„Smrt dítěte se mě vždy dotkla. U dcery jsem věřil, že zápas bude delší“

Rozhovor s Josefem Kouteckým (1930–2019), chirurgem a zakladatelem dětské onkologie v Československu, se odehrál v lednu 2017 v jeho obývacím pokoji, v obklopení obrazů a soch s motivy Jana Nepomuckého či Rudolfa II. „Bude vám vadit, když při povídání budu kouřit viržínko? Já kouřím celý život doutníky, ale teď mám raději viržinka.“

Dovolím si velmi osobní dotaz. Zažil jste tisíce rodičů vyrovnávajících se se smrtí dítěte. Sám už jste takovou ztrátu zažil taky. Byla vám zkušenost, kterou jste si přinesl z práce, nápomocná, když zemřela vaše dcera?

Vždycky je špatné, když rodič stojí nad rakví svého dítěte. Ale je to jiné, když umře dítě desetileté a když dospělé. Dceři bylo devětapadesát a pět let jsem věděl, že je nemocná a bojuje se zhoubným nádorem. Věděl jsem o něm, že je špatně léčitelný a že prognóza je velmi špatná. Přesto jsem doufal, že zápas s ním bude trvat déle. Jsou na to léky, bohužel u dcery se to velmi zkomplikovalo. Víte, nikdy jsem se nevyrovnal se smrtí dítěte. Vždycky se mě to dotklo. Musíte si uvědomit jednu věc: nejvíc dětí umíralo vždycky na dvou pracovištích – na onkologii a na resuscitaci. Tam přišly děti po poranění, s těžkým zápalem plic, který se nepodařilo zvládnout, zkrátka ohrožené na životě. Ale když dítě umře na resuscitaci, umře za den či dva a nevytvoří se vztah mezi lékařem a rodiči.

Kdežto na vašem oddělení to bylo jinak…

Nám děti umíraly po týdnech a měsících. Nezbytně tedy vznikl vztah mezi lékařem a rodiči. A já jsem vždycky byl vůči rodičům neobyčejně otevřený. Ke mně rodiče mohli přicházet, kdy chtěli, mohli se mnou mluvit, kdy chtěli, jak chtěli, jak dlouho chtěli, a mohli se mnou mluvit znovu a znovu. Zkušenost mě naučila, že jsem vždycky raději chtěl, aby přijeli rodiče oba. Ne vždy se to povedlo, ale bylo lepší, když se to podařilo. Informace, již ode mě dostali, tak nebyla pro žádného z nich přenesená. Optimisté ji přenášeli v kladnějším smyslu a pesimisté v horším smyslu. A taky jsem rodiče vyzýval, aby měli doma na stole pořád papír a tužku a všechno, co je napadne stran nemocného dítěte, si zapsali. Protože když pak přijeli ke mně, nebylo pro každého z nich snadné přijít před pana profesora a bavit se s ním. Proto jsem je nutil, aby si nápady psali.

Předpokládám, že reakce rodičů bývaly různé.

Rodiče jsou různí. Jsou takoví, kteří – protože vědí, že jejich dítě zemře – ho vytěsní ještě dřív, než zemře. Třeba ho méně navštěvují. Mívali jsme zákaz návštěv rodičů, byť k umírajícímu jsme to vždycky dovolili. Ale když pak návštěvy byly povoleny, bylo zjevné, že u některého dítěte by rodiče byli pořád, kdežto u jiného jsou málo. Nebo že se vybavují s jinými rodiči, a nebaví se s nemocným dítětem. Vztah rodičů k dětem je velmi diferentní. Byly i děti, které rodiče „neměly“, protože oba byli v kriminále. Byly i děti ze sociálního ústavu. Takže za těmi, na rozdíl od jiných dětí, nikdo na návštěvy nechodil. Takové situace bylo třeba diferencovat a nahradit rodiče tam, kde selhávali.

A když rodiče fungovali?

Když můj vztah s rodiči byl dobrý, pochopitelně jsem s nimi velmi soucítil a mnoho nocí protrpěl. Ale nemohl jsem pro každé dítě, které umřelo, plakat jako rodič. To bych se zbláznil a musel se jít zasebevraždit. Vždyť mé povinnosti nekončily úmrtím dítěte. Zažíval jsem tragédie v neštěstí, které nechodí po jednom, nýbrž se sdružuje. Zažil jsem sebevraždy rodičů, jednoho z rodičů. Vždycky mužského.

Protože ženy jsou silnější.

