Druhý nálev. Jak udělat z jedné knihy druhou a ani se nezačervenat
ECHOPRIME
V roce 1998 vyšla v pražském nakladatelství Baronet monografie Kauza Karel Havlíček Borovský. Její autor Michael Borovička v ní vylíčil životní příběh proslulého žurnalisty a básníka. Svou práci prý psal s ambicí, aby „si čtenář na konci knihy“ řekl, „že ten školsky nudný Havlíček byl vlastně velice zajímavá a barvitá historická postava“. Pan Borovička nám sice neprozrazuje, z jakého ústavu či z jaké (středoškolské?) učebnice si snad on sám odnesl poznání, že Havlíček je „školsky nudný“, natož aby se svěřil, co přesně ho ve škole na Havlíčkovi nudilo. Líčení dramatického života? Obrazy z Rus? Epigramy? Křest svatého Vladimíra? Skoro to potřebujeme vědět, abychom panu Borovičkovi lépe rozuměli.
Po třiadvaceti letech předložil pan Borovička svazek podobné velikosti i podobného rozsahu nazvaný 29. 7. 1856 / Smrt Karla Havlíčka Borovského / Legenda o brixenském mučedníkovi v proměnách času. Datum na začátku názvu působí neobvykle, nejde však o autorův rozmar. Nakladatelství Havran vydává edici pojmenovanou Dny, které tvořily české dějiny; toto je její čtyřiadvacátý svazek. Jistě i předchozích třiadvacet titulů se vztahuje k nějakému datu, jež je vždy hned zkraje uvedeno. A asi je v této edici pravidlem oním datem začít výklad.
Dělá to i pan Borovička, v první kapitole Konečně doma líčí Havlíčkův návrat z Brixenu (v květnu 1855) a další měsíce zbývající mu do smrti. Potom se v čase vrací do let Havlíčkových žurnalistických začátků, podniká i „krátký výlet do Havlíčkova soukromí“, provede nás redakcemi tří periodik, kde Havlíček pracoval, totiž redakcí Pražských novin, Národních novin a Slovana, jistěže „zavítá“ i do Brixenu, jaký by to byl Havlíčkův portrét bez Bressanone, nakonec nám připomene už tolikrát vylíčený Havlíčkův pohřeb a zaspekuluje si, co by s Havlíčkem bylo, kdyby v nedožitých pětatřiceti letech nezemřel („zvídavý člověk“ prý „obvykle nedokáže zahnat otázku, co by se stalo, kdyby...“, no dobře): politicky by prý inklinoval ke staročechům a „nový literární směr reprezentovaný především Nerudou a Hálkem by mu zřejmě nebyl dvakrát po chuti. Tito mladí romantikové by se k Havlíčkovi jistě chovali uctivě, pokud by je ovšem nestihla kritika jeho ostrého pera“.
