Právo na potrat? Co bychom měli vědět o rozhodnutí Nejvyššího soudu USA
KOMENTÁŘ
Nejvyšší soud nezakázal potraty. Zrušil nálezy, podle nichž bylo právo na potrat zaručeno federálním ústavním právem, píše Martin Weiss.
Foto: Shutterstock
1
Maďarský premiér Viktor Orbán v pátek řekl, že na návštěvu své země pozve izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a zajistí, že zatykač, který na Netanjahua ...
Existuje určitý typ antiamerického Evropana, který se sice nemůže rozhodnout, zda je Amerika bezduchou doménou techniky, pouhou Zivilisation, ale nikdy ne Kultur, anebo zda je teokratickým reliktem středověku, ale má jasno v tom, že Amerika je podřadná. Povyšování se nad Ameriku (a nyní i Británii) je jediný akceptovaný západoevropský šovinismus a pro řadu lidí jediná fungující panevropská sjednocující idea. Takže rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu minulý týden poskytlo příležitost k oprášení varianty středověk.
Byla to komunikace určená jednak domácímu publiku (z jiných koutů světa oficiální reakce nezazněly), zároveň ovšem kopírovala optiku a terminologii jedné z amerických stran sporu („reprodukční spravedlnost“). A to je optika buď vědomě, či nevědomě nechápající, co se přesně stalo, anebo přímo usilující o delegitimizaci instituce ústavního soudnictví.
To by si ale politici a komentátoři ujasnit měli. Zvlášť když se jedná o lidi, kteří mají ve zvyku evropské demokratické instituce dávat světu za vzor a provádět zostřený dozor nad členskými zeměmi EU kvůli stavu vlády práva, tedy zejména soudnictví.
Téma samotného umělého ukončení těhotenství přenecháme povolanějším. Ale měli bychom rozumět tomu rozhodování. Tedy – Nejvyšší soud nezakázal potraty. Zrušil nálezy, podle nichž bylo právo na potrat zaručeno federálním ústavním právem. Což znamená, že státy Unie je budou moci upravovat vlastními zákony (a možná americký Kongres; názory na to se liší, ale stejně je to politicky nepravděpodobné).
Jak k tomu došlo? Bezprostředně tak, že se před soudem ocitl zákon státu Mississippi, který omezuje možnost potratu v zásadě patnáctým týdnem těhotenství. Ale kořen věci leží v roce 1973. Tehdy se Nejvyšší soud rozhodl, že boj o legalizaci potratů zkrátí a vyhlásí právo na potrat, jež doteď federální zákonodárství nijak neřešilo, ústavním právem. Udělal to způsobem, který od samého počátku řadu lidí nepřesvědčil. Řadu občanů, kteří měli jiný názor a byli zvyklí, že politické problémy řeší volení zástupci. Když americká společnost minule dospěla k názoru, že ženám je upíráno důležité právo, volební, změnila to v roce 1920 přijetím ústavního dodatku. Teď soud na takový proces nečekal a uzurpoval si pravomoc, jež náleží zákonodárcům.
A nepřesvědčil řadu odborníků, kteří od počátku říkali, že soudce Harry Blackmun, autor nálezu Roe versus Wade, neukázal přesvědčivě, že v ústavě takové právo je. Podřadil ho pod právo na soukromí, které tam ale taky není.
Akhil Reed Amar je profesorem ústavního práva na Yaleově univerzitě a jeden z nejrespektovanějších právních expertů, jeho texty jsou prý citovány v nejvíce nálezech Nejvyššího soudu z právníků jeho generace. Sám sebe charakterizuje tak, že je politicky „pro-choice“, ale proti Roe versus Wade.
Minulý měsíc v jednom podcastu toto vynalezení práva na soukromí parafrázoval: „Blackmunův nález říká, ,No, ať už je v devátém dodatku, nebo ve čtrnáctém dodatku, my si myslíme, že tam to právo je.‘ A já si říkám, takže ani nezáleží na tom, v jakém textu je? To je tedy dost nonšalantní. A devátý dodatek je o výslovně neuvedených právech vůči federální vládě, ale tady je řeč o vládách států jako Texas nebo Mississippi. Takže by to byl čtrnáctý dodatek.“ Ale ten se týká procesního práva, a to zákony zakazující potraty neporušují. „Roe versus Wade ani neuvádí, jaká přesně slova ústavy se zde podle něj uplatňují.“ Amar pak probírá, proč neobstojí ani historické odůvodnění – těžko stavět právo na potrat na čtrnáctém dodatku, když v době, kdy byl ratifikován, mělo zákony zakazující potraty 37 států Unie. A nikoho při schvalování dodatku tehdy nenapadlo říct: Počkejte, to bychom zneplatnili potratové zákony.
