Právní řád v Česku nefunguje, říká velvyslanec, kterému žalobce ničil život

Milan Sedláček, který na začátku 90. let přešel z brněnských divadel do diplomacie, byl v březnu 2011 obviněn, že připravil český stát o víc než milion korun. Vrátil se z Thajska, kde byl pár měsíců velvyslancem, a začal mu nový život. Kariérní degradace, několik desítek soudních stání, během nichž byl šestkrát prohlášen za nevinného, načež následovalo pět odvolání státního zástupce. Jedenáct let nekonečné kauzy, která byla nejspíš úplně o ničem.

Je leden 2019. Jak to teď vypadá?

Dne 14. prosince 2018 jsem byl pošesté osvobozen nalézacím soudem Okresního soudu Praha 1. Nyní čekáme na písemné vyhotovení rozsudku, poté má státní zástupce lhůtu osm dní od převzetí písemného vyhotovení rozsudku na to, zda se odvolá, či nikoli. Zatím se vždy odvolal. Mě už to nechává v podstatě klidným, mě už jenom zajímá, kam to jsou schopni státní zástupci dovést.

Pojďme to zrekonstruovat. Jak to začalo?

Na mé kauze se dá charakterizovat, jak se podobné případy u nás, a není jich málo, prefabrikují. Začalo to tím, že Adam B. Bartoš založil blog Černínské rozhledy a tam mě začal napadat…

Adam B. Bartoš, ten profesionální antisemita?

Ano, ten. On hrozně šel po Kalouskovi a po mně chtěl, abych mu dodal nějaké kompromitující materiály. Což jsem odmítl, jednak proto, že nejsem udavač, a taky proto, že jsem žádné materiály neměl, a tak jsem se stal terčem jeho zájmu já. Prakticky každý týden tam o mně napsal nějakou lež, třeba, že jsem někde v baru ztratil nějaké dokumenty, vymyšlené aféry na ministerstvu atd. Vyvrcholilo to obviněním, že jsem byl agent StB. Přitom jsem celá osmdesátá léta dosti pracně vzdoroval nátlaku StB, a dokonce VKR, tedy vojenské kontrarozvědky. Všichni jsme byli v HaDivadle a na Provázku pod různým tlakem, u mě to bylo o to silnější, že jsem měl ve Vídni dědečka a že jsem se opravdu koncem 80. let na emigraci připravoval. V roce 1987 si mě zavolali na VKR nabídli mi, že se můžu okamžitě vystěhovat do Vídně a že tam budu pod cizí identitou pracovat na ambasádě jako takzvaný obchodní delegát. A že přece pro mě je to výborné, že německy umím, mám vídeňského dědečka, Vídeň, kam jsme za ním v rámci helsinských dohod mohli jezdit, znám, tak co by ne. Jenom nám tady něco podepište. Já to tehdy odmítl, což jsem udělal asi chybu, protože kde já už dnes mohl být… Měl bych za sebou pár pěkných let ve Vídni a průpravu pro současnou vysokou politiku.

Dobře, ale jak Bartoš souvisí s vaším případem?

To byla jeho běžná praxe, jak pracoval s fakty. Ve svazcích StB jsem veden jako tzv. osoba „blokovaná“, to je osoba, která je rozpracovaná StB a blokovaná pro VKR, neboť ta o mě měla zájem, co kdybych si ten podpis někdy v budoucnu rozmyslel… Z toho Bartoš ovšem vyrobil článek „Agent, který měl rád klid“. Z člověka, který odmítl podepsat spolupráci, udělal „agenta“.

Proč klid?

Protože to stálo v kolonce „Vaše zájmy“ na oficiálních stránkách MZV, když jsem byl náměstek ministra. Někdo z kolegů tam měl pejsky, jiný kočičky, jiný sport, já tam měl klid. Tak já jsem se obrátil na advokáta Sokola a ten Bartoše kontaktoval, on to musel vzít zpátky, veřejně se mi musel omluvit, jenže víte, jak to s těmi omluvami je. Každopádně mě to poškodilo a taky jsem už začal cítit, že to jen tak neskončí… Byla to taková dělostřelecká příprava. A pak skutečně přišlo anonymní trestní oznámení.

