Ó Velvary, kde jsou tvé lektvary

Vlastně jsme do Velvar přijeli kvůli malíři Jiřímu Karsovi, jenomže byla neděle a městské muzeum bylo zavřené, nad čímž jsme trochu kroutili hlavami. Logičtější by bylo, kdyby bylo zavřeno na šábes, když už tam mají toho Karpelese, řekl někdo z nás, čímž chtěl dát najevo, že ví, jak se tenhle skvělý malíř Georges Kars jmenoval, když se roku 1880 narodil v blízkých Kralupech, kde má pamětní desku, když už ne dům. Ve Velvarech mají v muzeu patnáct jeho obrazů z mládí, než odešel do světa, nejdřív do Mnichova a pak do Paříže, kde žil dvacet let, a než přišli Němci i tam. Stačil pak ujet do Švýcarska, kde přežil válku, ale ne už to, když se dozvídal, co se stalo v Evropě s Židy. Takže 5. února 1945 vyskočil v Ženevě z hotelu, z pátého patra, toho hrabalovského patra sebevrahů.

Takže jsme stáli u morového sloupu ve Velvarech, kam jsme přijeli motorákem z těch Kralup, a rozhlíželi se po náměstí, které se vznešeně jmenuje Krále Vladislava a je velké, že by se tam dal postavit obchoďák, k čemuž snad jen tak nedojde. A někteří z nás si představovali, jak to muselo být krásné, když se na tom náměstí konávaly dobytčí a koňské trhy, takže bylo plné povozů a selského lidu a jejich hovad a těch smradů a vůní rolnických. Protože kolem Velvar jsou samá sprašová úrodná pole, obývaná od neolitické revoluce potomky Kainovými, kteří v potu tváře svůj chléb vezdejší dobývali.

Krajina je tady skoro bez lesů, jen česká step, náhorní plošina, rovina, z níž se zvedá klobouk Řípu a pak dál za Slaným první kopce Středohoří. To jsou centrální Čechy, kolébka země, hlína, z které pak vypučel nejstarší zárodek přemyslovského státu, dalo by se říct, naše země. Však když člověk vyleze trochu nad Velvary a spatří na obzoru tu nízkou horu, zmocní se ho lehce majestátní pocit, to by musel být bez úplně citu, kdyby ne.

Na druhé straně se pak kraj sklání k Vltavě, kde jsou nejblíže ty industriální Kralupy, odkud pocházeli předkové Jaroslava Seiferta a pak také šikovatel Vaněk, kterého když se Švejk zeptá, co dělal v civilu, tak odpoví, že byl v drogistou v Kralupech, což Švejka, protože ten byl přece také vyučený materialista, a to u pana Kokošky na Perštejně, moc potěší.

Ale do Kralup jsme teprve došli. Zatím jsme stáli na náměstí ve Velvarech, obcházeli ho kolem toho krásného mariánského sloupu, který se tam vyjímal poněkud překvapivě, celý zčernalý za těch rovných tři sta let (1719), co tam stojí. A někdo se podivil, že si takovou nákladnou věc v takové díře pořídili, protože to tady trochu jako díra vypadalo, neboť jsme šli zrovna kolem zabedněného hotelu Záložna, pěkného domu prvorepublikánského, kde na zpuchřelé nástěnce bylo napsáno, že pokoje si je možné pronajmout. A to oznámení bylo škrtnuto. A tak to bylo ještě na dalších domech, které kdysi na tom náměstí mohly být třeba nějakými krámy a kvelby, ale teď tam nebylo nic, kromě jedné cukrárny, to se musí nechat. Díra, opakoval s nadšením čerstvý penzista Ludva, který to miluje tím víc, čím víc se to rozpadá. Zas taková ne, Velvary, to bylo slavné město, řekl Zbyněk, který naopak vystupuje jako obránce malých vlastí a rád nalézá stopy úspěchu, třeba jen nepatrného. Ostatně, těžko by to mohla být díra, když se o ní zpívá ta píseň o tom okradeném kupci. A sotva to dořekl, začali jsme si všichni, zčásti proti své vůli, prozpěvovat tu sebelítostivou píseň: Ó Velvary, ó Velvary… Myslíte si, pánové, že by sem jel jen tak pro nic za nic: jed jsem, pil jsem, hodoval jsem, krásné děvky miloval jsem… No ano, řekl jsem já, okradli ho v té hospodě, právě jdeme kolem ní: Panská hospoda, teď je tam to zavřené muzeum, pěkný barák barokní je to. A ten kupec, co ho okradli, se jmenoval Jáchym z Bílé a mělo se to stát v únoru 1591, tedy za Rudolfa II. Ta píseň je samozřejmě pozdější, ale stará je dost.

