Týdeník Echo: Rytíř Emil Škoda, selhávání státu a návrat maršála Radeckého

Přísným pohledem si z obálky nového čísla Týdeníku Echo měří čtenáře Emil Škoda, muž, jehož jméno stále žije ve slavné průmyslové značce. Zakladatele strojírenského impéria, od jehož smrti nás dělí 120 let, připomíná Tomáš Čechtický.

Proč stát nehradí všem občanům testy na covid-19? ptá se ve své analýze Lenka Zlámalová. A není čas vrátit po sto letech na Malostranské náměstí pomník maršála Radeckého? Tuto otázku si zase klade Jiří Peňás, jenž stihl i výlet na Kynžvart, odkud si přivezl řadu postřehů. Tragický výbuch v Bejrútu přiměl Mariana Kechlibara k rekapitulaci podobných ničivých explozí v centrech velkých měst v průběhu dvacátého století, o žádané objektivitě médií uvažuje Ondřej Štindl a na portál sochyamesta.cz upozorňuje recenze Jaromíra Slomka.

Když Emil Škoda vzorně odmaturoval, v salonu rodinného sídla se odehrál tento dialog: „Kam bys chtěl, chlapče, do Vídně, nebo do Prahy?“ „Kdybyste dovolil, tatínku, tak do Karlsruhe. Nebo do Brém.“ „O čem to propána mluvíš?“ „O technice přece! Němci mají prvotřídní školy a strojírny, Rakousko je sto let za opicemi.“ „Pomátl ses? Vyměníš bílý plášť za montérky?“ „Půjdu na techniku, otče!“ Více v portrétu Emila Škody od Tomáše Čechtického Muž, který se oženil s továrnou.

„Nejlepší státní investicí v boji proti koronaviru a riziku dalšího omezování společnosti by byl snadný přístup k testu,“ míní Lenka Zlámalová. „Vláda rozhazuje ze státního rozpočtu stovky miliard včetně záchranných garancí pro firmy typu letecké společnosti Smartwings, které ani náhodou nejsou strategické. Dostupné, rychlé testování je nejlepší prevencí dalších škod z čínského koronaviru. V sezoně podzimních viróz pomůže k tomu, aby si každý mohl ověřit, jestli má rýmu, se kterou může plus minus běžně fungovat nebo poslat děti do školy, jako to dělal dosud. Nebo má naopak covid-19 a dokáže svou včasnou reakcí ostatní ochránit. Díky tomu se firmy nedostanou do stavu, kdy budou mít spoustu lidí doma na neschopenkách s banální rýmou.“

V článku Polní tráva českého maršála píše Jiří Peňás: „Příznivci pomníku maršála Radeckého se kloní k názoru, že by se měla udělat kopie, už kvůli vandalům. Polemika se vede a jistě ještě vášnivě povede o řekněme ideovou stránku věci, tedy o to, jestli uprostřed Prahy má stát pomník někomu takovému, jako byl velitel rakouské armády, ve které ovšem sloužili se značným odhodláním i Češi, ba právě Češi, a to s přesvědčením, že hájí svoji věc, tedy svoji vlast – ještě za Radeckého určitě. Tato polemika není triviální a lze si představit argumenty na obou stranách. Měla by se vést ovšem čestně, se znalostí věcí, bez fanatismu a posedlosti svou pravdou, a také třeba i s ohledem na to, co tomu místu prospěje.“