Víte, kdo byl ten anonym?

Ano, znám ho, byl to člověk blízký Adamu Bartošovi, proto tam vidím souvislost. Pak mi to přiznal i Bartoš.

A kdo to tedy je?

Jméno není podstatné. Ale příznačné je, že dnes stojí před soudem za omezování osobní svobody, a myslím, že ničení cizí věci… Už dříve zmlátil policajta. Prostě je to takový „důvěryhodný“ člověk. Shodu okolností se jedná o korunního a jediného svědka obžaloby.

Ale pokud vím, tak ten anonym je podepsaný „pracovníci ministerstva zahraničních věcí“.

Jistě, ten člověk byl tehdy zaměstnaný na zamini.

Vážně věříte, že za těmi roky soudů je Adam B. Bartoš?

Ne, to je jen jedna linie. Ta druhá je závažnější. Ta souvisí s tím, že když jsem byl mezi prvním a druhým úřadováním Karla Schwarzenberga na ministerstvu náměstkem, podotýkám jako nestraník, zadal jsem audit IT a přišli jsme na strašné seky v řádu desítek milionů korun. Karel Schwarzenberg je možná hodný člověk, ale jako manažer je… katastrofální, prostě má vzácný dar se obklopit lidmi neschopnými, což se mu povedlo na ministerstvu hned dvakrát. No, my jsme na základě toho auditu připravili několik trestních oznámení, které jsme předali policii, ta je během pár měsíců odložila. Jednalo se o velké IT firmy, které měly a mají vypracovaný skvělý systém získávaní státních zakázek a konexe. Tím jsem se potom stal středem zájmu nejbližšího ministrova okolí, které intenzivně pracovalo na tom, aby na mě něco našlo. Půl roku se jim to nedařilo: přitom já jsem rok a půl spravoval rozpočet ministerstva zahraničí o pěti a půl miliardách. Na nic nepřišli, až jim padlo do ruky to anonymní obvinění. Nechali nás ovšem nejdřív vyjet, mě v lednu 2011 do Thajska, kolegu Matouška do Kanady, a pak to spustili. V půlce března 2011 vyšel v Právu článek Policie stíhá českého velvyslance v Thajsku. Bylo to jasné politické zadání.

Proč si to myslíte?

Byla to doba protikorupční revoluce a každý ministr, každý resort dostal za úkol vylovit nějakou rybu, čím větší, tím lepší. A přece jen bývalý náměstek a teď velvyslanec v Thajsku není jen tak nějaká mřenka. Navíc to přiznal a potvrdil u soudu i jeden člověk z jeho tehdejšího vedení. A nebyl jsem v tom zdaleka sám, vyšetřovatelky nám říkaly, že chodí obrovské množství anonymních udání, ovšem z ministerstva zahraničí to bylo rekordní. Inu, český člověk byl ve svém živlu.

V tom obvinění šlo o to, že jste měl jako sekční šéf neoprávněně vyplatit jeden a půl milionu korun za přípravu seminářů v Asii, které ale nikdy neproběhly. To by přece nemělo být tak těžké prokázat, jestli proběhly, nebo neproběhly.

