Nástup Gorbačova do čela sovětských komunistů předznamenal reformy komunistického bloku

Michail Gorbačov zahájil po nástupu do čela sovětských komunistů před 35 lety, 11. března 1985, změny, které měly reformovat komunistický systém a dodat sovětskému impériu novou sílu. Sovětský svaz se ale rozpadl a komunistický systém se zhroutil. Až později dnes devětaosmdesátiletý Gorbačov přiznal, že reformovat ani nešel. Jeho perestrojka (přestavba) a glasnosť, tedy politika otevřeného pohledu na komunistickou minulost země, ale pomohly k návratu demokracie do bývalého komunistického bloku a ke změně politické mapy světa.

Doma si Gorbačov respekt nezískal. Pro mnoho lidí více než návrat vytoužené svobody znamenaly jeho reformy zdražování i ztrátu dlouholetých jistot a mnoho Rusů mu nemůže dodnes zapomenout rozpad Sovětského svazu. Svou roli v tom sehrál i jeho pokus omezit nadměrné holdování alkoholu.

Bývalý šéf stavropolských komunistů Gorbačov se do Moskvy propracoval v roce 1978 a dotáhl to na členství v politbyru. Volbě Gorbačova generálním tajemníkem ÚV KSSS předcházela tři rychle po sobě jdoucích úmrtí předchozích vládců. V listopadu 1982 zemřel Leonid Brežněv, v únoru 1984 jeho nástupce Jurij Andropov. V březnu 1985, den před volbou Gorbačova, Konstantin Černěnko. Asi nejvážnějším soupeřem mu byl ve volbě generálního tajemníka strany šéf moskevských komunistů Viktor Grišin.

K vítězství pomohlo Gorbačovovi podle historiků několik faktorů. Jedním z nich bylo, že měl podporu u tehdejšího ministra zahraničí Andreje Gromyka a šéfa obávané tajné služby KGB Viktora Čebrikova. Stála za ním údajně také vlivná skupina šéfů oblastních výborů. Gorbačov tehdy také působil jako „zjevení“ díky svému věku. Bylo mu 54 let, mezi tehdejší nomenklaturou však byl „mladíkem“. Od většiny stranických kolegů se se svou manželkou Raisou odlišovali i uvolněným vystupováním. „Jeho postoj je relativně otevřený a inteligentní. Je přátelský, má určitý šarm a humor,“ napsala již v roce 1984 tehdejší britská premiérka Margaret Thatcherová tehdejšímu americkému prezidentovi Ronaldu Reaganovi.

Během prvních deseti měsíců po nástupu Gorbačova odešly z vysokých funkcí desítky ministrů a stranických tajemníků. Začala modernizace hospodářství, disidentu Andreji Sacharovovi byl například na Gorbačovův pokyn povolen návrat z vyhnanství do Moskvy. Z internace byli propuštěni i další přední disidenti.

Se svým ministrem zahraničí Eduardem Ševardnadzem (1928-2014) odstartoval dějinné změny v diplomacii SSSR. Již koncem roku 1986 se vyslovil proti monopolu politických stran a v roce 1987 odsoudil výlučnost jakéhokoli státu uvnitř socialistického bloku. V roce 1988 potom podpořil alternativní formy politického vývoje a veřejně odmítl Brežněvovu doktrínu, právo intervence a vměšování. V únoru 1989 byl ukončen odsun sovětských jednotek z Afghánistánu. Perestrojka a glasnosť začaly pronikat i do tehdejších satelitů SSSR.

V dubnu 1987 Gorbačov navštívil Prahu, ale návštěva tehdy ještě nesplnila očekávání. Politik se totiž nevyslovil k událostem roku 1968, jak mnozí očekávali. Později řekl, že ho to mrzelo, ale že to okolnosti ještě nedovolovaly, „Smělé reformy Alexandra Dubčeka byly snahou zbavit se totality a spojit socialismus s demokracií. I když skončily tragicky, za cenu ztrát lidských životů hrubým porušením práva Slováků a Čechů na svobodnou volbu, nebyly zbytečné,“ řekl v roce 1998 slovenským médiím Gorbačov, podle něhož bylo „pražské jaro“ začátkem konce totalitního systému, bez něhož by nebyla ani perestrojka.

Také vztahy s USA se začaly oteplovat: po setkání Gorbačova a amerického prezidenta Ronalda Reagana v říjnu 1986 v Reykjavíku přijel na Západě populární „Gorby“ v prosinci 1987 na oficiální návštěvu USA, kde byla podepsána mimo jiné Smlouva o likvidaci raket středního a kratšího doletu (INF), od které však USA a Rusko nedávno odstoupily.

Koncem roku 1989 Gorbačov oznámil na Maltě při schůzce s americkým prezidentem Georgem Bushem konec studené války. V roce 1990 svět ocenil Gorbačovovy zásluhy Nobelovou cenou za mír a Gorbačov cenu přebíral již jako první sovětský prezident. Jeho prezidentství však trvalo jen do zániku SSSR v prosinci 1991.

S rozpadem SSSR Gorbačov odešel z politiky, ještě několik měsíců předtím se stal smutným hrdinou pokusu konzervativních sil o puč. V té době byl pučisty izolován na Jaltě, hrdinou dne se stal naopak tehdejší ruský prezident Boris Jelcin. O pět let později se pokusil o návrat, v prezidentských volbách ale získal jen necelé jedno procento hlasů. Poté ještě založil několik bezvýznamných sociálnědemokratických stran a dobročinný Gorbačovovův fond.

Gorbačov, který svého času patřil ke kritikům režimu ruského prezidenta Vladimira Putina, podpořil anexi Krymu Ruskem a odsoudil uvalení sankcí Západu na Rusko. Loni vydal v Německu knihu Was jetzt auf dem Spiel steht (volně přeloženo jako Co je nyní v sázce), ve které vyjádřil znepokojení nad stavem světa, ve kterém „politici a média vytvářejí atmosféru nepřátelství“. Staré záště ze studené války se podle něj vrátily: „Rusku a Rusům bude znovu přidělena role strašáků“.

Gorbačov se narodil 2. března 1931 ve vesnici Privolnoje ve Stavropolském kraji v rusko-ukrajinské rolnické rodině. V Moskvě vystudoval právnickou fakultu a od roku 1952, kdy vstoupil do KSSS, trpělivě stoupal po stranickém žebříčku. Věrným průvodcem mu byla od roku 1953 manželka Raisa, která vytvořila nový obraz manželky sovětského státníka. V září 1999 zemřela na leukémii. Spolu měli dceru Irinu.

Československo Gorbačov poprvé navštívil již v roce 1969 v rámci návštěvy sovětských komsomolců. Zatím poslední oficiální návštěva se uskutečnila roku 1999, kdy Gorbačov převzal spolu s dalšími světovými státníky od prezidenta Václava Havla Řád bílého lva. Poté Česko ještě navštívil soukromě v roce 2002 kvůli léčebnému pobytu v Karlových Varech.

Čtěte také: Huawei v tichosti instaluje v Evropě privátní 5G sítě, nyní i pro švýcarské krávy