Ekonomika na kolenou a nemovitosti zdražují aneb kolektivismus v praxi

Koronavirus je úžasnou ekonomickou laboratoří. Ukázal, jak hrozivě státní zásahy pokřivily ekonomiku. Jak se kvůli nim mohou dít věci zdánlivě nelogické a nemožné. Například: Ekonomika je v hluboké recesi – a ceny nemovitostí letí nahoru. Za časů normálních oxymóron jako hrom.

Mnoho lidí z toho vyvozuje, že kapitalismus a neviditelná ruka trhu nefungují. Nu – mýlí se. Neviditelná ruka trhu je to jediné, co aktuálně funguje bezchybně. Kapitalismus ovšem aktuálně skutečně nefunguje – ne proto, že by sám o sobě selhal, ale protože byl částečně odstraněn. To jen celá ekonomika je od základu nemocná z regulace. A ten, kdo situaci včas pochopil, na ní nádherně – a velmi tržně – vydělal.

Platí to pro celý svět. Nejen naše, to celá globální ekonomika je nemocná. A mnohde ještě mnohem víc než u nás. Dokonale to dokumentují statistiky z USA. V USA v květnu poklesly prodeje domů na nejnižší hodnotu za 9,5 roku, neboli koronavirus zafungoval učebnicově. Ceny domů ovšem – neklesly! Pouze rostly nejpomalejším tempem za víc než osm let. Ovšem pořád rostly. To už učebnicové rozhodně není.

Lesk velkoměst zhasl, přišla doba home office

Statistika ukázala, že v době propadu prodeje nemovitostí roste poptávka po rodinných domech v blízkosti větších měst. Zkrátka politici napůl v hysterii, napůl z populismu kvůli koronaviru vypnuli ekonomiku, přestalo se chodit do práce a všechny „kancelářské krysy“ konvertovaly na home office. Nejednou nebylo nutné dojíždět do práce a vše, co dávalo velkým městům lesk, od restaurací, přes příležitost k obchodnímu setkání, po divadla, bylo uzavřené. Velkoměsta jako New York ztratila lesk a bohatší lidi je opustili. Sociodemografická struktura měst se tím zhoršila, což jejich neatraktivitu ještě umocnilo. V mnoha velkých městech to bylo v bledě modrém.

Home office není jen doménou přítomnosti, ale i budoucnosti. Japonská technologická firma Fujitsu už prohlásila, že sníží plochu svých kanceláří na polovinu a bude podporovat práci z domova i po epidemii. Ostatně mnoha lidem to vyhovuje. Firmy sníží náklady na kanceláře a produktivita v mnoha profesích nejen že nepoklesne, ale dokonce vzroste.

Častý argument, že někdo při práci z domova na kolegy hned nereaguje, protože není u počítače, dávno neplatí. Například já – už řadu let nemám problém v jeden okamžik vařit, psát s dítětem domácí úkoly, a současně být díky chytrým hodinkám on-line a vyřizovat na svém zápěstí pracovní hovor. Rodinný a pracovní život lze díky práci z domova lépe vybalancovat. A to není malá hodnota. Společnosti jako Google či Facebook už prohlásily, že lidé nemusí chodit do kanceláře až do konce roku. Čekám, že koncem roku to už bude nový standard.

To s sebou logicky nese dopady na trh nemovitostí. Byty v centru města už nejsou tak atraktivní. Zajímavější jsou pěkné domy na jeho periferii. Budoucnost už u mnoha profesí není o pravidelném dojíždění do práce.

Ceny už zase rostou

Stačily dva měsíce a trh nemovitostí byl úplně jinde než v květnu. V květnu šlo ještě dobře nakoupit. Lidé byli stále vystresovaní nákazou. V červnu už byly hypotéky tak levné a výhled tak nejistý, že si mnoho lidí řeklo, že neznají bezpečnější investici než zlato a nemovitosti. (Měli pravdu.)

V červenci jsme proto v USA viděli rekordní růst prodejů domů. Přitom to na první pohled nedává moc smysl: Firmy mohutně propouštěly, v Americe přibyly miliony nezaměstnaných a přitom domy se prodávaly ostošest.

Mohly za to úrokové sazby. Fixace hypotečních sazeb poklesly díky centrální bance na nové rekordy. Průměrná 30tiletá úroková sazba byla nejníž od sedmdesátých let. Mnoho lidí toho využilo, což vedlo k růstu počtu prodaných nemovitostí o 24,7 %. Ceny nemovitostí proto vzrostly a byly meziročně vyšší o 8,5 %. To skutečně není málo. A nejde jen o to, že lidé „využili levné příležitosti“. Je to i o tom, že investičních příležitostí ubývá – úrokové sazby už nepokryjí ani inflaci, a tak (snad s výjimkou již notně přehřátých akcií) není kam úspory tradičním způsobem uložit. Bankovní účty i dluhopisy, v našich podmínkách i penzijní fondy a většina podílových fondů, přinášejí kvůli nízkoúrokovému prostředí ztrátu. Zlato a nemovitosti se staly jednou z mála možností, kam s malým rizikem peníze vložit. A tak se mohlo stát, že ekonomika je na kolenou, ale extrémně uvolněná měnová politika centrální banky vede k růstu cen nemovitostí.