A co tady dělal, proč sem jel? ptal se naivně Ludva. – No, protože Velvary, to se podívej na mapu, stály na obchodní cestě, jedné z nejdůležitějších v Čechách, z Horní Lužice a Drážďan, přes Litoměřice do Prahy. A Velvary byly poslední zastávkou před Prahou. Tak se asi vracel ze Saska, v brašně nebo možná v truhle ty tolary, tady se zastavil v hospodě, ožral se jak slíva, do toho nějaké kuběny, panny helmbrechtné, jak se jim říkalo, ty se vždycky na takových místech vyskytují. Takže není divu, že to dopadlo, jak se zpívá v té písničce. To se nemohl divit, to se vám může stát klidně i teď… Vezmete si domů prostitutku, ona vám něco nasype do pití a probudíte se nazí a bez mobilu. – To asi těžko, řekli chlapci v letech společně. A na chvíli se odmlčeli.

Ale pánové, znáte tu historku s těmi natvrdo uvařenými vejci? řekl pak Ludva. – Neznáme, Ludvo, vyprávěj nám ji, dělali si z něj hoši srandu. A Ludva jim nadšeně převyprávěl historku, jak Karel IV. stavěl Karlův most, to se Ludva trochu zarazil, a pak si vzpomněl, že se tak ještě nejmenoval, teda asi Kamenný, a rozkázal přidávat do malty bílek, aby to snad lépe přilnulo. No a královská města měla povinnost posílat vejce, kolik, to nevím, asi dost na takový most. A velvarští poslali vařená, aby se prý cestou nerozbila… chachacha! Zajíkal se Ludva rozkoší z fabulace. – A od té doby se jim lidé v Čechách smáli a říkali, jak jsou Velvarští natvrdlí, chacha. – Hm, dobrá historka, nechtěli přátelé lehce senilnímu druhovi kazit radost.

Pokračovali pak ke kostelu sv. Kateřiny, jehož gotické jádro tady stálo už v roce 1337, tedy o nějakých dvacet let dřív, než farníci posílali vejce do Prahy. Za kostelem je několik pitoreskních uliček, které působily středověce a malebně: vchází se do nich Starou fortnou, takovou brankou něco přes dva metry vysokou. Tady jsme museli uznat, že Velvary mají i nečekaná zákoutí. Jestli tady nebylo ghetto, napadlo nás, ale neměli jsme to kde ověřit. Je čas dát si někde oběd, shodli jsme se.

Ale ještě předtím jsem přece jen pravil. A pánové, slyšeli jste někdy o Janu Velvarovi? Asi ne, to jméno je málo známé. Asi ani ve Velvarech, odkud dle všeho pocházel, ho nepřipomínají. Já ho znám proto, že jsem kdysi dělal rozhovor s Petrem Čornejem o husitech, o čem asi jiném, a zeptal se ho, jestli má z té doby nějakého oblíbence, a on řekl Jana Velvara… To byl, dalo by se říct, umírněný intelektuál v revoluci, původně snad rektor školy tady ve Velvarech, prostě učitel, který se ale dostal do husitské Prahy, tam se brzo vyšvihl, takže mu patřil dům u Týna a vůbec se mu asi dařilo dobře, no ale hlavně se brzo objevil v umírněném proudu revoluce kolem Jana Rokycany, svého přítele a souseda od Týna, toho řekněme oportunistického pražského křídla, které se záhy snažilo o nějaký kompromis, mezi radikály a umírněnými, mezi utrakvisty a katolíky, dokonce se dohodnout se Zikmundem. Uměl výborně latinsky a německy, takže ho posílali na diplomatické cesty, byl v Basileji, vyjednával v Chebu a v Jihlavě, po Lipanech byl členem delegace, která jednala se Zikmundem, prostě takový peacemaker, který se snaží najít dohodu, protože vidí, že takhle to dál nejde, že ten rozvrat už nesmí pokračovat, nebo to s tou zemí dopadne hodně špatně. To je vlastně docela aktuální. Člověk kolem sebe vidí tolik radikálů, tolik lidí, jinak třeba i rozumných, kterým nedělá nic větší radost než hnát věci na extrém a pro které nějaká dohoda nebo kompromis rovná se zrada. A to mně je bližší postoj takových Velvarů, takových oportunistů, kteří radši trochu někdy ustoupí, protože jen tak můžou zachovat to, na čem jim záleží.

Přátelé nic nenamítali, ba zdálo se, že souhlasili. Obešli jsme ještě jednou náměstí, které jméno po králi Vladislavovi neslo proto, že jim tento Jagellonec, dosazený na český trůn rovněž z kompromisu, obnovil městská práva. V cukrárně jsme se zeptali na hospodu. U krásné renesanční radnice jsme ještě jednou pohlédli směrem k morovému sloupu a řekli si, že to zas taková díra není, ty Velvary. Hospoda byla ucházející. Vyšli jsme pak Pražskou branou a po krátkém stoupání se ocitli tváří v tvář zemskému ráji to na dohled.