Zeman není první. Drahoty s jmenováním ministrům dělali i Havel s Klausem

Prezident Miloš Zeman pravidelně zachází až na samou hranu ústavních zvyklostí. Týká se to také personálního složení vlády. Své by o tom mohl vyprávět neúspěšný kandidát ČSSD na ministra zahraničí Miroslav Poche nebo aktuálně Michal Šmarda, který zatím marně čeká, až jej prezident jmenuje ministrem kultury. Problémy s ministerskými kandidáty měli však i Zemanovi předchůdci. Současná hlava státu si mohla například podobnou situaci vyzkoušet i z druhé strany, když si prezident Václav Havel kladl podmínky pro jmenování některých ministrů. Václav Klaus zase například zkoušel kandidáta na ministra průmyslu Milana Urbana z jazyků.

Když po volbách roku 1998 chtěl Miloš Zeman sestavit vládu, vymínil si tehdejší prezident Václav Havel, že jej jmenuje premiérem až po po konzultacích o jednotlivých členech vlády. Vědělo se, že má Havel výhrady vůči Janu Kavanovi, Miroslavu Grégrovi či Václavu Grulichovi. Zeman však tehdy prohlásil, že by prezident měl v souladu s ústavou na návrh ministerského předsedy jmenovat členy vlády a „neměli bychom se tedy ptát, kdo se komu líbí či nelíbí“, řekl Zeman v červenci 1998. Havel nakonec seznam ministrů přijal bez větších výhrad.

Podobný problém se však opakoval již v roce 2001, kdy chtěl Zeman do uvolněné funkce místopředsedy vlády jmenovat ministra průmyslu Miroslava Grégra. Havel však několik týdnů otálel. „Ty výhrady nejsou ani osobní, ani politické, jsou to výhrady filozofické. Já prostě nesouhlasím s jeho viděním, s jeho pojetím ekonomiky, jeho ‚technologické zóny‘ považuji za zničení naší země,“ řekl tehdy Havel. Nakonec jej po několika týdnech ale jmenoval. V roce 2003 požadoval Havel konzultace o ministrech i po Zemanově nástupci v čele vlády Vladimíru Špidlovi.

Výhrady k některým ministrům měl i Václav Klaus. Projevil se velice brzy po nástupu do úřadu, když již v březnu 2003 pochyboval o jazykových schopnostech kandidáta na ministra průmyslu Milana Urbana. Chtěl se ujistit, že politik ČSSD ovládá alespoň některý ze světových jazyků. „Vládnu francouzštinou a intenzivně se učím anglicky,“ řekl tehdy Urban. Nakonec se  bez větších problémů ministerského křesla dočkal.

O dva roky později se Klaus postavil proti jmenování Davida Ratha ministrem zdravotnictví. Vadilo mu jeho působení jako předsedy České lékařské komory. Být souběžně v obou funkcích považoval prezident za protiústavní. Tehdejší premiér Jiří Paroubek proto jmenoval Ratha pouze prvním náměstkem zodpovědným za řízení ministerstva. Poté, co Rath v brzké době opustil svojí pozici v čele komory, jmenoval jej Klaus ministrem.

Problém měl Klaus i se jménem Karla Schwarzenberga, kterého v roce 2006 navrhl premiér Mirek Topolánek do funkce ministra zahraničí. Obával se jeho úzkých vazeb na Rakousko. Nakonec však jmenoval i jeho. V roce 2012 kritizoval prezident návrh Karolíny Peake do čela rezortu obrany. „Nedokážu si představit, že se paní Peake stane přes noc odbornicí na armádu a že vojáci, statní mužové, přijmou takovou dívenku v roli ministryně obrany,“ řekl tehdy Klaus. Přestože ji nakonec do funkce uvedl, vydržela ve funkci pouhých osm dní.

Zemanův svérázný výklad ústavy

Nejvíce však znesnadňovala život vládám a premiérům současná hlava státu. Svůj svérázný výklad svých pravomocí si vyzkoušela hned záhy. Po policejním zátahu na úřadu vlády rezignoval na svůj premiérský post Petr Nečas. Vládnoucí koalice ODS, TOP 09 a LIDEM očekávala, že prezident jmenuje na jejich návrh jako premiérku Miroslavu Němcovou. Zeman to však odmítl a do Strakovy akademie dosadil „vládu odborníků“ v čele s Jiřím Rusnokem, přestože se již od počátku předpokládalo, že tento kabinet Zemanových přívrženců nezíská ve sněmovně důvěru.

Když v lednu 2014 sestavoval vládu Bohuslav Sobotka, vyjádřil Zeman výhrady nad kandidátem na ministra vnitra Milanem Chovancem a adeptem na ministra průmyslu Janem Mládkem. U Chovance, který se jenom několik měsíců před tím účastnil tzv. Lánského puče, prezident zpochybňoval jeho studium na plzeňských právech. Mládek měl zase problémy se ziskem bezpečnostní prověrky. Oba však nakonec jmenováni byli. Zeman také požadoval po ministrech negativní lustrační osvědčení, což byl potenciální problém pro předsedu ANO Andreje Babiše. nakonec však tuto podmínku vyměnil za přijetí služebního zákonu.

Problémy si zažila i současná Babišova vláda. Týkaly se však pouze ministrů ČSSD. Zeman odmítl jmenovat Miroslava Pocheho ministrem zahraničí. Zeman jako jednu ze svých výhrad vůči Pochemu uvedl, že europoslanec v roce 2015 napsal článek, který je podle prezidenta vstřícný k migrantům a ke kvótám na jejich přerozdělování. Poche ve svém tehdejším textu označil přijetí 525 osob v rámci kvót za symbolické humanitární gesto, kterému by se ČR neměla vyhýbat. Poche navíc v loňské prezidentské volbě podpořil Zemanova nejsilnějšího protivníka Jiřího Drahoše. Sociální demokraté nakonec prezidentovi ustoupili a jako šéfa diplomacie navrhli Tomáše Petříčka.

Nejnověji prožívá podobnou nejistotu kandidát ČSSD na ministra kultury Michal Šmarda. V tomto případě nejde ani tak o samotného starostu Nového Města na Moravě, ale spíše o úřadujícího ministra Antonína Staňka, kterého nechce Zeman jen tak odvolat. Šmarda se s prezidentem Zemanem potkal během jeho návštěvy Vysočiny. Dotaz serveru Echo24, zda prezident určí konkrétní termín jeho jmenování, nechtěl hradní mluvčí Jiří Ovčáček nijak komentovat.

Čtěte také: Demonstrace jsou proti svobodným volbám, říká Zeman. Babišova vláda podle něj vydrží