Společnost je rozdělená na ty, kteří nemají práci a na hypotéku nedosáhnou, a na ty, kteří už dávno nevstávají na budík, hypotéku mají, a díky ní bohatnou. Problém není v tom, že je společnost segmentovaná; problém je v tom, že měnová politika centrálních bank je z historického pohledu extrémní. Výsledkem nemůže být nic jiného než další cenová bublina: Cenová bublina akcií i nemovitostí. To první pálí z evropského pohledu hlavně lépe situované spekulanty; to druhé pálí prakticky každého.

České nemovitosti naskočily na globální vlnu

V ČR je situace shodná. Index cen nemovitostí z dílny Hypoteční banky ukazuje, že české ceny nemovitostí také rostou, a přitom ekonomika meziročně rekordně poklesla. I tady na první pohled neplatí ekonomické poučky. Nemovitosti se chovají, jako by domácnosti měly tolik peněz, že by nevěděly co s nimi.

Někteří lidé dokonce hřímají: „To furt říkali, že nedostatek bytů vyřeší trh, a zase lhali!“ Jenže kolem nás vidíme jen parodii na trh. Podle dat Světové banky má ČR velmi dlouho dobu vyřízení stavebního povolení. Na světě jsme až na 157. místě. Za takových podmínek se bude vždy stavět bytů málo. Tedy nikoliv tolik, kolik je třeba a kolik si žádá poptávka, ale tolik, kolik je povoleno.
A i z druhé strany je to parodie: Poptávka je velká, protože není do čeho investovat. Tedy ne taková, jaká by odpovídala nezkreslené touze Čechů po bydlení či spekulaci. Ale taková, jaká je vynucená uměle vyvolaným nedostatkem jiných investičních příležitostí.
České byty vynášejí podobně jako dobré české akcie, a to i když nejsou pronajaté. Navíc proti akciím u nich nehrozí, že by se jejich cena propadla na nulu. V ČR proto máme mnoho prázdných bytů, které přesto dávají coby parkoviště úspor ekonomický smysl. Nesmyslná přeregulovanost ekonomiky tak bere mladým lidem šanci bydlet ve vlastním. Byty jsou kvůli regulátorům a územním plánovačům zbytečně drahé a ceny se stále šroubují výš.

Navíc řada lidí ještě nepocítila krizi na vlastní kůži. To vidíme v nepřirozeně nízké nezaměstnanosti. Vláda se cestou různých podpor snaží do voleb udržet nezaměstnanost nízko. Bobtnající vládní dluh ji netrápí. Mnoho lidí proto ještě nepochopilo, že sice formálně práci ještě mají, ale s jejich funkcí už majitel firmy dávno nepočítá. Změna struktury ekonomiky přichází kvůli všelijakým kurzarbeitům a dalším podporám příliš pomalu.

Ještě zajímavější než byty jsou pozemky

Rekordní zájem o hypotéky tedy logicky vidíme i u nás. Mnoho lidí si možnost ztráty práce stále nepřipouští, z neznalosti stavu věci se nebojí zadlužit a předlužit. To vidíme v číslech. Zatímco loni si lidé půjčovali v průměru lehce přes dva miliony, teď si půjčují skoro tři miliony. Navíc regulace ČNB s koronakrizí vyměkla. Letošní červenec tak byl pro banky sedmým nejsilnějším měsícem od zavedení hypoték v ČR.

Byty jsou i díky tomu podle HB indexu o 60 % dražší, než byly v roce 2010. Toto jsou data za celou republiku, v Praze je růst pochopitelně ještě mnohem vyšší. Ceny rodinných domů jsou celorepublikově dražší o 47 % a ceny pozemků dokonce o 73 %. Opět se ukazuje, že centrum města už není tím ternem jako kdysi. To, že pozemky na rozdíl od bytů nic nenesou, nehraje v době rekordně nízkých úroků velkou roli. Korona navíc ukázala nový fenomén: Lidé zase ve velkém kupují chaty a někdy i za nehorázné peníze.
Koronavirus ale nahrál i e-shopům, a ty potřebují sklady. Sklady se tak staly další dosud často opomíjenou perspektivní nemovitostí. Tady ovšem už hraje nájem i při nízkých úrokových sazbách velkou roli.

A pak že se nedá pod vládou starých komunistů a mladých marxistů výnosně spekulovat! Jestli ovšem pod jejich vládou taky mohou lidé, a zejména ti mladí, sehnat slušné bydlení, to už je věc jiná…