Vysočinský mirákl v Číhošti

Ve Světlé nad Sázavou, kam jsem dojel vlakem, který se jmenuje jako kdysi populární salám, tedy Vysočina, mě na nádraží čekal páter Zdeněk Jančařík, se kterým na jaře podnikáme tyto výpravy. On přijede autem od saleziánů z Brna, já vlakem z Prahy, pokračujeme autem někam. Tentokrát jsme pokračovali do Číhoště. Hned za Světlou jsme se spletli a chvíli motali, přesto asi po půlhodině dorazili na místo. Zastavili kousek od kostela, kde se stal ten mirákl, a už se na nás řítil Miloš Doležal.

Miloše znám dlouhá léta, jakmile ho vidím, srdce mi poskočí radostí, ale v Číhošti jsem zatím nikdy nebyl. Přitom Miloš Doležal a Číhošť, to jsou už léta dva vrcholy trojúhelníku, jehož třetím vrcholem je samozřejmě páter Josef Toufar. Miloš o něm napsal a vydal několik knih, zrovna nedávno průvodce po jeho stopách Když není motorka, lépe chodit pěšky, což je citát z Toufarova dopisu, kde líčí, jak jezdí po kraji na motorce, která se mu každou chvíli rozbila. Za tu nejznámější knihu, Jako bychom dnes zemřít měli, dostal Miloš i nějaké ceny, ale hlavně se mu podařilo ten strašný i zázračný případ, kde se spojuje na jedné straně mysterium, na druhé komunistická zvůle, umístit do povědomí. A s ním i Číhošť, obec, která je, opět i díky němu, pevnou součástí „mýtu“ Vysočiny. To mi došlo vlastně až teď na místě, jak je to tu úžasně všechno propojeno a svázáno, přičemž toho ještě hodně člověku uniká. Číhošť navíc leží v geografickém středu tohohle státního útvaru, takže kdybyste vystřihli republiku z mapy, tak přesně kousek za Číhoští je bod, na němž byste s ní mohli na špejli balancovat. Mají tam také takový podstavec a na něm jehlan, že to je jako ten střed, a tedy cosi jako pevný bod.

A kousek od toho přesného středu jsme tedy stáli, oblaka se honila po nebi, vypadalo to, že co chvíli začne pršet, a Milošův hromový hlas hned začal: Tak tohle je všechno spojeno s Toufarem. Kostel, fara a ta hospoda vlastně taky… – a máchl tlapou nalevo, kde stojí hostinec U Vavřičků, dnes Na Středu, což souvisí s tím jehlanem. – Toufar byl sám z hospody, syn hospodského z Arnolce u Jihlavy, a když ho sem na jaře čtyřicet osm komunisti přemístili za trest ze Zahrádky, tak sem hned zapadl a zašel rád do hospody, zvlášť rád chodil na tancovačky a viděl, že kluci neumějí tancovat, že šlapou jako medvědi. Tak pro ně zorganizoval taneční hodiny, tam přivezl tanečního mistra Miláčka ze Zahrádky. Znáš Zahrádku? zeptal se mě Miloš, který pochází kousek od Zahrádky, z Horních Pasek.

No, vlastně neznám, nemůžu znát, protože už neexistuje. Z městečka zbyl po zatopení začátkem 70. let jenom původně románský kostel svatého Víta. Pár metrů od něj šplouchají vody přehradní nádrže Želivka. Dojeli jsme tam odpoledne se Zdeňkem, který to tam naopak znal, protože tam byl ve výroční den Toufarovy smrti, 25. února 2017, sloužil tam i mši, když tam Olbram Zoubek odhaloval sochu kněze mučedníka, byla to poslední Zoubkova socha, zemřel pár měsíců po tom. A zase to souvisí s Milošem, protože Zoubek četl v roce 2015 jeho knihu o Toufarovi, tam se dočetl, že páter Toufar zemřel ve stejném domě jako Jan Palach, tedy ve Státním sanatoriu v Legerově ulici v Praze 1. A Olbram Zoubek, který sňal v lednu 1969 na tom místě posmrtnou masku Palachovi a v roce 2010 udělal sochu Milady Horákové, se rozhodl, že udělá sochu i Toufarovi… A Miloš mu navrhl, že by mohla stát u kostela v Zahrádce, kde Toufar sloužil jako kněz v letech 1940 až 1948. Mistr souhlasil a ani mu prý nevadilo, že to bude skrytá socha v kostele u zatopené obce, protože síla sochy nezáleží na tom, jestli je na očích. Už byl na vozíku, když ji v boční kapli vodního kostela odhalovali, a říkal, že to je jeho způsob pokání, protože když v 50. letech o „číhošťském zázraku“ četl, tak se prý tomu „šklebil“. Takže tam teď ve výklenku stojí socha muže, který se ve tváři Toufarovi možná moc nepodobá, je to spíš znak nebo symbol mučedníka, který čeká v cele na rány a ví, že se blíží chvíle, která bude jeho poslední a zároveň první…

