Když pomoc škodí

Inflace je tématem číslo jedna nejen u nás, ale prakticky po celé Evropě. Kupříkladu průmyslová inflace v Německu je na úrovni z dávných dob ropné krize… A nejlepší na tom je, že ten odpovědný za inflaci, tedy veřejný sektor, hraje písničku „Já nic, já muzikant, vždyť vlastně o nic nejde“.

Pořád víc a víc se tak proti sobě staví vyjádření soukromého a veřejného sektoru. Veřejný sektor, a to dokonce i ten reprezentovaný nadnárodními institucemi, se dál snaží usilovně udržovat zdání, že inflace je jen krátkodobou, přechodnou epizodkou. Mezinárodní měnový fond ústy svého šéfa evropského odboru Alfreda Kammera prohlásil, že prý „…Evropa by se měla vyhnout inflační spirále, protože nynější vzestup cen energie by měl v příštím roce polevit.“

Ano, souhlasím, že vzestup cen energie by měl v příštím roce polevit, neboli procentuálně budou energie zdražovat pomalejším tempem. Ono totiž zdražení z deseti korun na jedenáct odpovídá procentuálně zdražení o 10 procent, zatímco zdražení z koruny na koruny dvě je zdražením o 100 procent. V obou případech jde o ovšem o zdražení o jednu korunu. MMF tedy popsal celkem neoddiskutovatelný jev. Že by tento statistický jev zabránil inflaci, však vskutku tvrdit nelze, protože inflace má mnohé příčiny, veskrze všechny mající kořeny v předešlých rozhodnutích veřejného sektoru, a energie jsou jen jednou z těchto příčin.

To jest tedy pohled veřejného sektoru. Pohled soukromého sektoru je ovšem odlišný. Je reprezentován například společností Unilever. Unilever totiž varoval, že spotřebitelská inflace v příštím roce pravděpodobně zrychlí. Mluvil o tom proto, že pro něj to bude znamenat nutnost zdražit spotřební zboží, a to v reakci na rostoucí náklady a ceny energií.

Soukromé firmy tedy volají Pozor!, stát volá Klíííd, není třeba jakkoliv měnit hospodářskou politiku a přestávat pumpovat peníze do oběhu. Nezbývá než konstatovat, že jedna z těchto stran začíná popírat zjevná fakta a realitu. Která ze stran je onou stranou popírající realitu, nechám na vašem laskavém posouzení, nicméně dovolíme si podotknout, že při tomto posuzování je vhodné vzít v úvahu ještě další vedlejší efekty hospodářské politiky z posledních let: Už opět jsme v éře nedostatkového zboží. Silniční dopravci čelí (krom zdražování pohonných hmot a energií) také nedostatku kapaliny AdBlue spolu s její rostoucí cenou. (Alespoň v tom, že nedostatek je doprovázen rostoucí cenou, trh ještě nebyl zničen.) Nedostatek nabídky hodlá mistr průmyslu, obchodu a dopravy Karel Havlíček řešit tím, že „bude o situaci jednat“. (Kterak toto jednání vyprodukuje syntetickou močovinu nutnou pro kapalinu, není známo.)

AdBlue je kapalina potřebná pro snižování emisí u dieselových motorů. Snižování emisí je nutné kvůli Green Dealu. Když kapalina není přítomna, elektronika kvůli evropským eko-předpisům neumožní nastartovat. Kapalina se vyrábí jako vedlejší produkt při zpracování plynu. Plynu je kvůli Green Dealu nedostatek. Čeho je nedostatek, to je drahé. Stát tvrdí, že zdražování příští rok nebude. Green Deal ale hodlá přitvrdit. Již jste si sami udělali názor, zda v realitě žije soukromý, nebo veřejný sektor? A jak dlouho bude inflace trvat?

A teď pozor, celé je to ještě o další dílek komplikovanější. Průmysl trpí nejen pod vlivem zelené politiky a energetické krize, ale navrch ještě také pod vlivem opětovných obav z uzavírek. A nemusíme hned mluvit o oficiálním lockdownu, bohatě postačí něco, co bychom mohli nazvat „spontánní“ lockdown. Tak třeba pokud vaše dítko školou povinné disponuje spolužákem, jehož rodiče nechali aktivně otestovat na covid, a tento veskrze zdravý spolužák byl shledán pozitivním, na celou školní třídu vašeho potomka bude uvalena karanténa. A je-li vaše dítě zrovna konzumentem prvního stupně základní školy, patrně s ním jeden z rodičů zůstane doma. Tedy nepůjde do práce. Tedy kvůli zdravému spolužákovi bude chybět třeba třicet pracovních sil v českých podnicích.

Tento spontánní lockdown ovšem ještě zvýrazňuje stagflační charakter dnešního světa. Stagflace je souběh zvýšené inflace a současně poklesu nebo aspoň nedostatečného výkonu ekonomiky. A je to náramně obtížně léčitelný syndrom, do kterého se dá dostat takřka výhradně jen skrze státní zásahy do ekonomiky; přirozeně se ho dosahuje enormně nepravděpodobně. A enormně obtížně se také léčí.
Výsledkem je, že centrální banka čelící stagflaci se musí rozhodnout, co obětuje: Buď bude bojovat (s nejasnými úspěchy) proti inflaci, ale tím rozhodně poškodí hospodářský růst, anebo bude bojovat (s ještě nejasnějšími výsledky) proti hospodářské stagnaci či poklesu (ale tím rozhodně ještě zvýší inflaci).

Česká národní banka si vybrala boj proto inflaci, proto příští týden opět zvýší úrokové sazby o půl nebo tři čtvrtiny procentního bodu. Evropská centrální banka si vybrala boj proti recesi jihu Evropy, proto úrokové sazby nezvýší a inflace v eurozóně dál poroste.