To je hodně ve zkratce, ale v podstatě to tak bylo. Nešlo ale o semináře, jak se tvrdí v tom anonymu, ale o akviziční akce. O akviziční akce na uskutečnění podnikatelského fóra, které se plánovalo do Prahy. Aby do Prahy ale někdo přijel, musíte na tom hodně zapracovat a přesvědčit asijské obchodníky, proč se zúčastnit akce právě v naší zemi. Fórum proběhlo v březnu 2009, my jsme tehdy byli předsednickou zemí EU, na Kampu přijelo několik desítek asijských podnikatelů. Fórum zahajoval tehdejší premiér Topolánek, vše proběhlo, jak mělo, uzavřely se tam kontrakty asi za sto milionů dolarů. Akce pak byla vládou vyhodnocena jako nejlepší akce ekonomické diplomacie v době našeho předsednictví… No, ale my jsme byli obviněni, že se nic neuskutečnilo. Navíc vše bylo vyúčtováno do posledního haléře a zdokumentováno.

Snažím se to pochopit. Zpochybněna je tedy fakticita akce, která měla být přípravou na tu hlavní akci. Tedy to, jestli ta firma, která to realizovala, vůbec něco v Asii vyřídila ?

Ano, ale to se dá samozřejmě prokázat. Realizační firma měla všechny faktury, všechny letenky, všechny účty z hotelů, tisk propagačních materiálů, záznamy z jednání…Vše bylo zdokumentované, ale policii to vůbec nezajímalo. Až uzavřeli návrh na žalobu, tak požádali o forenzní audit finanční úřad Prahy 1 a ten jim napsal: Všechno je v pořádku, faktury odpovídají realitě, takže akce se musela uskutečnit.

A prosím vás, jak jste v té věci měl figurovat vy?

To je ten paradox, že já v tom vlastně vůbec nefiguruju. Existuje jasný metodický postup, jak se v těchto případech chovat, a ten byl dodržen. Takže já jsem nic neschvaloval, nic jsem nepodepisoval, to šlo standardními postupy, já jsem jen dostal SMS s dotazem – byl jsem na zrovna na služební cestě v Londýně – , zda se může podepsat smlouva na již schválený projekt. Tedy formalita. To bylo stejné, jako by třeba premiér podepsal zákon, který předtím schválil parlament. Čili byla by to jeho/má povinnost.

Tak v čem je tedy, pane Sedláčku, ten problém? Proč jste strávil devět let po soudech?

To se strašně špatně vysvětluje. A chápe. Já vlastně nevím… Tedy vím…. Podle šetření Generální inspekce MZV ČR bylo prokázáno, že k žádné chybě, natož k spáchání trestného činu, nedošlo, že Sedláček je úplně nevinný, přesto ale státní zástupce pořád opakoval a dosud opakuje, že on má jiný právní názor. Mimo jiné, výsledek tohoto šetření vyšetřovatelky Policie ČR opakovaně odmítaly zařadit mezi důkazy ve spisu…

Žalobcem byla pořád stejná osoba?

Ne, těch se vystřídalo asi deset. Ten poslední je tam už ale asi pět let.

A on stále trvá na tom, že se neuskutečnily semináře, které se přitom uskutečnit ani neměly?

Ano, on vychází jen a pouze z dikce anonymu a jakékoli nálezy soudů první instance prostě nebere na vědomí. Na tom je nejhorší, že náš senát odvolacího soudu vůbec nečte rozsudky nalézacího soudu, ale jen opakuje výroky státních zástupců. Jak se vyjádřil právník Jiří Herczeg, předloni spáchal sebevraždu skokem z okna na Senovážném náměstí, některé soudy se staly copycentry státních zástupců. Já bych to pojmenoval ještě tak, že jsme se ocitli ve stavu právní singularity.

To je co, prosím?

