Usychání tisíců hektarů staletých lesů žírem kůrovce je pro ekologisty program a cíl

Několik článků o suchu a můj komentář k NP Šumava vyvolaly v č.40 odezvu několika čtenářů. Velmi stručně: To, co se v celé České republice nazývá kůrovcová kalamita či dokonce apokalypsa, je v NP Šumava vydáváno za vrchol ochrany přírody. Usychání tisíců hektarů staletých lesů žírem kůrovce na Šumavě je pro ekologisty program a cíl.

Meritum mé kritiky je v tom, že suchý les či malé semenáčky nemohou nikdy nahradit hydrologickou funkci vzrostlého lesa. O tom se učí už v prvním ročníku lesnických fakult a argument ekologických aktivistů, že suchý les spotřebovává méně vody než vzrostlý les, na tom nemůže nic změnit.

Ano, na Šumavě se les někde obnovuje, ale někde ne. Zatímco ale v hospodářských lesích budou všechny vytěžené plochy opět zalesněny, v bezzásahových zónách se sázet nesmí, je to přeci divočina. A tak se vraťme k textu doc. Jana Pokorného „Vysycháme vlastním přičiněním“, kde dokládá, že na suchých vrcholcích Šumavy je povrchová teplota až 60° Celsia, zatímco v živém vzrostlém lese nepřesahuje 30 Celsia. Od uschlého přehřátého povrchu se ohřívá vzduch a odnáší vodní páru vysoko do atmosféry – region Šumavy vysychá našim přičiněním.