Amar pak vyjmenoval hned několik respektovaných právníků, kteří jsou tak jako on politicky pro právo na potraty, ale s rozhodnutím Roe versus Wade nesouhlasí. Patřila mezi ně i Ruth Baderová Ginsburgová, feministická ikona, než se stala soudkyní a začala se vyjadřovat taktičtěji.
Navazující rozhodnutí Casey versus Planned Parenthood z roku 1992 zdůvodnilo právo na potrat dle čtrnáctého dodatku, ale zase úplně jinak. Ale hlavně jeho autoři doufali, že tím, že řeknou, že právo na potrat je tak či onak uzavřenou věcí, uklidní situaci. Což se, jak vidíme, nestalo – různost a proměnlivost názorů převládá. Například samotný prezident Joe Biden ještě v roce 2008 výslovně řekl, že potrat nepovažuje za právo.
Někomu to může přijít divné – takhle se přece nedá vládnout v jednadvacátém století, vždyť autoři ústavy ani neznali mobilní telefony! Jenže tak se to v Americe dělá, protože neexistuje jiný základ zákonné moci než ústava. Když se v ní něco přežilo, změňte ji, procedura k tomu existuje. Proto jsou právnické argumenty předmětem takového zájmu, proto ještě stále převládá názor, že práva se nedají tahat z klobouku. Proto termín „judicial restraint“ – soudcovské sebeomezení – pronikl i do jazyka českých nebo německých ústavních právníků.
Tak jako třeba Putin nedokáže pochopit, že opozice vůči němu nemusí být nutně organizovaná ze Západu, tak jako si západní elity nedokážou představit, že za neposlušností voličů nejsou ruské dezinformace, tak naopak zase jiní nechápou, že mohla většina, která zrušila Roe versus Wade, jednat primárně z intelektuálních pohnutek. Soudce neřídila žádná konzervativní kabala ani je nezradikalizovali progresivní demonstranti a únik informací. Pro to rozhodnutí se zformoval intelektuální základ prakticky hned po vyhlášení Roe versus Wade, a jak jsme viděli, pokud se někdo orientoval politickou agendou, byli to spíš liberální juristé.
Teď se pro rozhodnutí zformovala na soudu konzervativní většina, což lze přisoudit nahodilostem amerického systému. A tomu, že konzervativní aktivisté a intelektuálové to téma udržovali při životě a cizelovali argumenty. A že jejich politický vliv byl takový, že přiměli prezidenta Trumpa, který měl chuť vybírat soudce podle transakčních politických hledisek („Proč bych měl jmenovat někoho, kdo mi nic nedluží?“ ptal se prý zpočátku), aby vybíral kvalifikované právníky, třeba takové, kteří mají dobrou reputaci ve sdružení konzervativních právníků The Federalist Society. Justiční politika je vlastně jednou z mála oblastí, kde přežila kontinuita mezi dosavadním konzervatismem a trumpismem. A The Federalist Society je jednou z mála výjimek potvrzujících pravidlo, že hegemony amerických akademických a kulturních kruhů jsou liberálové. To dramatické rozhodnutí soudu se skutečně nezrodilo jako hříčka okolností.
Proč řada lidí v Americe i Evropě neví nebo předstírá, že neví, že právo na potrat je fakticky v mnoha evropských zemích upraveno restriktivněji než v Americe (a nemáme na mysli jen Polsko)? Proč takový poprask kvůli tomu, že v USA nyní nemají ústavně zaručené právo na potrat, když ho nemá snad žádná evropská země?
Mimo jiné proto, že ta zkratka, kterou američtí ústavní soudci v roce 1973 udělali, zplodila dysfunkční, zmrzačenou politiku.
Konzervativci si z ukradené ochrany nenarozeného života udělali totem. Ve státech, kde měli moc, vymýšleli různá nepřímá omezení potratů a bizarní právní konstrukce, jako třeba tu v Texasu, kde svěřili zákonem občanům právo žalovat poskytovatele potratů. Když politici reagují na problém, o němž nemohou rozhodovat, začnou se chovat nezodpovědně. Platí to u nás, když třeba navrhují povinnost upřednostňovat domácí potraviny při plném vědomí, že to v EU nejde, a platilo to za režimu Roe v Americe. V několika státech republikáni schválili tzv. „trigger laws“ – drakonická omezení potratů, která mají nabýt účinnosti v okamžiku, kdy přestane platit Roe versus Wade. To se jim to schvalovalo, s vědomím, že ty zákony stejně nikdy nevstoupí v platnost. Ouha, teď platit začnou a republikáni se přesvědčí, jak jsou, či nejsou populární. Budou muset přesvědčit veřejnost, že jsou skutečně „pro život“, že jim nejde jen o trestání žen.