Singularita v astrofyzice je stav za horizontem událostí uprostřed černé díry, kde přestávají platit nám známé zákony, nebo nevíme, jaké tam vlastně platí. To je stav, který vytvořili někteří státní zástupci, takže tady přestávají platit některé odvěké právní zásady a zákony jako třeba in dubio pro reo (při pochybnostech ve prospěch obviněného). Nebo pravidlo, že pro trestný čin musí být prokázán úmysl. Že když nevznikne škoda, není trestný čin nebo taková jasná věc, že k obvinění, k žalobě nebo odsouzení je třeba důkazů, nikoli anonymního udání. Je to opravdová destrukce právního řádu. Čím dál víc se množí případy, že státní žalobci prostě proženou případ soudem automaticky, a co je na tom nejhorší – rozhodují o vašem životě, a nemají vůbec žádnou zodpovědnost a někteří mají svědomí v bezvědomí – smrtelná kombinace. Já vím, že se to v podobných případech říká, ale tady nejde opravdu jen o mne. Jde o tisíce jiných případů lidí, kteří jsou semílaní něčím, co nemá ani tvar, ani logiku, ani nějakou racionalitu. A nejhorší je na tom ta nepředvídatelnost. Za bolševika, jak říkají právní kapacity, byla jistá dost vysoká předvídatelnost práva. Sice některé zákony byly zhovadilé, ale poměrně jasně jste mohl očekávat, co nastane při jejich porušení. Třeba když člověk v létě 1989 podepsal Několik vět, mohl tušit, že bude popotahován… Tam to bylo jasné. Ale tady udělá člověk věci, které jsou přesně podle zákona, a přesto nemůže vyloučit, že to s ním dopadne špatně.

Do té, jak říkáte, singularity, jste padl za úřadování ministra Karla Schwarzenberga. Mě, přiznám se, to poněkud mate, neboť jsem přesvědčen o jeho čestnosti.

Podívejte se, Karel Schwarzenberg… My jsme se s Karlem Schwarzenbergem znali, ještě když jsem byl v Brně ředitelem Centra experimentálního divadla. Po nástupu na zamini jsem ho požádal, aby se stal patronem Českého centra ve Vídni, kterému jsem na začátku 90. let šéfoval. Myslel jsem si, že jsme dobří známí. Když ten případ nastal, tak vydal příkaz, že Sedláček k němu nesmí, nemohl jsem to ani vysvětlit na kolegiu ministra, kterého jsem byl léta členem. A když se mnou jednali lidé z jeho okolí, tak to bylo, jako když se setkám s prověrkovými komisemi z normalizace. To víte, že to mým vztahem k němu otřáslo. Když mu o mém případě psal spisovatel Pavel Kohout, tak mu ani neodpovídal na dopisy. Myslím, že ho charakterově poznamenal pobyt v české politice.

Vraťme se k případu. Co to pro vás konkrétně znamenalo?

Prezident Klaus řekl, že bude ctít presumpci neviny, a odmítl mě odvolat. Takže jsem rok a tři měsíce ještě byl de iure velvyslancem v Thajsku, Myanmaru, Laosu a Kambodži. Ale musel jsem být v Praze, předtím jsem se musel během krátké doby sbalit, projít všemi těmi dost trapnými a nedůstojnými procedurami, jestli jsem něco nezcizil a tak podobně. Byl jsem dán na tzv. překážky, dneska se to jmenuje postaven mimo službu, tehdy se to jmenovalo překážky na straně zaměstnavatele, to znamená, že vás degradují na referenta, což mi zas tak nevadilo, já jsem na funkci velvyslance nelpěl… Spíš je na pováženou, že v tzv. demokratickém systému téměř deset let nesmíte vykonávat povolání, na které jste byl vyškolen, a práci, ve které jste dosáhl nepopiratelných výsledků a nabyl značných zkušeností. Takový systém je velmi velkorysý v tom špatném smyslu slova.

A proč jste na ministerstvu zůstal?

Protože to chci dokončit, dotáhnout do konce. Vždy, když jsem byl osvobozen, uvažovalo se o mém zapojení zpět, po odvolání státního zástupce však byly tyto úvahy vždy bezpředmětné.

Neuvažujete o tom, že byste se vrátil k divadlu?

