Žijeme v době Karla Gotta?

Název článku jsem si vypůjčil z titulku, který se nedávno objevil v příloze Práva. Přidal jsem otazník, protože mi připadá zároveň inspirativní i převrácený. Chci samozřejmě psát o hlavní události posledních pár dní. A zároveň trochu přispět k odpovědi, jež je jí nadřazena: jaká je vlastně dnešní doba, ta, v níž právě žijeme?

Co se všechno semlelo

Politické události posledních pěti měsíců patří vlastně dohromady. Zároveň je zjevné, že problém, který máme, se stupňuje.

Ještě před prázdninami proběhla velká demonstrace na podporu „justice“ (rozuměj prokurátorů). Podobná lidová hnutí nejsou v evropských dějinách zcela obvyklá a většinou nevěstí nic dobrého. Nebyla to vlastně demonstrace, spíš lidová veselice. Zároveň taky největší spontánní veřejná akce, jakou jsme po listopadu 1989 zažili. Bylo hezky, svítilo sluníčko a blížily se prázdniny.

Státní zástupci (jistě ne všichni) se pak svým podporovatelům odvděčili tím, že zastavili trestní stíhání Andreje Babiše a dalších v kauze Čapí hnízdo. Jistě, ne všichni, a navíc ještě může do hry vstoupit ten nejvyšší (sám za sebe říkám: tedy to chci vidět).

Senát po iniciativě, jež je hodna uznání, nakonec neuspěl s ústavní žalobou na prezidenta, který se soustavně a čím dál tím vehementněji pokouší přepsat základy polistopadové zahraniční politiky a nenápadně provést ústavní perestrojku zdejšího politického uspořádání. Poslanecká sněmovna žalobu vetovala. Tudy tedy – zatím – cesta nevede.

Jak Zemanovy, tak Babišovy minulé aktivity se tedy nedostanou před soud.

Jakýsi pokus ČSSD být zároveň v koalici i v opozici a držet si image „koaliční strany s lidskou tváří“ v případě Šmarda dosti hanebně ztroskotal. Výsledek znamená velkou kompromitaci současného Hamáčkova vedení.

Pozoruhodné je, že všechny tři Jobovy zvěsti měly zatím jen minimální veřejný ohlas. Na náměstích bylo ticho.

Tedy přesněji řečeno: jakousi výraznou, veřejně viditelnou událostí bylo nakonec shodou okolností až úmrtí Karla Gotta a jeho pohřeb se státními poctami.

Téma dne

Tím se dostávám k vlastnímu tématu. Nechtěl jsem o něm psát dřív. Karel Gott, jak je to u mrtvých obvyklé, v ceremoniích hrál jen pasivní roli. Teď, když skončily, mám volnější ruce a taky píšu o události již uzavřené.

A můžu s plnou zodpovědnosti říci: něco takového jsem ve svém životě ještě nezažil. Taková zvláštní souhra spontánnosti a oficióznosti! A zároveň vzedmutí citů, které občas přerostlo v nenávistnou hysterii (ta, obávám se, ve všem všudy spontánní nebyla – viz útoky na prof. Halíka nebo Pavla Šafra, které měly výrazně vlajkařskou povahu).

Nechci ohrnovat nos nad lidmi, kterým se to, co produkoval Karel Gott, upřímně líbí. Zároveň se nechci vzdát ani práva říci, že mně se to nelíbí ani trochu: považuji to za kýč. Taky jsem nijak neprotestoval před cca 10 lety, když se na Žofíně konala vzpomínka na Waldemara Matušku (musím se ovšem přiznat, že jeho písničky, hlavně z šedesátých let, se mi líbily přece jen víc). A hlavně: vadí mi pompéznost obřadů, v nichž dnešní establishment parazituje na zemřelém, politizace a etatizace té celé záležitosti. Je nesmysl tvrdit, že ji zpolitizovali pp. Rychetský a Halík. Ti už jen na politizaci reagovali.

Historické paralely

Musím přiznat, že si vlastně na žádné nevzpomínám. Jako dítě jsem se povinně zúčastnil uctění ostatků Klementa Gottwalda. Byla to velkolepá a přitom odporná a směšná potěmkiniáda bez jakékoli spontánnosti. Pro mne osobně byla zajímavá jen tím, že jsem poprvé v životě viděl mrtvolu, i když z poměrně velké vzdálenosti.

