Polští rytíři měsíčních nocí na českém nebi

Z oné noci mám nezapomenutelně milou vzpomínku na neznámého polského paradispečera. Usmál se na mne a před výskokem mě vzal kamarádsky za ruku a při napojování padáku mi vtiskl uzávěr pevně do ruky, abych si ho sám nasadil. Bylo to milé gesto pro posílení sebedůvěry a jistoty. Tou rukou jakoby chtěl říci: „Všechno je v pořádku kamaráde, kdyby něco přece jen nevyšlo, nebude to rozhodně polská chyba...“ Tolik vzpomínka Rudolfa Krzáka, kterého v hodnosti kapitána vysadila v rámci operace SILICA–SOUTH v noci z 8. na 9. září 1944 v severní Itálii osádka polské 1586. letky zvláštního určení.

Společný boj polských a českých letců proti německým nacistům začal již v září 1939, kdy několik desítek českých dobrovolníků vstoupilo do polského letectva. Nejčastěji je však z nich asi citován Josef František, který se se svými polskými druhy dostal po zářijové válce do Velké Británie a zde se proslavil v Bitvě o Británii jako stíhač legendární polské 303. stíhací perutě.

Podstatně méně se však ví o pomoci polských letců českému domácímu odboji při vysazení 28 parašutistů do českých zemí a jednoho muže do severní Itálie.

Šlo o výsadkové operace OUT DISTANCE, ZINC, BARIUM, CALCIUM, SULPHUR, CHALK, EMBASSY, TUNGSTEN, PLATINUM a SILICA–SOUTH.

Na jejich provedení se podílely polské osádky nejprve v rámci legendární britské 138. perutě zvláštního určení RAF, kde s nimi v letech 1941 – 1942 postupně působilo i 24 československých letců, z nichž někteří se zúčastnili vedle řady letů do okupované Evropy i několika letů na pomoc polskému odboji. V roce 1944 několikrát polští letci letěli do okupovaného Československa z jižní Itálie již v rámci samostatné polské 1586. letky zvláštního určení. Tato letka se proslavila v srpnu a září 1944 doslova sebevražednými lety se zásilkami zbraní pro povstalce v hořící Varšavě. Z ní později vznikla po reorganizaci 301. peruť zvláštního určení, která oprávněně nesla čestný název „Obróncow Warszawy“…

V krvavém stínu Varšavy

Lety na pomoc milovanému městu nám přibližují například vzpomínky polské letecké legendy navigátora kpt. Romana Chmiela, který jako jeden z mála přežil celou kampaň jeho letky na pomoc Varšavě: „Dolétáme do Pilice. Směrem od Varšavy se nebe červená jako před východem slunce, přestože tam ještě poletíme pěkných pár minut. Míjíme Grójec, nechávajíc ho po naší levé straně. Nyní jsou již dobře vidět ohně a dým nad hořící Varšavou. Vpravo je Jeziorna a pod námi již varšavské předměstí – strašnější pohled než jsme vůbec mohli předpokládat…

Němci do nás začínají pražit z protiletadlových děl i kulometů. Letíme uprostřed stovek ohnivých jisker přetínajících směr našeho letu. Záblesky výstřelů prozrazují ráži i postavení protiletadlových baterií. Před námi jsou navíc světlomety, ale to jsme již nad Wilanowem. Nalétáme nad Vislu a směřujeme na sever. Letíme těsně nad řekou. Střílí po nás, kdo jen může. Světlomety se snaží nás zachytit, ale my jdeme ještě níž. Přehoupneme se přes most Poniatovského a před mostem Kierbedzia otáčíme vlevo k náměstí Krasinskich a vznášíme se do výše 700 stop připraveni na shoz.

Náměstí je obtočené ohněm a dýmem. Postavení povstalců je v ohnivém pekle. Není nutné ani mít plán, kde jsou Poláci a kde Němci. V dýmu a ohni však velice obtížně rozeznáváme světla domluveného znaku příjmové skupiny. Nakonec přece jen náš letoun včas opouští devět kontejnerů a dvanáct balíků se zásobami.

Klesáme dolů těsně nad střechy. Dým z požárů štiplavě dráždí oči, cítíme i žár ohňů. Letíme nyní na jihozápad, abychom unikli z hořícího města. Náhle se dostáváme do velice silné palby děl německého obrněného vlaku. Naši palubní střelci odpovídají ze všech zbraní.

