Týdeník Echo: Američané a Mars, Češi a plovárny, historie moru

Obrázek na obálce Týdeníku Echo se váže k nejrozsáhlejšímu textu v čísle, jímž je zamyšlení Jiřího Peňáse nad cestou Čechů od sokolského ideálu zdatného plavce k rekreantovi ráchajícímu se v mělčinách akvaparků.

Marian Kechlibar napsal v souvislosti s přistáním amerických astronautů o perspektivách cesty člověka na Mars, geolog Václav Cílek přispěl esejem o středověkých epidemiích moru, Daniel Kaiser hovoří s epidemiologem Rastislavem Maďarem o různých aspektech nemoci covid-19, Lenka Zlámalová analyzuje nebezpečí zvané Huawei, Ondřej Štindl předkládá zevrubnou recenzi filmu Pan Jones, Matěj Beránek chválí rekonstrukci kolonády v Luhačovicích.

„Autoři Dragona už dávno pracují na zcela nové raketě, která nese pojmenování Starship,“ připomíná Marian Kechlibar. „Má to být obří konstrukce z nerezové oceli, schopná letu s posádkou nejen k Měsíci, ale i k Marsu. U takových plánů jsme zvyklí slýchat velmi vzdálené termíny, ale v případě ocelové rakety už vývoj značně pokročil. Existuje několik prototypů, některé již byly při testování zničeny, ale další jsou ve výrobě. (...) Technici ze SpaceX přitom mají důvod neotálet. Letové okno k Marsu se otevírá jen jednou za dva roky a to současné se právě zavřelo. Další příležitost vypravit se k rudé planetě bude v roce 2022 a potom v roce 2024. Pokud má její kolonizace nabrat tempo, bylo by potřeba za dva roky poslat k Marsu aspoň nějaké zásoby a vybavení. Prvním osadníkům se tam, desítky milionů kilometrů od Země, bude hodit každý šroubovák.“

Jiří Peňás ve svém článku o dějinách plavání říká: „Ročně se utopí asi dvě stě Čechů (Moravanů a Slezanů), což je o trochu víc, než je průměr u jiných evropských národů. Paradoxně, ale vlastně logicky je to tím, že Češi pořád spíš plavat umějí, nebo si myslí, že plavat umějí, než neumějí: a také rádi u vody, jako všude jinde, pijí. Je to asi podobné jako s houbami: otrávených je také vždy víc houbařů než těch, kteří by na muchomůrku nikdy nesáhli. Přímořské národy, zvlášť ty jižní, mají k moři poněkud distancovaný vztah: je to samozřejmě zdroj obživy, dřív rybářské, teď turistické, ale lézt do jeho slaných vod a pouštět na sebe přívaly vln a pak riskovat, že vás stáhne za nohu chobotnice, do toho se nehrnou.“

A Václav Cílek své v pojednání o historii černé smrti končí optimisticky: „Do budoucnosti se dívám s radostí a téměř budovatelským optimismem. Covid ukázal, že český národ jako celek je docela příjemné a odpovědné etnikum a že Česká republika zůstávala i se zbytkem střední Evropy ostrovem normálnosti v rozbouřeném světě. Myslím, že nějakému druhu v podstatě šťastné národní renesance se nakonec podobně jako na konci 15. století prostě nevyhneme.“

Nové číslo Týdeníku Echo můžete číst již nyní elektronicky. Od čtvrtka je pak k dostání i v prodejnách tisku.