Jo, to bych mohl. Ono to vlastně bylo snad i k něčemu dobré. Člověk si sáhne na dno, odhalí v sobě věci, o kterých ani netušil. Je to takový dlouhodobý kurz přežití. Mnoho věcí, na kterých jste lpěl, vám připadne jako nedůležité. Tak jsem si v sobě snad taky uspořádal hodnoty, vrátil jsem se k filozofii, tedy spíše životní, a dospěl snad k pohledu, který by se dal nazvat taoistickým, chcete-li, stoickým. Ale k tomu hraní: ano, začalo na podzim loňského roku – mám za sebou dva projekty s Vladimírem Morávkem, jeden s Břetislavem Rychlíkem, který připravil inscenaci k poctě Josefu Kovalčukovi, zkouším záskok v HaDivadle, je roztočený jeden film a mihnu se v jedné televizní inscenaci.

To se nabízí otázka, jestli vlastně nelitujete toho, že jste do diplomacie šel.

Litovat něčeho ničemu nepomůže, s klidným svědomím mohu říci, že jsem pro Českou republiku odvedl slušný kus práce a v teritoriích, kde jsem pracoval, Rakousko, Rusko, Kazachstán, jihovýchodní Asie, jsem zastupoval naši zemi s maximálním nasazením a při vší skromnosti i úspěšně. V Kazachstánu jsem byl dokonce vyznamenán za rozvoj vzájemných vztahů. O to víc je smutné, že vás na deset let pošle na trestnou lavici člověk, který musel z ministerstva odejít pro naprostou neschopnost, a že státní správa nemá mechanismus, jak takovým případům zabránit. To, že to umožnili a naopak celou záležitost ještě uměle přiživili, kladu občanu Schwarzenbergovi a jeho boys k tíži jejich svědomí.

Je něco, co byste udělal jinak?

Ten můj případ asi nejvíc vyvolává otázku, co jsme měl udělat jinak, když jsem neudělal nic? To je pak těžké hledat odpověď. Ale je pravda, že mě to poznamenalo, a bohužel i moji rodinu. Mnoho věcí mám zrelativizovaných, všechny ty řeči o demokracii, pravdě a lásce… Často lidé, kteří se k ní nejvíc hlásí, se zachovali jako největší lháři a nenávistníci. Někdy mě ironicky napadá, že za bolševiků bych za akci, na jejímž základě byly uzavřeny smlouvy v nezanedbatelných objemech, dostal titul hrdiny brigády socialistické práce a tuzexové konto… Tady jsem dostal skoro kriminál.

Co se asi odehrává v hlavách státních zástupců? Jaká byla jejich motivace?

Co se jim odehrává ve hlavách, to netuším, ale myslím, že teď už jde o ně samé. Takže se snaží to co nejdéle protahovat a odkládat. Zásadní jsou dvě věci. Zaprvé neexistuje trestní odpovědnost státních zástupců. A zadruhé není tady žádná pojistka pro případ evidentního bezpráví a nezákonnosti z jejich strany. Nejhorší je to absolutní pokrytectví. Nedávno jsem potkal jednoho z vysoce postavených státních zástupců, říkal mi: Pane Sedláčku, to je hrozný, co se vám děje, to je strašná nízkost, to jsou hrozné věci. Já na něj jen zíral a pak jsem mu řekl: Tak s tím něco proboha dělejte! Jenže on řekl: Oni jsou nezávislí. To je pak těžké. Protože jsem si chtěl v praxi vyzkoušet, jak ty údajné pojistky nebo kontrolní mechanismy fungují, obrátil jsem se nejenom já, ale i kolega obviněný ing. Matoušek na Ústavní soud, vrchní soud, Unii státních zástupců, nejrůznější spolky a organizace, které se údajně zabývají ochranou práv a svobod občanů, hned v počátku jsem byl na GIBS – a vše s nulovým výsledkem. Takže, vážený občane, mám pro tebe špatnou zprávu – právní řád v České republice nefunguje – to je eufemismus. Jako taoista taky ale vím, že když se někomu daří dobře, tak se někomu musí dařit hůř. Tak snad se někomu díky mně daří dobře. Přeju mu to.