Výzkum na základě pamětníků? Směšné!

Celá debata mezi panem Klímou a panem Pullmannem mi připadá dost povrchní, a pan Pullman se velice plete, pokud přímo nemluví pravdu.

Udivuje mě, že pan děkan Pullmann podle všeho staví svůj výzkum na rozhovorech s pamětníky. Podle mě se stačí podívat na to, jak vypadaly katalogy Čedoku, CKM, Rekrey, dále si ověřit, že skoro všechny podniky nebo i města nabízely svým zaměstnancům rekreace v Bulharsku a ostatních lidodemo zemích, kolik tam jezdilo lidí. Každá organizace ROH nabízela odborářům zájezdy k moři nebo na Balaton za lidové ceny.Na zahraniční rekreace cestovaly statisíce, možná i více než milion Čechoslováků, každý rok.

Masová turistika za komunismu začala v polovině 60. let, po začátku normalizace byla snaha nabídnout co největší kapacity v Bulharsku, Rumunsku a na pověstném Balatonu, ale i v NDR nebo PLR. Režim si podle mne lidi kupoval tím, že jim umožňoval levnou turistiku do zahraničí, ale jen do zemí, odkud se nedalo utéct na Západ. Samozřejmě, pokud člověk nebyl u zaměstnavatele dobře zapsaný, pak se na lacinou dovolenou do Bulharska nedostal.

Dostat příslib do Jugoslávie bylo v 70. letech dost obtížné, ale když v 80. letech Jugoslávci přitvrdili na hranicích a Čechy na hranicích s Itálií chytali, dokonce byl nejméně jeden Čech na jugoslávsko – Italské hranici zastřelen, pak přibylo devizových příslibů do Jugoslávie. Diinár sice byl “tvrdá” měna, ale rychle devalvoval, takže se ho SBČS snažila zbavit a prodávat dinár turistům s 350% přirážkou byl způsob, jak se dinárů zbavit.

Já sám jsem o příslib do Jugoslávie žádal asi šestkrát, dostal jsem ho jednou, za dva roky po první cestě můj kamarád, s nímž jsem v Jugoslávii byl, emigroval přes Jugoslávii do Kanady, takže jsem měl na domovském třebíčském okrese utrum. Když mě napadlo požádat si v roce 1982 v Brně, kde jsem měl přechodný pobyt, tak jsem příslib dostal, ale když jsem přišel na vojenskou správu, jejíž souhlas byl třeba, tak mi sdělili, že není v zájmu ČSLA, abych po ukončení studia a před nástupem na povinnou vojenskou službu do Jugoslávie cestoval. Nicméně existovali vrstevníci z prominentních komunistických rodin, kterých se toto netýkalo.

Velký vliv na dohodu ČSSR a Jugoslávie o zamezení emigrace přes Jugoslávii měla určitě emigrace přes Jugoslávii na západ z roku 1979, kdy Ceaucescu odmítl v červenci 1979 pustit naše turisty na průjezd Rumunskem do Bulharska pokud neměli dolary na nákup benzínu v Rumunsku. Přišlo to zčistajasna, první příznak Ceaucescovy paranoi.

Na maďarsko-rumunské hranici stály několik dní kolony československých turistů mířících do Bulharska (přes Jugoslávii se jezdit nemohlo), mezi nimi hodně prominentů, takže vláda udělala výjimečnou akci – otevřela hranice s Jugoslávií na průjezd do Bulharska. V to léto údajně emigrovalo několik desítek tisíc Čechoslováků. Já jsem byl v tu dobu v Bulharsku a dozvěděl jsem se o tomto neuvěřitelném aktu velmi brzy a využil jsme to k dvěma návštěvám Jugoslávie. Neemigroval jsem. Takže režim začal pracovat na dohodě s Jugoslávci.

Další věc se dá určitě ověřit – kolik lidí si každoročně žádalo o devizový příslib pro cesty na Západ, a kolik ho dostalo. Můj odhad je, že příslib dostalo kolem 5 – 6% žadatelů. Režim uváděl, že nemáme devizy, takže nemůže jezdit každý, v jednom článku Rudém právu na začátku 80. let se psalo, že jednou za 18 let by mohl každý vycestovat na západ – bylo to zřejmě založeno na poměru žádostí a částky, kterou režim na přísliby uvolňoval. Všem bylo samozřejmě jasné, že režim si vybírá ty, komu cestu povolí, těm, kdo nemají důvod emigrovat, ale některé dítě nebo manžel musel zůstat jako rukojmí doma, celá rodina vycestovat nemohla, ledaže by to byli prominenti.

Vzniklo tak vysoce korupční prostředí – pokud někdo příslib chtěl, musel to mít dobré u komunistů a bezpečnosti – k podání žádost bylo třeba získat souhlas ROH, zaměstnavatele, vojenské správy, místní organizace KSČ, i když žadatel ve straně nebyl, možná nějaká další.

Chápu, že pan Klíma, který se kvůli disidentskému původu nedostal ani do Maďarska, o těchto věcech moc neví, ale udivuje mě, že pan děkan Pullmann, který se tématu cestování za komunismu profesionálně věnuje, o tom nic neví. To, že pochází z prorežimní protekční rodiny, a nemusel cestování řešit, ho neomlouvá.

Závěr: Lidé za komunismu cestovat chtěli a hodně cestovali a zájem o cestování na Západ byl enormní a kolem něj se vytvořilo korupční prostředí stejně jako u jakékoliv jiné oblasti běžného všedního života za komunismu – nákupy běžného zboží, aut, ledniček, gramofonových desek, kakaa, toaletního papíru – pokud jste neměli známé, pak jste žili méně kvalitní život.

Bývalý režim vyžadoval aktivní souhlas s jeho politikou, nestačilo být pasívní. Vzpomínám si na jednoho Paraguayce (vzal si Češku a žil několik let v ČSSR), který mi řekl, že život za diktátora Stroessnera nebyl nic moc, ale narozdíl od komunistů jeho režim nevyžadoval, aby člověk projevoval aktivní souhlas s jeho politikou. To je na komunismu ďábelské, říkal, komunistům nestačí, že lidí drží hubu, oni od nich chtějí, aby s nimi veřejně souhlasili.

Situace se změnila až v roce 1987 nebo 1988, kdy ti, kdo měli valuty, měli možnost si u SBČS zřídit valutové konto – legalizovalo se vlastnictví tvrdé měny – a ti pak mohli žádat o výjezd. Černý kurz dolaru tehdy vystřelil z cca 30 Kč na 40 Kč, jak to bylo u marky, už nevím, ale tuším že z 15 na 20 i výš. Myslím, si, že úředníci, kteří v té době pracovali na ministerstvu financí, by mohli být naživu a mohli by vysvětlit, proč se k tomu přistoupilo – rozhodně to byl vliv Gorbačova a jeho politiky.

Takže pan Pullmann coby vědec a výzkumník ohledně cestování do zahraničí za komunismu? Výzkum na základě pamětníků? Směšné! Tvrdá data o cestování za komunismu jsou zcela určitě k dispozici!

 

S pozdravem

 

Karel Klusák