Ale zatím jsme stáli v Číhošti, nebe se zatahovalo, tak jsme šli do kostela, ale ještě předtím Miloš mával rukama a ukazoval na mříž před kostelem a říkal, že to taky tady dali dohromady farníci za Toufara, protože on se vyznačoval tím, že to byl muž činu a dal dohromady farníky a postavil s nimi zídku a bránu, na které je cedulka s nápisem „Postavila láska farníků l. P. 1948“. Tak jsme vešli dovnitř, Miloš měl klíče, a ten interiér jsem hned poznal: oltář, kde se měl 11. prosince 1949 před zraky věřících několikrát pohnout během Toufarova kázání křížek. A hlavně kazatelnu s kotvou, fakulí a hořícím srdcem. Ukázky z toho filmu jsem viděl ještě jako dítě, protože tehdy v 70. letech byla lež o „číhošťském zázraku“ znovu oprášená, i když ten estébácký krátký film, který se drze jmenoval veršem z Matoušova evangelia Běda tomu, skrz něhož pokušení přichází, se už celý promítat neodvážili. Ale záběr s knězem, jak z kazatelny rukou tahá za lanko, které pohybuje křížkem na oltáři, to je slavná scéna. Tehdy ho sem přivezli už na kraji smrti, po měsíci mučení ve Valdicích. V zuboženém stavu, ve vysokých horečkách, prý měl na nohou bačkory s rozstřiženým nártem, protože měl oteklá chodidla. Z úst mu tekla krev, kterou mu museli utírat, břicho měl napuchlé, nemohl pohnout rukama, takže ho museli do bílé alby navléct a pak ho vyvléct pět schůdků na kazatelnu, kde pak ho zezadu podpírali. Dva dny nato, večer 25. února 1950, na druhé výročí puče, umírá. Jeho mrtvé tělo zahrabou do hromadného hrobu na hřbitově v Praze-Ďáblicích. Prý tam pak hodili zdechlinu cirkusového slona.

– Víš, že jsem tomu dlouho věřil? řekl jsem Milošovi. A bral jsem to ale pak, že se aspoň Toufar o něco pokusil, že to myslel dobře, pia fraus, zbožná lež. – To říká hodně lidí, že tomu věřilo. Vlastně to těm estébákům vyšlo, jediné, co jim nevyšlo, bylo, že jim Toufar umřel, to nechtěli, jejich úmyslem bylo s ním udělat monstrproces, kde by vyprávěl, jak narafičil ten zázrak. Jenomže se neudrželi a umlátili ho, jak to měli v povaze. Já jsem estébáka Máchu, co ho má na svědomí, znal, chodil jsem k soudu, pak jsem ho doprovázel domů a zkoušel s ním mluvit, umřel před pár lety, skoro stoletý. Myslíš, že něčeho litoval? Ničeho, prostě zabil kněze, trochu to přehnal, no. –

Pak jsme mlčeli a poslouchali, jak se spustil déšť. Dřevěný křížek stál na novogotickém oltáři, ale, jaký div, nehýbal se. Tohle je replika, ten pravý sebrali tehdy estébáci a už ho nikdy nevrátili. – Třeba se někdy zase pohne, řekl jsem. Kde jinde by se měl pohnout než u středu země: dejte mi pevný bod a já pohnu křížkem, chtěl jsem říct, ale naštěstí začaly znít zvony, protože bylo pravé poledne. – Anděl Páně, pojďme se pomodlit, řekl moderní kněz Jančařík a pravil: Anděl Páně zvěstoval Panně Marii. – A Miloš, který to umí, řekl: A ona počala z Ducha Svatého. Zdrávas Maria, milosti plná… V rozpacích, jaký jsem barbar, že to neumím, jsem se podíval dolů na boty a zrovna jsem stál na kamenné desce, kde bylo vysekáno „Žijme tak, jako bychom již dnes zemřít měli. Žijme pečlivě jako moudří a vykupujme si časem vezdejším život věčný“. Stál jsem na Toufarově náhrobním kameni s citátem z jeho kázání. Je tu od roku 2015, nad Toufarovým exhumovaným tělem, přeneseným z jámy v Ďáblicích. V tom má taky prsty Miloš.

Když přestalo pršet, vyšli jsme před kostel, kde kněz Zdeněk uviděl pampelišky, začal je trhat a stvoly požírat jako koza s vysvětlením, že si tím čistí krev; o tomhle jeho návyku už moji čtenáři vědí z dílu o Štítech (viz Týdeník Echo č. 25/2019 – pozn. red.). Miloš ho neznal a začal se smát smíchem, kterému se říká hurónský. Pak jsme šli na faru. Miloš tam zařídil malé Toufarovo muzeum. Je tam i postel, na které kněz spával. – Jestli chceš, tak tady můžeš přespat, řekl a já byl hned pro, ale musel to zatím odložit. Ale moc se těším. A když nebude motorka, dá se chodit pěšky, řekl jsem.