Pak tu byl slavnostní „opakovaný“ pohřeb Karla Hynka Máchy v květnu 1939 (to jsem osobně nezažil). V pantheonu Národního muzea se tehdy Máchovi přišlo poklonit na padesát tisíc lidí. Trasu pohřebního průvodu na vyšehradský hřbitov jich pak lemovalo asi 250 000. Akce se zúčastnili i politici v čele se státním prezidentem protektorátu Emilem Háchou. Akce ovšem měla povahu politického vzdoru ponížené a okupované země proti okupantům. Byl to jakýsi projev zoufalství. V dnešních smutečních obřadech nebylo po žádném vzdoru či zoufalství ani stopy.

Bezbrannost ve špatném slova smyslu

Jistě, bezbrannost vůči zneužití je vlastní těm, co jsou mrtví, a Karel Gott zemřel. Bezbrannost ovšem není nikdy stoprocentní. Například autoři se sklonem ke kýči jsou vždycky o fous bezbrannější než jiní. Ochota zalíbit se je u nich příliš rozvinutá. Navíc Gott byl podle dobových svědectví nekonfliktní a vstřícná osoba. Nebyl přívržencem změn, které nastaly postupně po ruské invazi: byl to jen hodný člověk toho typu, o nichž Masaryk hovoří s lehkým despektem a říká – „těch revolucí nepředěláš“.

To, co jsme zažívali pomalu a plíživě po srpnu 1968, bylo selhání tehdejších politických, kulturních, intelektuálních elit, křečovité „držení pozic“ a „odvracení nedozírných následků“. Dvě formy posrpnového kapitulantství. Byly však i obrácené případy, namátkou jmenuji např. Františka Kriegla, Martu Kubišovou nebo Zdeňka Mlynáře. Společné mají to, že pozice nedrželi, nedozírné následky neodvraceli a to, co udělali v rozpuku normalizace, bylo prostě jen to, že nepodepsali nebo odešli. Např. Mlynář se zpočátku pokoušel o jakousi „reálpolitiku“, ale rychle nazřel, že to nejde, opustil místo tajemníka KSČ a odešel do Národního muzea věnovat se svému koníčku, entomologii. U jeho dosavadních kolegů, tedy u těch, co se právě blaženě chystali kolaborovat, to vzbudilo nelíčenou zuřivost.

Ideově bych se s těmi lidmi nepochybně v mnohém neshodl (a oni mezi sebou taky ne). Připomínám si jen, co kdysi v jiné zemi a v jiné době napsal John Kennedy: „Ve Spojených státech amerických, kde kdysi bojoval bratr proti bratru, neposuzujeme zajisté mužnou statečnost v bitevním ohni tak, že bychom zkoumali barvu praporu, pod kterým bojovali.“

Karel Gott naproti tomu asi zprvu nechtěl, ale přizpůsobil se. Tím se nijak výrazně nelišil od většiny svých kolegů v branži. Měl jenom tu smůlu, že na něj bylo vzhledem k jeho úspěchům doma i venku nejlíp vidět. To však bohužel není žádná věrohodná omluva.

Selhal lid, nebo elity? Smlouva s Husákem?

A poznámka na okraj. V disentu bylo zvykem konstatovat, že za normalizace uzavřela pokleslá česká společnost smlouvu s Husákem: vy nám poskytnete „klid k tvořivé práci“ (včetně různých výhod) a my vás za to nebudeme otravovat. Je mi líto, ale z řady důvodů považuji tyto řeči o „smlouvě“ za drzost. To, co stálo na počátku, byla kapitulace elit: nejdřív nesmyslný projekt „socialismu“ (rozuměj „komunismu“, lépe řečeno „bolševismu“, případně „stalinismu“) s lidskou tváří, jenž sloužil jeho protagonistům také a především jako alibi za to, co prováděli po únorovém puči. A kromě toho, jak může někdo chtít na „lidu“ a „národu“, aby držel pozice a choval se sám politicky produktivně poté, co se na něj jeho elity vykašlaly? Netvrdím přitom, že chování veřejnosti za normalizace by bylo na metál, ani že mezi „elitami“ nebyly výjimky. Jen bych šetřil silnými paušálními odsudky. Zejména proto, že vlastně taky v samotném základu Charty 77 stál problematický „historický kompromis“ mezi „komunisty s lidskou tváří“ a těmi ostatními: „Čo bolo, to bolo. Terazky nám všem jde o lidská práva.“ Spolupráce byla velmi potřebná, ale zároveň se tahle otevřená věc neměla zazdít, nýbrž vyjasnit (pro pořádek opakuji, že je to z mé strany sebekritika, já Chartu podepsal). „Lid“ elity opustil, ale daly mu vůbec nějakou šanci?

