Prezidentova BIS

Zemanův komentář na televizi Barrandov ohledně výroční zprávy BIS jistě vyzněl pro mnoho lidí přesvědčivě právě proto, že takové napůl tajné a napůl veřejné zprávy jsou nesmysl a lze je různě vysvětlovat.

Prezidentova BIS

Zpráva tajné služby nemůže říci vše, a proto jednotlivá sdělení nelze dokázat. Prezident tedy řekl něco, jakoby neznal utajenou část zprávy, kterou ale z hlediska své funkce znát musí. Na základě prohlášení vlády věřím, že BIS plní svoje zpravodajské povinnosti většinou dobře a svoje výhrady ke zprávě samotné sdělím níže. Sám bych si dovolil uvést, že některá varování jsou skutečně ověřitelná praxí jako potřebná, třeba kritika zadávání veřejných zakázek, neschopnost veřejných institucí se zbavit nátlaků soukromých subjektů a jejich zájmů. Taktéž si myslím, že nebezpečí pronikání ruského vlivu do strategických institucí je reálné, ovšem asi ne jen ruského vlivu, ale o těch druhých se mlčí, což je asi politická strategie (pokud je státní správa a politika takovým vlivům otevřená, potom nejspíše všem, nejen ruským a čínským). Určitě tu jsou aktivity ovlivňující penězi a vlivem různé neziskové organizace nebo studentské akce, pod kontrolou by měly být i ty, které ovlivňují sdělovací prostředky, případně je vlastní. Také se domnívám, že strašení soukromými ruskými subjekty je přehnané a připadá mi účelové, aby jiné soukromé subjekty neměly konkurenci.

Nějaké informace prosákly ohledně amerického vlivu na dostavbu Temelína, ovlivňování protizemanovských akcí americkou ambasádou, nemyslím si, že v této oblasti vůbec nic není, ale zpráva nic neříká ani o vlivu Saudské Arábie a dalších muslimských zemí. Jinak je těžko posuzovat tajnou službu, když je tajná, na základě zprávy, kterou ona vydá. Proto je tato zpráva vlastně jakési politické prohlášení mající nějaký účel nejenom pro naše občany, ale asi též ve vztahu k zahraničí.

K samotnému obsahu zprávy

Nejspíše je pravdou tvrzení ve zprávě, že „drtivá většina dezinformačních webů v českém jazyce je dílem českých (ideologicky motivovaných a přesvědčených o škodlivosti NATO, EU, USA, liberální demokracie či prvoplánově proruských) občanů, které nepodporují ruské entity. Tito aktivisté jen v rámci svých občanských práv a svobod šíří to, čemu věří, že je pravdivé.“ – Samozřejmě nemusí jen věřit, to také pravdivé být může zcela objektivně.

Potom je ovšem protimluv, že se jedná v každém případě o dezinformační weby. Jsou to názorové weby odporující maistreamovým informacím (jinak bychom podpořili totalitní tezi, že jen mainstream podává pravdivé informace, zatímco kritici jsou dezinformátoři). Je velmi nebezpečné je jakkoliv ostrakizovat, protože se potom dostáváme na půdu cenzury na základě věcného obsahu. Zde se právě projevuje neschopnost na obsah sdělení v těchto kritických webech uspokojivě odpovídat ze strany mainstreamu, který se snižuje spíše k propagandě a odsuzování a tím se diskredituje. Konečně to odpovídá známému paradigmatu komunistického režimu, který nemohl nikdy porazit rádio Svobodná Evropa, protože pravdivé argumenty postrádal, místo argumentů rušil její vysílání. Snaha o mocenské „rušení“ nesouhlasných projevů dokazuje vlastně, že komunistické myšlení existuje především v mainstreamu, nikoliv u jeho odpůrců.

Podle zprávy BIS tyto dezinformační, z nichž většina jsou pouze kritické, weby ozřejmující reálné jevy, podle mého názoru třeba informaci o nedodržování lidských práv a evropských hodnot na Ukrajině (vyjma těch skutečně extrémních a pomlouvačných), které ještě k tomu nejsou ani proti režimu, ani proti vládě, prý slouží ruským hybridním zájmům. To je téměř komunistický názor z padesátých let, že kritika špatného zásobování potravinami slouží „západním imperialistům“. Kam se to vracíme? To už nemůžeme cokoliv kritizovat, aby to nebylo ve prospěch Ruska? To je jen důkaz komunistického myšlení a nastupující totality.

