Hrát na saxofon a dívat se na holky. Deset let od smrti Josefa Škvoreckého
ECHOPRIME
Je to deset let, co odešel Josef Škvorecký: zemřel 3. ledna 2011 v Torontu, bylo mu 87 let, v září 2024 se snad bude připomínat jeho stovka. „Snad“, protože čas rychle pádí a některé jistoty už nejsou tak pevné, jak se zdály ještě před dvaceti třiceti lety. Ne že by Škvorecký přestal být velkým spisovatelem, ale je otázka, jestli se to ještě bude cenit. Něco se stalo s jistotou, že literatura je tak moc důležitá a že bez ní by cosi jako národní společenství nemohlo existovat. A k té literatuře patří jednak čtenáři, kteří se v ní poznávají, jednak spisovatelé, kteří se podobají postavou Škvoreckému, tedy muži s mírným výrazem, který celý život zasvětí psaní o tom, jaké to je, žít ve své době, a co ta doba dělá s člověkem.
Škvorecký byl zázračný typ, který to dělal přirozeně, stejně jako když se dýchá, psal o životě způsobem, že mu rozuměl úplně obyčejný člověk (v tom měl druha v Hrabalovi), ale také o psaní přemýšlel: byl to tedy umělec a přitom intelektuál, který ovšem věci nechtěl komplikovat, ale projasňovat a vysvětlovat. Škvorecký patřil nepochybně k nejvzdělanějším českým literátům, přitom v jádru to byl prostý člověk, zase jako ten Hrabal, i když na rozdíl od něho byl spíš na whisky.
Zjednodušeně by se dalo říci, že Škvorecký byl humanista, který čerpal ze základních zážitků, jež mu přinesla „střední škola“. Přechod z mládí do dospělosti v něm nastavil hladinu citlivosti, na kterou se mohl spolehnout. To u něho vytvořilo vypravěčství nesené na ironické, hořkosladké tónině plynoucího času, který drolí všechny ideologie, neboť skutečných pravd je v životě jen málo a jsou spojeny s pravdou srdce a autoritou jiného než pozemského druhu.
Tím místem zážehu byl Náchod: „Když o tom tak přemýšlím, všechno, co jsem kdy napsal, je oslava mládí v tomhle městě, a snad teda i tohoto města.“ Je to samozřejmě nadsázka, Škvorecký psal také o spoustě jiných věcí. To základní, co tvoří povahu a charakter člověka, však načerpal právě ve městě, kterému dal jméno Kostelec. Tady chodil do školy, viděl první filmy, které ho inspirovaly ještě dřív než literatura, studoval za okupace na gymnáziu, slyšel poprvé jazz, vášeň, která ho už neopustila, za protektorátu byl nasazen v továrně na letecké součástky, prožil první okouzlení dívkami.