Gottland

V roce 2006 u nás vzbudila rozruch až poprask knížka reportáží polského žurnalisty Mariusze Szczygieła Gottland. Autor zjevně pod vlivem těch, s nimiž u nás mluvil, rýsuje neradostný obraz pokleslé hmotařské české společnosti, která nevěří na ideály a oddává se konzumu a kýči. Ztělesněním kýče je právě Karel Gott a jeho kult. Odolává jen hrstka lidí (například Lenka Procházková). Autor není zcela věrohodný, např. věnuje se jako exemplárnímu příkladu upadlosti české veřejnosti „Muzeu Karla Gotta“ v Jevanech (po něm se knížka jmenuje), které ovšem do dvou let po vydání knížky totálně zkrachovalo.

Myslím si, že skutečný Gottland by mohl vzniknout teprve teď: poté, co na oblibě mnoha lidí pro Karla Gotta rozehráli své hry šikovní političtí manipulátoři Nových pořádků a pokoušejí se jí využít. Nemělo by se taky zapomínat, že politicky brizantní a nebezpečné se to vše stává teprve tenkrát, když k „Novým pořádkům“ Andreje Babiše, Miloše Zemana, Tomio Okamury a Vojtěcha Filipa není jednoznačně a důrazně nabídnuta věrohodná a smysluplná alternativa. To jest, stručně řečeno, „Antibabiš“ a „Antizeman“.

Potřebujeme sjednocení národa?

Ostatně, nejde jen o Babiše a spol. Karla Gotta kdysi přirovnal k hoře Říp Václav Havel (jistě, nebyl to stoprocentní obdiv, ale dost velká tolerance) a dnes to po něm zopakoval Martin Fendrych. Oblíbený ministr kultury Dostál použil kdysi zase příměru s Karlovým mostem. A teď se objevily projevy tolerance a neutrality laděné odborně. Např. historik Jaroslav Šebek mluví o tom, že dnešní „dění“ (rozuměj to kolem Gotta) ilustruje snahu dokázat, co Čechy spojuje: „V 19. století jsme chtěli ukázat svou svébytnou situaci v rámci monarchie, nyní se spíš snažíme ukázat na to, co spojuje český národní příběh.“ A europoslanec ODS Jan Zahradil k tomu přistupuje jako politolog: „Gottovo probíhající posmrtné zbožšťování je součást jistého trendu doby – generálního pardonu normalizačních let. Stejně jako vysoká podpora Babiše, který dobu taky symbolizuje, i když jiným způsobem. Dost podstatná část společnosti si už žádné nekonečné vyrovnávání s minulostí nepřeje. Chce se naopak s tou minulostí smířit… A kdo to nepochopí a bude pořád toto téma do omrzení omílat… nikdy kolem sebe nevytvoří relevantní celospolečenskou sílu.“

Objektivní odstup učence má tomto případě jen zastřít něco, co je třeba odmítnout. Je to projev vášnivého oportunismu, obsaženého v tezi „co je skutečné, je rozumné“ (kdysi s ní snad přišel Spinoza nebo Hegel, ale nejzuřivěji se k ní pak natvrdo hlásili Karl Marx a jeho orientální následovníci). Vášnivého oportunismu, s nímž v chmurné době let 1945-8 souzněl např. Ferdinand Peroutka: „Kdo se s trvalou nevraživostí staví proti toku času, odsuzuje se k trvalému vnitřnímu neštěstí, jež jímá člověka, odmítajícího se smířit s dobou.“

