Lid proti korupční elitě. Populisté chtějí ovládnout Brusel

„No More Mister Nice Guy“, v překladu „Už dost, pane slušňáku“, tak zní heslo, se kterým objíždí Nigel Farage, zakladatel Brexit Party, anglický venkov. Těžko říci, jak zabírají právě slova vypůjčená z rockového šlágru Alice Coopera, jisté je, že v průzkumech před evropskými volbami dostává Brexit Party přes třicet procent. Farage svým tažením pranýřuje „slušňáky“, kteří za tři roky nedokázali odvést Velkou Británii z Evropské unie, i když jim to lidé v referendu přikázali. Z pohledu Evropy je ovšem důležitější, že britský radikální politik zosobňuje hlavní motiv voleb, které proběhnou už o nadcházejícím víkendu. Budou to volby populistů.

Tažení nových stran na Brusel nelze popsat bez srozumitelné definice, co se populismem vlastně myslí. „Všichni populisté se prezentují jako jediný legitimní hlas lidu, který je manipulován korupční elitou,“ zní obvyklá verze profesora z Princetonu Jana-Wernera Müllera. Prostí lidé stojí proti mainstreamovým médiím a tradičním systémovým stranám, které je zradily. Jejich jménem proto musí promluvit někdo jiný a evropské volby jsou pro populisty vítanou příležitostí, aby se přihlásili k takovému úkolu. Vymezovat se proti EU není nic tak složitého.

Do noty může populistům hrát obvyklá nízká účast, při které se mohou prosadit jedinou šikovnou kampaní, jak prokazuje Nigel Farage. Prokázalo se to už při eurovolbách před pěti lety, kdy hranici pětadvaceti procent překročila z populistů vedle Faragovy UKIP také Dánská lidová strana a francouzská Národní fronta, vesměs s výsledkem, který se jim v dřívějších ani pozdějších volbách do národního parlamentu nepodařilo zopakovat. Na úrovni dvaceti procent je napodobil ještě irský Sinn Fein a pro řeckou Syrizu či španělský Podemos znamenaly eurovolby první významný úspěch. Voliči populistů jsou ovšem málo spolehliví a evropské volby mohou znamenat propadák tam, kde se protibruselskou kartu nepodaří vynést přesvědčivě. Před pěti lety to poznali lídři italského Hnutí pěti hvězd, maďarský Jobbik, nacionalističtí Finové nebo rakouští Svobodní.

Ovšem letos mají populisté k dispozici příznivější prostředí. Evropská unie přežila krizi eura i migrační vlnu, přesto se její obliba snížila a plná polovina Evropanů je nespokojena s tím, kam Evropská unie míří. Přes polovinu kritiků našel březnový Eurobarometr ve Velké Británii a středomořských státech, kromě toho ve Finsku, Belgii a Česku. Komu se podaří sjednotit protibruselské hlasy, ten volby vyhraje.       

Salvini před branami

Liberálním komentátorům způsobil koncem března depresi příslušník amsterdamské vzdělané elity Thierry Baudet. Slabinou populistických stran je závislost na charismatickém vůdci. Pokud ztrácí energii, snižuje se také podpora jeho hnutí. Před takovou perspektivou stojí francouzská Národní fronta nebo Strana pro svobodu nizozemského nacionalisty Geerta Wilderse. Před dvěma lety v parlamentních volbách podlehl pravicovým liberálům premiéra Marka Rutteho a příznivci staronového premiéra s uspokojením sledovali, jak zájem o Wilderse klesá. Nikdo nevěnoval pozornost Baudetovi, který spolu s jedním kolegou z nově založeného Fóra pro demokracii nastoupil před dvěma lety do parlamentu. V poslanecké kanceláři hrál na koncertním křídle Brahmse a v parlamentních debatách vedl populistické řeči, ovšem latinsky. Neškodný mladý podivín, říkalo se do březnových regionálních voleb, ve kterých jeho strana převzala část Wildersových i Rutteho voličů a vyhrála. Najednou bylo jasné, že populisté nevymřou. Přijde nová generace, která se neobrací pouze na venkov a okraj společnosti, ale bude přijatelnější pro středostavovského městského voliče.

Thierry Baudet je příkladem, s jakou energií dokážou populisté ovládnout veřejný prostor. Na rozdíl od kolegů z jiných stran se postavil do čela evropské kampaně, a to ještě není nic ve srovnání s Itálií. Na Apeninském poloostrově se bude rozhodovat v pěti volebních krajích a na každé z pěti kandidátek je na prvním místě populista, zároveň vicepremiér a nejoblíbenější politik své země Matteo Salvini. Proti tomu zvolila Evropská lidová strana za lídra Manfreda Webera, který to nejvýš dotáhl na předsedu CSU v Dolním Bavorsku. Evropští sociální demokraté sázejí na Franse Timmermanse, který byl sice zástupcem šéfa Evropské komise, nominovala ho ovšem upadající nizozemská Strana práce, která v březnových regionálních volbách skončila pod devíti procenty.