Bude to tedy politická příležitost pro demokraty? Nebudou to mít tak jednoduché. Zaprvé mají ve své koalici aktivisty, jejichž názory jsou pro veřejnost extrémní a jejich vliv rostl. Výmluvně to shrnuje tento příklad: Bill Clinton kdysi přišel s úspěšnou formulací, že „potraty by měly být bezpečné, legální a vzácné“. V roce 2012 Demokratická strana to poslední slovo vypustila ze své oficiální platformy.
Z důvodů, které by byly na samostatný článek, mají moderní liberálové zálibu v centralizaci a v dosahování rozhodnutí úředními edikty. Jednotné pro ně znamená lepší. Přesvědčování voličů v „laboratořích demokracie“, jednotlivých státech Unie, jim jde ztuha, jako by nad ním ohrnovali nos (neplatí to jen v USA; ačkoli snad nikde v Evropě není právo na potrat zakotveno v ústavě, Emmanuel Macron ho v projevu v Evropském parlamentu letos v lednu navrhl zařadit do Evropské listiny práv a svobod). Již dlouho se ve svém sociálním aktivismu zaměřovali na soudy, na strategické žaloby, jako na jistější cestu ke změnám, o které usilovali. Věta „uvidíme se u soudu“ mívala v jejich ústech optimistický zvuk. Právě tam se od 60. let často „vynalézala“ práva.
Amerika je konstruovaná jako federální demokracie, zatímco instinkty vzdělaných liberálů tíhnou k centralizované technokracii. Když se podíváte na články o lokální politice ve velkých amerických médiích, zpravidla se na ni dívají jen z toho hlediska, co znamená pro složení Kongresu (státní vlády mají na starosti rýsování volebních okrsků a podobně). Jenže pro většinu obyčejných lidí má větší dopad lokální politika. V historii se kontrola nad vládami jednotlivých států přelévala ze strany na stranu, ale v 90. letech začali demokrati ztrácet pozice a zejména od roku 2010 republikáni svou dominanci posilují – i třeba ve státech, kde lidé hlasují v prezidentských volbách pro demokraty. V roce 2014 poklesl počet států, kde demokrati mají guvernéra i většinu v místním kongresu, na sedm – nejméně od občanské války. Na přesun těžiště potratové politiky z Nejvyššího soudu do zákonodárných sborů všech 50 států jsou tedy demokrati velmi špatně disponovaní.
Skutečná politika taky nemusí odpovídat předpokládaným liberálním schématům. Média přinášejí zprávy o výzvách velkým firmám, aby bojkotovaly státy, které zakážou potraty, a patetická prohlášení různých influencerů, že do těchto států v životě nevkročí. Jenže taky víme, že poradci na PR v poslední době radí velkým firmám, aby se do potratové politiky nepletly, že je veřejné mínění komplikovanější, než se zdá. A potratové ráje jako Kalifornie ztrácejí obyvatele, kteří se stěhují třeba do konzervativního Texasu.
Shrňme tedy, co by měl vědět každý, kdo se chystá pronést něco o Američanech a jednadvacátém století.
Americký Nejvyšší soud změnil vlastní precedent. To už udělal několikrát v minulosti, v případech dnes všeobecně považovaných za žádoucí (rasová segregace). I náš Ústavní soud změnil vlastní precedent, když loni opět rozhodoval o volebním systému do Poslanecké sněmovny.
Pokaždé když ústavní soudci prohlásí něco za ústavní subjektivní právo, odeberou tím občanům možnost o té věci prostřednictvím volených zástupců rozhodovat.
Kdyby se náhodou stalo (což se těžko stane), že by náš Ústavní soud měl přezkoumávat potratovou legislativu, rozhodně by neschválil cokoli. Věta v Listině práv a svobod, že „lidský život je hoden ochrany již před narozením“, by ho zavazovala vážit konkurující si zájmy. Potraty v posledních měsících života, ve vysokém stadiu vývoje plodu, by rozhodně nemohl schválit.
V Americe nebudou zakázané potraty. Režimy budou různé v jednotlivých státech; v některých – zpravidla těch, které Čecha moc nezajímají – budou asi přísnější než v Česku. Američanky mezi nimi budou moci za potraty cestovat; pokus jim to zakázat by byl s největší pravděpodobností protiústavní.
Optika, která k nám přichází z USA od prosazovatelů potratů – o potratové legislativě mají rozhodovat pouze ženy, ukončení těhotenství je výhradně věcí matky a nikomu jinému do něj nic není, jediným motivem regulace potratů je snaha ovládat ženská těla –, není jediná možná.
Soudy mají rozhodovat podle zákonů, nikoli podle kalendáře, ducha doby, veřejného mínění. Jak obecné soudy, tak ústavní.
00:02