Je pozoruhodné, jak jsou dnes hlasatelé obou ideových proudů, které nesly naši polistopadovou politiku, „pravdy a lásky“ i „neviditelné ruky trhu“, bezbranní vůči jednoduchoučké ideologické konstrukcí Nových pořádků. Zásadní problém je v představě, že je zapotřebí „sjednotit veřejnost“, „sjednotit národ“. Poté, co se přímí úspěšní sjednotitelé (Hitler, Mussolini, Stalin a jejich souputníci) v dějinách jaksi neosvědčili, má být u nás a pro nás jednotícím tmelem populární umělec, který se nedokáže bránit jednak proto, že už je mrtvý, a jednak proto, že se bohužel nikdy pořádně bránit nedovedl. A manipulátoři jsou někde za křovím: je to nenápadnější a nepřináší to tolik rizika.

Veliká myšlenka se ovšem nepozná podle toho, že dokáže oblbnout najednou co nejvíc lidí, ale že dokáže lidi zásadně rozdělit. Cituji příklad, který má pro mne váhu: „Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení. Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem; budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni…“ (L 12, 51-53). Jistě, je to jen jedna stránka věci, ale přehlížet ji není radno.

Co se stalo v katedrále

Velmi dobře chápu rozhořčení prof. Halíka nad tím, co se plánovalo a posléze taky realizovalo ve svatovítské katedrále. Hlásím se k jiné denominaci než on (ČCE) a respektuji, že je to katolický kostel a kompetentní ho držet a spravovat je katolická církev. Zároveň katedrálu považuji tak trochu i za svou, byť třeba i jen proto, že v době, kdy se začala stavět, existovala v „technické realizaci“ jen jedna „svatá církev obecná“, k níž se všichni, katolíci i protestanti, v modlitbě společně hlásíme. Chápu i lidi, kteří v Boha nevěří, a přesto katedrálu považují za součást své tradice. Jen by i oni měli respektovat, že katolická církev je kompetentní ji držet a spravovat. U nás se nakonec po dlouhých sporech prosadilo řešení, že katedrálu spravují společně katolická církev a „lid“. To ovšem není přesné: nýbrž církev a lid, ztělesněný státem, protože lid nemá mj. žádné orgány a je právně neuchopitelný. Stát se ovšem během času proměňuje, a co si budeme povídat, snadno se dostane do špatných rukou: pro příklady nemusíme chodit zvlášť daleko. A tak dotčený objekt (katedrála) najednou slouží zároveň jako křesťanský chrám i jako „chrám zasvěcený hrám“ (odkazuji na šťastnou formulaci podnikatele Aleše Hušáka, ten tak ovšem ještě nepojmenoval katedrálu, ale „svou“ Sazka Arénu). Politizace a ideologizace pohřbu se tam hrne dveřmi i okny a arcibiskup pražský a primas český pak dělá celebranta něčemu, co se mírně řečeno do kostela nehodí. Jednota státu a oltáře tímto způsobem domluvená a tímto způsobem se realizující je problém, který katolíkům nezávidím. Člověk se těžko brání vzpomínkám na některé zdejší církevní představitele (nejen katolické) z padesátých let minulého století.

Tato doba je naše

Čili, abych se po tom po všem vrátil na začátek, k otázce: Žijeme v době Karla Gotta? Myslíme že bychom měli být sebevědomější a nenechat si vnucovat něco, co by nám rádi namluvili političtí manipulátoři: nežijeme v době Karla Gotta. Naopak, Karel Gott žil v naší době. Je něčím, s čím se musíme my živí vyrovnat. Je v tom naše svoboda a taky naše odpovědnost. Odpovědnost za naši dobu neseme my živí. Mám dojem, že by nás dnes představitelé a pomahači Nových pořádků této svobody hrozně rádi zbavili. Jako svobodní lidé se jim moc nehodíme.

Nechci ani náhodou diktovat svým bližním, co se jim má líbit a co ne. Jen důrazně upozornit, že pokusům zbavit nás podloudně naší svobody se musíme důrazně a společně bránit.