Nasazujeme kurs na zpáteční let a opouštíme ohnivé peklo. Náhle v jediném okamžiku všechno utichlo. Pouze motory hrají stejnoměrně a spokojeně. Jsme za svým cílem! Před námi je teď temná a blahoslavená noc. Začínáme dlouhou zpáteční cestu do Brindisi. Bojové napětí pominulo. Probouzí se však jiné pocity a reflexy, na které nebyl čas při akci nad hořící Varšavou. Zápach spáleniny se ještě dlouho drží v letounu, ale určitě to nebyl jen dým, který nám vehnal slzy do očí...“

V okamžiku výbuchu povstání měla polská letka v jižní Itálii pouze 6 vycvičených posádek, které byly zčásti navíc na dovolené, a 8 letounů (5 Halifaxů a 3 Liberatory). Dosažení bojové pohotovosti letky nebylo proto okamžitě možné a tak se první let na pomoc bojující Varšavě konal až v noci ze 4. na 5. srpna 1944. Polské letce mohla v tu chvíli momentálně podpořit svými Halifaxy pouze britská 148. peruť zvláštního určení. Již při prvních letech zaznamenaly obě jednotky nepříjemné ztráty.

Proto se velitel středomořských sil RAF maršál John Slessor rozhodl přidělit dočasně 334. wingu zvláštního určení alespoň 22 letounů dvou standartních bombardovacích perutí bez speciálního výcviku. Šlo o 178. britskou a 31. jihoafrickou bombardovací peruť, které působily v Itálii na letišti Foggia. Tím se však jen rozšířil počet adeptů na “lety bez návratu”…

Nejčernějším dnem „varšavských“ perutí zvláštního určení se stala noc z 13. na 14. srpna 1944, kdy byl do polské metropole vyslán největší počet strojů za celou dobu varšavského povstání. Z Itálie sice odletělo 28 letadel, ale i to bylo samozřejmě pro potřeby nedostatečně vyzbrojených povstalců velice málo – zvláště, když potom nad Varšavou shoz provedlo pouhých třináct strojů. Osm letounů bylo sestřeleno, další se vrátily často značně poškozené.

Proto na základě těchto ztrát 17. září 1944 zastavil maršál Slessor další lety britských perutí na pomoc bojující Varšavě a britské Air Ministry povolilo pouze zoufalým Polákům, jak stálo doslova v depeši do Brindisi, „hazardní dobrovolnické lety“ do Varšavy.

Jejich počet byl vymezen na čtyři letouny za noc, ale velitel polské letky mjr. Tadeusz Arciuszkiewicz tuto podmínku příliš nerespektoval a bylo-li vhodné počasí, vyslal do Varšavy všechny letuschopné stroje, ale těch bylo stále méně. A tak poslední lety do hořící Varšavy měly již jen spíše charakter zoufalé morální podpory povstalců než smysluplné pomoci vojenské…

Celková bilance letecké podpory Varšavy ze strany polských a britských letců byla potom velice hořká. Od 4. srpna do 21. září 1944 během 23 operačních nocí z Itálie odletělo 213 letadel, z nichž však pouze 121 dosáhlo cíle. Za oběť nočních stíhačů a pozemní protiletadlové obrany padlo 34 letadel. Většina jejich posádek zahynula. Pouze část letců padla do německého zajetí či v lepším případě se dostala pod ochranu polských partyzánů.

Polský podíl na následujících číslech je následující: Letka vyslala do Varšavy 97 letadel, 64 z nich dosáhlo cíle a vykonalo shoz, 15 polských letounů bylo však sestřeleno. Pouze dvě polské posádky přežily v operační činnosti krvavou varšavskou tragédii od začátku do konce! Bohužel jen asi třetina vysazeného vojenského materiálu se dostala do rukou povstalců, protože povstalecká území byla obklíčena Němci a většinu shozených kontejnerů odvál vítr do rukou nepřítele.

Společně s Čechy a Slováky

Vraťme se však k polské letecké pomoci českému odboji. Ta začala u slavné britské 138. perutě zvláštního určení (No. 138. Special Duty Squadron R.A.F.), jež vznikla na letišti Newmarket 25. srpna 1941 s cílem provádět výsadkové akce v nacisty okupované Evropě. Od listopadu 1941 působila peruť dočasně na polním letišti Leconfield u Stradishallu a teprve 14. března 1942 se stala jejím trvalým domovem letecká základna Tempsford.

Činnost perutě nejlépe symbolizuje její heslo FOR FREEDOM (Za svobodu!) a znak (meč přetínající katovskou oprátku), který jí v srpnu 1944 oficiálně potvrdil i anglický král Jiří VI. V letech 1941-42 se operační činnosti 138. perutě zvláštního určení zúčastnilo v různé míře celkem 24 československých letců a 2 paradispečeři z řad důstojníků II. (zpravodajského) oddělení londýnského exilového ministerstva národní obrany.