No samozřejmě, protože ženy jsou silnější. To já hlásám, kudy chodím. Ale abych to dokončil. Samozřejmě že se smrtí jsem se vyrovnat musel, i když mě bolela a trápila. Děti mě milovaly a já miloval je. Přišel jsem na oddělení malých dětí, hned po mně natahovaly ruce, bral jsem je do náruče, objímaly mne, kradly tužky z náprsní kapsičky a bonbony z dalších kapes. S dětmi jsem si povídal, starším dával hádanky, učil jsem je vyjmenovat opery Bedřicha Smetany. Anebo, když měly doma pejska, kočičku nebo morče, jsem s nimi mluvil o zvířátkách, protože to je moje láska. A když dítě umřelo, pochopitelně se mě to muselo dotknout. Důležitou roli proto pro mě po celý život hrálo, že jsem velmi věřící člověk.

Dostával jste otázky, jak může pánbůh dopustit, aby umřelo malé dítě?

Opakovaně, ale není na to co říct. Samozřejmě bych mohl odpovědět biblickým úslovím, že děti trpí za hříchy svých rodičů. Jenže moje představa není, že bez vůle Boží ani vlas neupadne. Při sedmi miliardách lidí by to bylo naivní. To jsme prostě zas jen u možné chyby přírody. Jsou věci, které jsou nevyložitelné. A to je jeden z důvodů, proč jsem věřící. Jsem přesvědčen, že na některé otázky neexistuje odpověď. Kam až půjde naše věda? Kde už dneska jsme? A půjdeme dál? Ale kam? A kde byl ten začátek? Byla tam ta slepice? Anebo to vejce? Mým úkolem a povinností bylo vysvětlovat rodičům, že není jejich vina, že dítě mělo nádor. A zároveň bylo mým úkolem a povinností znovu tyto rodiče uvést do života. Bolest zůstává, přetrvává. Ale je nutno žít dál.

Celý rozhovor Lukáše Novosada si můžete přečíst v knize Proměny světa. Nyní ji nabízíme v kombinaci s navazujícím titulem Proměny života v rámci letní nabídky za zvýhodněnou cenu 599 korun. Objednejte si tento výjimečný set ještě dnes. 100 rozhovorů, 1000 stran. Získáte knihy Proměny světa a Proměny života, dvě knihy plné inspirativních rozhovorů.

SOUBOR KNIH SI MŮŽETE OBJEDNAT ZDE.

Orientace

ROGER SCRUTON, filozof
DOUGLAS MURRAY, spisovatel a aktivista
TIMOTHY SNYDER, historik
EDWARD LUCAS, novinář a spisovatel
GEORGE FRIEDMAN, odborník na národní bezpečnost a geopolitiku
ROD DREHER, spisovatel
MATTHIAS BURCHARDT, antropolog
ALAIN FINKIELKRAUT, filozof
PASCAL BRUCKNER, spisovatel a intelektuál
GUY SORMAN, ekonom a filozof
ALAIN DE BENOIST, filozof
IVAN KRASTEV, politolog
MANFRED SPITZER, psycholog a neurolog
PAUL RUSESABAGINA, aktivista

Evropa, Izrael a islám

ŠMUEL BAR, specialista na radikální islám
DANIEL SCHUEFTAN, akademik
PAUL LENDVAI, spisovatel a komentátor
JIŘÍ HABSBURSKO-LOTRINSKÝ, podnikatel a diplomat
PAWEL SPIEWAK, ředitel Židovského historického institutu ve Varšavě
ANDRZEJ NOWAK, historik
DANIEL PIPES, historik
TOM HOLLAND, historik a spisovatel
JOHN O’SULLIVAN, spisovatel a komentátor
ROBERT GERWARTH, historik
DANIEL HANNAN, poslanec Evropského parlamentu a intelektuál
SEYRAN ATESOVÁ, bojovnice za lidská práva

Český svět

DOMINIK DUKA, arcibiskup
JIŘINA PREKOPOVÁ, psycholožka
MARTA KUBIŠOVÁ, zpěvačka
KAMILA BENDOVÁ, matematička
PETR ČORNEJ, historik
JOSEF KOUTECKÝ, lékař
JAROSLAV RÓNA, sochař a malíř
DEBORAH TIGRIDOVÁ, lékařka
ROBERT KVAČEK, historik
STANISLAV KOMÁREK, biolog
JIŘÍ BARTOŠKA, herec a prezident festivalu
MICHAL PULLMANN, děkan Filozofické fakulty UK
JAROSLAV VRZALA, veterán protikomunistického odboje
PAVEL KOLÁŘ, fyzioterapeut
JAN PIRK, kardiochirurg
KAREL SCHWARZENBERG, politik
ONDŘEJ FOUS, zahradník
JAN MACEK, akademik
RADKIN HONZÁK, psychiatr a spisovatel
PETR PITHART, politik a esejista

Rusko a my

VIKTOR JEROFEJEV, spisovatel
PETER POMERANTSEV, novinář a spisovatel
MARK GALEOTTI, analytik
VLADIMÍR BUKOVSKIJ, disident