Copak asi nahradí tu liberální demokracii

Copak asi nahradí tu liberální demokracii
Letošní demonstrace za práva LGBT v Budapešti. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Jestli nějaký termín v posledních několika málo letech zažil hodně prudký pád popularity, ztrátu respektu, je to pojem „liberální demokracie“ (ve smyslu demokratické zřízení založené na individuálních právech, pluralismu a podobně). Najednou se k ní málokdo hlásí, a pokud ano, tak třeba značně účelovým způsobem – dovolává se jejích principů, protože se mu to zrovna hodí, je právě v menšině nebo má dojem, že jsou jeho práva porušována.

Pro významnou část soudobé pokrokářské levice je „neskousnutelná“ idea co nejméně omezované svobody projevu, slova jsou přece násilí a násilí (přinejmenším vůči některým skupinám lidí) nemůže být tolerováno. Výzvy budoucnosti navíc vyžadují ráznou kolektivní akci, která ve světě, kde si každý mele to svoje, může být jen sotva možná, vyžaduje všeobecné podřízení nějaké – samozřejmě vědecké a všeobecné dobro sledující – autoritě. Sílící autoritářská pravice zas má liberální demokracii za překážku při potlačování toho, co vnímá jako nezdravé, a někdy také za prvopočáteční příčinu problémů dneška. Důraz na individuální práva podle některých kritiků nutně musel vést k jejich dnešní inflaci, koncept liberální demokracie v sobě měl od svého vzniku zakódované dnešní excesy a někdy i perverze, nedají se od něj oddělit, nutně vyplývají z jeho povahy.

 

Na všech těch kritikách jistě může ledacos být. Co se nabízí a někdy už rýsuje jako následnický režim, jenž jednou liberální demokracii třeba vystřídá, nevypadá zrovna vábně. Dva příklady z posledních dnů. V australském státě Victoria se, jak píše americký časopis The Atlantic, testuje aplikace, již by si tamní obyvatelé měli povinně nainstalovat. Kombinuje technologii rozpoznávání obličejů a rozpoznání polohy, je určená ke kontrole toho, zda jsou lidé během lockdownu doma. Fungovat by měla následovně: úřady budou občanům náhodně rozesílat esemesky. Pokud ji člověk obdrží, musí do patnácti minut poslat zpět svou fotku doma, aplikace bude schopna vyhodnotit její autenticitu. Takto odhalení přestupníci budou pochopitelně potrestáni.

V Texasu zase republikáni přijali zákon zpřísňující provádění potratů (podrobněji o něm včera psal kolega Ondřej Šmigol). Mimo jiné povzbuzuje a finančně motivuje občanstvo, aby u úřadů oznamovali a žalovali lidi, kteří potraty provádějí nebo k tomu nějak napomáhají, případně to podle nich mají v úmyslu. Bdělí občané odhadující cizí úmysly? To nemůže dopadnout jinak než výborně, ať už si člověk o umělých potratech myslí cokoliv.

U lidí, kteří podobná opatření prosazují, mě vždy překvapí jejich nedostatek představivosti. To je nenapadá, že zaváděním určitého typu opatření otevírají dveře tomu, aby nějaká jiná jejich obdoba byla použita třeba k jinému důvodu, nebo ještě spíš k mnoha jiným důvodům?

V té čím dál opovrhovanější liberální demokracii platilo, že ochranou cizích práv člověk brání i ta svoje, protože jsou nedělitelná. To, že někdo dnes násilím zavírá pusu mému protivníkovi, může v důsledku znamenat, že ji jednou zavřou i mně. Tohle už neplatí. Kde všichni ti často nadšení stoupenci autoritářských opatření berou jistotu, že je nikdy nic podobného nepostihne, že budou patřit mezi tu chráněnou skupinu, která pravidla určuje a proti níž nejsou používána? S naivitou anebo nedobrým úmyslem pomáhají při zrodu nějakého nového světa. Jednou se třeba budou divit. A spolu s nimi i většina ostatních.

×

Podobné články