady rasistických výroků, jež Trump pronesl. Mezi čtyřma očima samozřejmě.

Mluvil taky o tom, jak Trumpovým jménem různým lidem mnohokrát vyhrožoval. „Padesátkrát?“ ptala se ho kongresmanka Spierová. „Víckrát.“ – „Stokrát?“ – „Víckrát.“ – „Dvěstěkrát?“ – „Víckrát.“ – „Pětsetkrát?“ – „Pravděpodobně.“ Taky bez důkazů, samozřejmě. Co si s takovým sdělením počít? Že Cohen nebyl ani tak právník jako (nepříliš schopný) muž na špinavou práci, to se vědělo. Množina občanů, kteří to dodnes nevěděli či tomu nevěřili a dnes prohlédli, asi nebude velká. Proto taky měl svého času virální úspěch záběr Michaela Cohena s přáteli doprovázený hudbou z legendárního mafiánského seriálu Rodina Sopranů. Od té doby, co Cohen začal spolupracovat s Muellerem, na něj Trump útočil na Twitteru s použitím mafiánské terminologie pro práskače. Američané to vědí. Většina z nich, pokud ji to vůbec zaměstnává, zřejmě došla k závěru, že taková je dnes bohužel politika. Jinak by Trump těžko mohl mít podporu veřejnosti vyšší než prezident Obama ve stejné fázi jeho funkčního období.

Méně spektakulární, ale o to chytřejší byly otázky některých kongresmanů na praktiky uvnitř Trumpovy firmy – daňová přiznání, potenciální pojistné podvody, falešné faktury na platby za mlčení. Jenže i tyto záležitosti už jsou mnohdy předmětem pozornosti orgánů činných v trestním řízení.

Silná moralizující prohlášení kongresmanů budou mít slabý dosah mimo úzký okruh protitrumpovského „odboje“. Jenže právě tyto kruhy musí být Cohenovou výpovědí zklamané. U veškerých odhalení z Trumpova světa záleží na tom, s jakým očekáváním je přijímáme. A nejzatvrzelejší příslušníci „odboje“ je sledují s tím, že se konečně prokáže, že se Trump spikl s Putinem za účelem zmanipulování amerických prezidentských voleb. A tady jim Cohen nic nedodal.

Těžko taky mohl. Vše, co lze z dosavadních Muellerových kroků vyčíst, je, že Trump a jeho lidé se stýkali s nevábnými charaktery, a když viděli někoho, kdo by jim mohl v kampani pomoci, málo jim záleželo na tom, jestli je to Rus, nebo ne. Ale spiknutí na vysoké úrovni zatím nenasvědčuje nic.

Nejblíže se něčemu explozivnímu Cohen přiblížil, když vypověděl, že byl u toho, když Trump telefonoval s člověkem jménem Roger Stone, jenž mu sdělil, že mluvil s lídrem WikiLeaks Julianem Assangem, který ho informoval, že brzy budou zveřejněny další hacknuté e-maily kampaně Hillary Clintonové. Na což prý měl Trump říci něco ve smyslu, že to by bylo výborné.

Jenže zaprvé, to není spiknutí.

Zadruhé, Stone už je objektem zájmu zvláštního vyšetřovatele a podle dosud zveřejněných dokumentů to bylo jinak – Stone si zřejmě honil triko.

Zatřetí, Trump, Cohen, Stone, Assange – všichni ti lidé mají jedno společné: dobře doloženou tendenci vymýšlet si a lhát.

Takže celá událost, jež prý zastínila hanojský summit, bude asi zapomenuta rychleji, než se zdá. Možná je to nemilé, ale k pochopení může pomoci česká analogie. Kauza Čapí hnízdo anebo nahrávky, na nichž Andrej Babiš mluví vulgárně o „pravdě a lásce“ a o tom, na koho „naši zaklekli“, měly na širokou veřejnost taky menší dopad, než se v novinářských a politických kruzích zdálo. A že je Andrej Babiš ochoten ponižovat vlastního syna veřejným líčením jeho psychotického záchvatu, to už taky valnou část veřejnosti nepřekvapí. A ta zbývající to svede na novináře. Kdyby si veřejnost začala všímat, že dálnice se opravdu nestavějí rychleji, kdyby EU kvůli premiérovu konfliktu zájmů přestala ČR vyplácet dotace, a do toho ještě přišel ekonomický pokles – to už by bylo jiné. Ale dokud se to nestane, má pramalý význam, kolikrát se novináři Babiše na kameru zeptají, zda byl agentem StB.

S Trumpem je to podobné.