Marx je zase in. Tentokrát na Západě

Oslavy dvoustých narozenin Karla Marxe vyvrcholily v sobotu velkou vzpomínkovou akcí v režii německé sociální demokracie (SPD). Trevírské městské divadlo zaplnily špičky této vládní strany, předsedkyně SPD Andrea Nahlesová tu mimo jiné prohlásila, že „Marx je zase in a je to dobře“. 

Třicet let po skončení studené války je prý konečně možné o něm otevřeněji diskutovat. Tím Nahlesová samozřejmě ani nenaznačuje, že by snad veřejná diskuse a bádání o Marxovi byly dosud podrobeny jakékoliv cenzuře. Jen tím sděluje, že tomu přijetí Marxe, jež dnes přichází do módy, překážely zkušenosti, které s marxistickými režimy udělaly ve své zahraniční a bezpečnostní politice západoevropské státy a ve svých všedních životech stamiliony Východoevropanů.

Ukazuje to na hlubší rozdělení mezi tzv. starou a novou Evropou. Je nejen v ekonomice a kultuře, nýbrž i v historickém povědomí. Při pokusech zavést kvóty na přerozdělování azylantů z třetího světa a dnes Dublin IV západoevropský establishment vždycky zjistil, že „východní Evropa“ se brání. Výsledkem je pocit, že je zaostalá. Nejde tu jen o přijetí malého podílu armády ekonomických migrantů z Asie a Afriky, ale v posledku i západoevropské mentální mapy. Historické povědomí dnešního západního mainstreamu z nemalé části určuje pocit viny, jenž děti privilegovaných a bohatých postihuje často. Z koloniální minulosti pramení dnešní odevzdanost, s níž vlády v západní Evropě nejenže přijímají imigraci z třetího světa (ačkoliv tamní voliči by zřejmě kdykoliv od 60. let minulého století hlasovali pro stop, kdyby k tomu dostali příležitost), ale i nechuť větší části z nich přizpůsobit se hostitelům. 

Vede to k paradoxnímu stavu. Země, které po staletí měly výhody z kolonií a z dobývání světa, žádají po lidech z té části Evropy, jež kolonie neměla a nemohla z nich těžit, aby s ní dnes nesli nevýhody za viny jejich vlastních předků. Je to méně vyhrocené, ale v podstatě stejně absurdní, jako když se arabské děti ve francouzském Alžíru učily dějepis z učebnic, na jejichž začátku stála věta: My, potomci Galů. 

Opačně ono přebírání historické paměti neplatí. Tragická zkušenost východní Evropy znamená na západ od Labe čím dál míň. Prezident Evropské komise Jean-Claude Juncker, nominálně křesťanský demokrat, v Trevíru v pátek pronášel věty jako: „Marx je učitelem revoluce proletariátu a pracujícího lidu po celém světě. (...) Je hlavním zakladatelem marxismu, zakladatelem marxistických politických stran a tvůrcem mezinárodního komunismu. Je to největší myslitel moderních časů.“

Třetí ukázka byla Junckerem míněna jako stížnost a současně asi i jako obrana proti těm, kdo by si snad mysleli, že chce omlouvat zločiny komunismu nebo, jak říkají marxisté, zločiny stalinismu: „Dnes mu (Marxovi) připisují věci, za něž není zodpovědný a které nezpůsobil, protože řada věcí, které napsal, byla přeformulována v pravý opak.“ 

Kdyby to byla pravda, nemohl by Marx současně být největším myslitelem moderních časů, protože brilantnímu mysliteli a autorovi se nestane, aby jeho teorii všichni ti, kdo ji později uváděli do praxe, vždycky porozuměli tak špatně, aby ji dovedli k opaku toho, co největší myslitel moderních časů chtěl.

Nám „Východoevropanům“ se ani po roce 1989, ani po vstupu první skupiny postkomunistických zemí do EU v roce 2004 nepodařilo vnést do evropské DNA jakousi základní ostražitost před marxismem, z něhož vyrostly katastrofální komunistické diktatury 20. století v Evropě a v Asii. Kdyby se nám to bývalo podařilo, Jean-Claude Juncker by byl po pátku politická mrtvola.