Silné osobnosti v čele populistických formací vnutily v těchto volbách ostatním svá témata, i když se protestní strany výrazněji projevily až po roce 2008. Tehdy se zastávaly těch, kdo nejvíc utrpěli hospodářskou krizí, proto se zpočátku mohli uplatnit populisté s pravicovým i levicovým zaměřením. Dnes ovšem jednoznačně dominují pravicoví lídři, kteří převrátili dosavadní politickou diskusi. Kampaň do evropských voleb už nehledá řešení pro hospodářský růst nebo potíže přebujelého sociálního státu. Místo toho převažují bezpečnostní a právní otázky, zvláště boj proti migraci z islámských zemí a ochrana tradiční rodiny. Populisté chtějí bránit Evropu proti „diktátu“ z Bruselu a to logicky znamená požadavek na posílení národních států. Pár měsíců před volbami objevili populisté nové téma v boji proti „klimatické hysterii“, tedy v přehnané snaze evropských vlád omezit špinavou průmyslovou výrobu, konzum a dopravu ve jménu záchrany světa před klimatickými změnami. Díky tomu vyhrál březnové volby Baudet a o měsíc později se stali druhou nejsilnější parlamentní stranou nacionalističtí Finové.

Vzestup pravicových populistů hodnotí jako evropskou událost také finančníci. „Na žebříčku politických rizik stojí evropské volby obvykle hodně nízko. Tentokrát to může být jinak,“ upozornila Andrea Ianelliová z firmy Fidelity International v rozhovoru pro Investrends.ch. Nelze vyloučit, že se populisté sjednotí v Salviniho Evropské alianci lidí a národů (EAPN) a že v europarlamentu dohodnou spolupráci s dalšími euroskeptiky ze strany Evropských konzervativců (ECR). Dohromady mohou získat třicet procent ze 751 poslaneckých mandátů a založit nejsilnější ze všech frakcí. Provoz parlamentu s převahou populistů se rozbije ve sporech, jestli omezit vliv Bruselu na národní státy, a europoslanci nebudou podle Ianelliové schopni vyřídit běžnou agendu včetně obchodních dohod s Velkou Británií, Spojenými státy nebo Čínou. Hlavní riziko se skrývá v Itálii. Úspěch v Bruselu si může Salvini vyložit jako dílčí krok v tažení na funkci italského premiéra a vyžádat si v Itálii nové volby. Tím se nejvíc zadlužený stát eurozóny propadne do nejistoty a investoři budou žádat vyšší úroky za půjčky nejen od italského státu, ale od dalších zemí, kde se platí eurem.   

Vizi populistického triumfu zatím předvolební průzkumy nepotvrzují a dosud favorizují Evropskou lidovou stranu se ziskem do 200 mandátů. Při dubnových volbách do národních parlamentů ve Španělsku a Finsku se však ukázalo, že při souboji klasických pravicových stran s pravicovými populisty se může nečekaně smát třetí, tedy levice. Její lídři neobjevili novou cestu k srdcím voličů, ovšem španělskému socialistovi Pedru Sánchezovi k suverénnímu vítězství pomohlo, že se od místních lidovců odštěpila radikální strana Vox. Finští sociální demokraté vyhráli volby po dvaceti letech, protože nacionalističtí „Finové“ ve volebním finiši sebrali hlasy favoritům z konzervativní strany KOK. Finská levice si teď může vybírat koaličního partnera mezi středopravými stranami s tím, že všechno je lepší než návrat „Finů“ do vlády.             

Podaná ruka z Budapešti

Počátkem května při návštěvě Vídně předstoupil maďarský premiér Viktor Orbán před novináře a oznámil, že jeho strana Fidesz, která je tradičně součástí Evropské lidové strany, nebude podporovat lídra lidovců Webera jako kandidáta na šéfa Evropské komise. Když lidovci vyhrají volby, má Weber na takovou funkci právo, ovšem bez podpory dvanácti hlasů, které zřejmě získá Fidesz, to nemusí vyjít. Orbánova tiskovka se stala předělem, protože poprvé někdo z východu promluvil do poměrů na nejvyšší evropské úrovni. Orbán pěstuje dobré vztahy se Salvinim i rakouským vicepremiérem a předsedou strany Svobodných Heinzem-Christianem Strachem, kteří patří k lídrům populistické EAPN, nemluvě o blízkých kontaktech na konzervativce, například šéfa polské vládní strany Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského. Proto se přihlásil k roli zprostředkovatele mezi tradiční a novou pravicí, jinými slovy, stává se hlavním představitelem jedné z hlavních strategií, podle kterých se rozdělí moc v Bruselu. Už je na čase, aby se evropští lidovci po desítkách let úzké spolupráce se sociálními demokraty poohlédli po koaličním partnerovi dále napravo a účastnili se změny, kterou pravicoví populisté žádají, tedy posílení národních států.

Orbán ilustruje posun, který v uplynulých letech ve vztahu k EU zažily východoevropské společnosti. Ještě v roce 2014 hodnotili tamní občané Unii jako civilizované prostředí, ve kterém se jejich národní státy pozdvihnou na vyšší úroveň. To se podle Eurobarometru za posledních pět let s výjimkou Pobaltí změnilo. Především Češi a v menší míře Maďaři soudí, že Evropská unie nemůže být vzorem, protože má větší problémy než jejich země. Podle Poláků a Slovinců je to tak nastejno. Proto chce Orbán Evropu změnit, zatímco Češi, jejichž euroskepse překonává Brity, se stali favoritem v soutěži o nejnižší volební účast. Salvini, Baudet ani Orbán tu spojence nenajdou. Jak ukazuje průzkum společnosti Median, většinu odevzdaných hlasů získají více či méně proevropské strany Pirátů, lidovců, sociálních demokratů, nebo koalice STAN-TOP 09, případně ti, kdo se chtějí v Bruselu nějak dohodnout, tedy ANO a umírnění euroskeptici z ODS.