Pravda a láska platí pro všechny časy, říká biskup Malý, kterého proslavila revoluce

"Musíme trpělivě vysvětlovat, že pravda a láska je výzva platná pro všechny časy," říká biskup Václav Malý, někdejší signatář Charty 77, který se stal jednou z tváří listopadových událostí roku 1989, když moderoval velké demonstrace na pražské Letné. Společnost se snaží tento pomocný pražský biskup motivovat i nyní. Jezdí do zemí, ve kterých jsou političtí vězni, a loni při protivládních demonstracích na Letné mimo jiné řekl: "Někteří si mysleli, že se lidé stanou lepšími, pokud se jim bude ekonomicky dařit lépe. Mezi tím ale žádný přímý vztah není." Malý, jehož biskupské heslo zní Pokora a pravda, oslaví v pondělí 21. září sedmdesátiny.

Po listopadu 1989 působil Malý v pražských farnostech na Smíchově a v Holešovicích. V prosinci 1996 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován titulárním biskupem marcelliánským a pomocným (dříve nazýváno světícím) biskupem pražským.

Podle svých slov nelituje, že se po revoluci nedal do vysoké politiky, ačkoli měl jedinečnou příležitost. "Tanulo mi na mysli, jako faráře by tě jednou smetli, protože česká společnost neunese, aby kněz byl ve vysoké politické funkci," řekl jednou.

A jak vidí úlohu církve v současném světě? "Především kultivovat prostředí, jehož je součástí. Ukazovat, že život není jen horizontála, ale i vertikála. Ale také kultivovat mezilidské vztahy a stavět se proti jakémukoliv bezpráví. Zdůrazňovat individualitu člověka, ale ne individualismus. Podpořit a přijmout jinakost druhého. Šířit, že člověk nemá být hodnocen jen podle výkonu, ale hlavně podle mezilidských vztahů," řekl letos Hospodářským novinám.

Malý ale vidí například i skutečnost, že Evropa opouští křesťanské tradice. "Dnes už bych neřekl, že je Evropa křesťanská... To, že dnes máme demokracii, chráníme lidskou důstojnost a jedinečnost člověka a rovnost muže a ženy, by přitom bylo bez křesťanského pozadí nemyslitelné," poznamenal před časem.

Malý, podle kterého je víra "celoživotní cestou", si velmi cenil bývalého prezidenta Václava Havla. Poprvé se s ním setkal v roce 1978 a v prosinci 2011 s ním rozloučil na zádušní mši při smutečním obřadu v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Malý si na něm cenil statečnosti a neustálého zájmu o pronásledované po celém světě. "Byl to člověk, který stále hledal, který nebyl uzavřen do svého dosavadního myšlení, ale dal se inspirovat a přemýšlel. To, myslím, je velmi cenné," řekl. Spolu s Havlem byl také jedním z účastníků legendární snídaně disidentů s francouzským prezidentem Françoisem Mitterrandem na francouzském velvyslanectví v Praze v roce 1988.

V roce 1998 mu byl propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy, je rovněž nositelem titulu Rytíř české kultury či Čestné medaile Tomáše Garrigua Masaryka. V březnu 2012 se stal prvním laureátem Ceny Arnošta Lustiga a loni mu Praha 5 udělila čestné občanství městské části.

Pražský rodák prožíval jako student gymnázia velmi silně události Pražského jara i srpnovou okupaci, významným impulzem pro jeho rozhodnutí dát se na kněžskou dráhu bylo upálení Jana Palacha na jaře 1969. "Po odstavení Dubčeka a začínající normalizaci mě zarazilo, jak se lidé začali chovat úplně jinak... a kněžskou službou jsem chtěl pomoci ukazovat druhým cestu," řekl o tom.

Jeho otec byl učitel, musel ale školu v roce 1961 opustit z důvodu svého "náboženského založení" a stal se pomocným dělníkem. Malého tři starší sestry nemohly ze stejného důvodu studovat na vysoké škole.

Původně sice uvažoval o studiu archeologie Blízkého východu, nakonec ale absolvoval Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích a knězem byl vysvěcen v červnu 1976 ve svatovítské katedrále. Podepsal ale Chartu 77 a spoluzakládal Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a po dvouleté kaplanské službě ve Vlašimi a v Plzni ztratil v lednu 1979 tehdy nezbytný státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. V květnu 1979 byl navíc zatčen a sedm měsíců strávil za mřížemi.

"Byla to krušná, ale výborná škola," řekl o věznění Malý s tím, že "vězení mi pomohlo znovu si uvědomit, co to znamená věřit bez jakýchkoli vnějších opor, protože tam jsem nemohl sloužit bohoslužbu, číst písmo, nemohl jsem se opřít o víru někoho jiného..."

Nakonec nebyl odsouzen, mohl ale vykonávat jen manuální povolání - pracoval v Metrostavu nebo jako topič, nadále ale ilegálně působil i jako kněz. Začátkem 80. let byl také mluvčím Charty a v roce 1986 odmítl nátlak, aby se vystěhoval; patřil tehdy k cílům nechvalně proslulé akce Asanace. V prosinci 1988 nechyběl na snídani s francouzským prezidentem Mitterrandem ani na první povolené demonstraci na Škroupově náměstí.

O své další kariéře ale Václav Malý koncem 80. let příliš nepřemýšlel. "Pracoval jsem na tom, aby režim padl, ale nepočítal jsem s tím, že se toho dočkám. I pro mě to přišlo velmi rychle," řekl před časem. Na podzim 1989 se sice stal jednou z nejvýraznějších tváří listopadové revoluce (tehdy mimo jiné pronesl směrem k Pražskému hradu a prezidentu Gustávu Husákovi větu: "Podívej se, Gusto, jak je tady husto."), nakonec se ale vrátil na kněžskou dráhu.