Pod čarou je ve zprávě uvedeno známé nepravdivé klišé: „Moderní dějiny prezentované ve školách jsou de facto sovětskou verzí moderních dějin a proruským panslovanstvím je do jisté míry zasažena i výuka českého jazyka, resp. literatury (národní obrození). Trvající vliv sovětské propagandy a fakt, že Rusové ovládají moderní dějiny (Orwell: Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá současnost, ovládá minulost.), tvoří základ pro současné ruské vlivové operace všeho druhu a tedy i hybridní strategie.“

Toto klišé je zmatečné a manipuluje s historií. Panslovanství není sovětská verze, pokud bylo použito, potom bylo zneužíváno spíše českými komunisty než sovětskými. Panslovanství je stará idea vycházející z národní příbuznosti a mající přirozený základ, zatímco sovětismus byl ideologický internacionalismus, nepřirozený a vykonstruovaný na základě třídních rozdílů. Sovětismus byl poražen poté, co jeho ideologická základna v praxi neuspěla a dnes prakticky neexistuje. Panslovanství obecně bylo součástí národního obrození, někdy úplně, někdy částečně existovalo po celou historii českého státu a Československa a nelze je z dějin vymazat, leda lživým výkladem pod tlakem totalitních praktik.

Je nesmysl, že doposud existuje sovětská verze dějin, protože ta nebyla založena na panslovanství, ale na proletářském internacionalismu světového dosahu. Tato konstrukce má zřejmě za účel dokázat, že panslovanství je ideologický konstrukt a lze jej odstranit jinou ideologií. Myslím si, že neexistuje žádná taková ideologie schopná odstranit přirozené sklony, pokud bude existovat český národ a jazyk. Strašení totalitním komunismem, který už neexistuje, je směšné a působí jen do té doby, než se diskredituje jako lživé.

Ruská verze panslovanství použitelná pro současnou ruskou politiku se bude, jako vždy, uplatňovat jen tenkrát, když český národ se bude cítit ohrožen nějakým nebezpečím, odnárodněním, likvidací, popřením slovanského původu, diskriminací jazyka, vnucováním migrantů apod. Pokud by měla výchova popřít národní obrození včetně panslovanství, aktivita tedy půjde proti smyslu českých dějin a bude muset být násilná a lživá. Tyto tlaky, manipulace a protičeská globalistická propaganda, která už dnes existuje, povedou zcela automaticky k reakci – přiblížení k Rusku jako spojenci nebo dokonce zachránci, kterému se potom zcela pragmaticky musí odpustit jeho stále ještě nedemokratický charakter.

Závěr

 I charakter zprávy naznačuje rozpory v naší společnosti a nevyjasněnost toho, co vlastně si do budoucnosti představujeme. A tady je zapotřebí se poněkud rozhlédnout a zamyslet nad paradigmatem světové politiky a budoucností. Pokud se Rusko ve vývojovém procesu rozejde s komunistickou minulostí úplně, aby jí zbytečně nestrašilo, a stane se demokratickým státem bez přívlastků, nezůstane v podstatě na něm nic pro nás nebezpečnějšího než na jiné demokratické velmoci. Tento vývoj probíhá i dnes a většina toho, co se jako nebezpečí z Ruska dosud vnímá, není primárně namířeno proti nám, ale je součástí boje velmocí o zdroje a trhy. Svým vazalstvím odpuzující heslo: „se Sovětským svazem na věčné časy“ není falešné jen pro Sovětský svaz, na jeho místo je možno dosadit jakoukoliv velmoc. Nás by mělo zajímat naše národní přežití, nikoliv spory velmocí a upínat se na některou z nich „na věčné časy“, protože, jak nás dějiny poučují, neexistuje žádná z nich, která by takovou „psí věrnost až za hrob“ ocenila. Je spíše zapotřebí budovat středoevropskou spolupráci, protože naše sousedy tu budeme mít vždy a společné zájmy proti německému a ruskému vlivu jsou dějinnou realitou. K tomu slouží NATO jako pragmatický rámec pro obranu před nebezpečím skutečným, nikoliv vysněným, momentálně daleko více islámským než ruským.