O bílé slečně z Rožmberku

Na nádraží v Českých Budějovicích, kde siluety holubích mrtvol zdobí skleněnou kopuli a jež je celé tak špinavé, že jsem se šel zeptat do informací, jestli je to záměr, jsem si koupil lístek do Rožmberka nad Vltavou, tedy dál na jih (viz minulý díl z Týna nad Vltavou). Přestoupil jsem pak ve stanici, která se kdysi jmenovala Cartlov, ale to znělo moc německy (Zartlesdorf), tak dostala úřední jihočeské jméno Rybník.

V hrkotavém vlaku se mnou jela skupina drsných mužů, kteří hned otevřeli plechovky s pivem a začali zpívat vodácké písně. Ti jeli na Lipno. Průvodčí, když z jízdenky zjistila, kam jedu já, pohlédla na mě starostlivě a zeptala se, jestli vím, že Rožmberk je pět kilometrů od nádraží. To jsem nevěděl a pravil, že to nevadí, že to dojdu. Ona pokrčila rameny a řekla, tak za chvíli vystupujete.

Vystoupil jsem kdesi v lese a po chvíli pochopil její starost. Od nádraží, lze-li tomu tajuplnému domku tak říci, nevedla žádná cesta. Tedy pro pěší. Silnice tam pravda byla, ale po té se skoro nedalo jít. Od války se totiž nejspíš nepočítá s tím, že do Rožmberka někdo přijede vlakem a pak chce jít pěšky. Pokud se tak stane, riskuje rychlou smrt prudkým nárazem protijedoucího auta, tiráku nebo stáda německých motorkářů – před těmi všemi jsem uskakoval, nebo pomalejší zánik v divokých vodách Vltavy, kam spadnete při těch úskocích. Silnice je tak úzká, že jakmile uslyšíte zvuk motoru, musíte se vždy schovat za strom, pevně se chytit za kmen a doufat, že vás tlaková vlna nesmete. Prostě se do Rožmberka vlakem nejezdí, kdysi určitě ano, ale to tam stály povozy, dostavníky, anebo se po cestě dalo kráčet.