Když v říjnu 1941 přišli k peruti první čs. letci, narazili zde na polské kolegy, kteří zde měli po prvních letech se zastaralými letouny Armstrong Whitworth Whitley Mk.V již mnohem modernější čtyřmotorové stroje Handley Page Halifax Mk.I a II v úpravě A (Airborne).

Právě například na Halifaxu A Mk.I L 9618 s imatrikulačním označením NF-W se střídali Poláci s Čechoslováky. Tento letoun se později navíc slavně zapsal do dějin norského hnutí odporu. Dne 18. října 1942 z něj britský pilot F/Lt Sutton se svou osádkou vysadil čtyřčlennou paraskupinu norských vlastenců s krycím označením GROOSE 2, která měla potom významný podíl na zničení strategicky důležité továrny na „těžkou vodu“ (D2O) Norsk Hydro ve Vemorku a narušila tak jeden z nacistických plánů na urychlení výzkumu a výroby atomové pumy!

A právě z téhož stroje v noci z 27. na 28. března 1942 na Moravě provedla výsadek polská osádka, které velel navigátor poručík Mariusz Wodzicki, československé paraskupiny OUT DISTANCE a ZINC. Bohužel tento sympatický důstojník se svou osádkou zahynul již 30. října 1942 při letu do Polska. Jejich úkolem bylo bombardovat budovu gestapa ve Varšavě a poté vysadit na předem domluveném prostoru tři parašutisty.

Pro špatnou orientaci se však letoun musel vrátit a po deseti hodinách ve vzduchu byl Němci sestřelen v západním Norsku v oblasti Egersund. Wodzicki a jeho druhové jsou dnes pohřbeni na hřbitově v Oslo.

Vysadíme vás přesně!

Od jara 1944 létali během měsíčních nocí, které umožňovaly lepší orientaci, polští letci do vlasti z jižní Itálie již v rámci vlastní polské letky. Tehdy provedli Poláci v dubnu vysazení čtyř československých paraskupin (CALCIUM, BARIUM, SULPHUR a CHALK). Zvláště významná byla první operace, kdy parašutisté ze skupiny CALCIUM udržovali s pomocí radiostanice MILADA až do konce války životně důležité spojení s Londýnem pro rozvětvenou českou vojensko-partyzánskou organizaci Rada tří (R3).

Poláci byli hrdí na svůj slib „Vysadíme vás přesně!“ dávaný parašutistům před odletem do akce, ale němečtí noční stíhači, pozemní protiletecká obrana a především špatné počasí jim nejednou jejich slib zhatili.

To je i případ noci z 9. na 10. dubna 1944, kdy měli Poláci na Moravě vysadit později velice proslulé paraskupiny CARBON a CLAY. Tentokrát se však parašutisty pro špatné počasí nepodařilo vysadit a polští letci se museli předčasně vrátit. Podívejme se do vzpomínek velitele skupiny CLAY Antonína Bartoše: „Letadlo se blížilo k Jugoslávii. Posádka však počala projevovat určitý neklid, a proto se náš průvodce nadporučík Rudolf Hrubec palubním telefonem dotázal na situaci a meteorologické podmínky nad Alpami. Dostal stručnou odpověď: Na letadle se začíná tvořit námraza, klesáme. Nezlepší-li se povětrnostní situace a námrazy bude přibývat, budeme se muset vrátit. Mraky jsou tak nízko nad vrcholky hor, že nemůžeme riskovat rozbití stroje.“

Nakonec vysadili obě skupiny po zlepšení počasí o čtyři noci později Kanaďané z britské 148. perutě zvláštního určení. Naopak poslední československou paraskupinu, kterou Poláci vysadili v okupovaných českých zemích v noci z 16. na 17. února 1945, provázel dobře splněný polský slib, jak to dokládají i vzpomínky tehdy třiadvacetiletého četaře radiotelegrafisty Jaroslava Klemeše: „V jižní Itálii jsme netrpělivě čekali dlouhé měsíce, než přijde naše chvíle. Letěli jsme nakonec natřikrát. Pokusy v říjnu a prosinci 1944 zhatilo špatné počasí. Byli jsme zoufalí, chtěli jsme do akce za každou cenu. Zachránili nás Poláci a naši čtyřčlennou paraskupinu PLATINUM s radiostanicemi ANNA a VĚRA v noci 16. února 1945 u Nasavrk vysadili úspěšně oni. Protože to byl náš už třetí let do vlasti, měli jsme strach, že naše vysazení opět něco zmaří. Poláci však se suverénní jistotou tvrdili, že oni nás vysadí přesně! A svůj slib také splnili!

Ty chvíle před seskokem mi trvale zůstaly v paměti. Polský dispečer zvedl povzbudivě palec a my jeden po druhém přistupovali k otvoru pro seskok. Pod námi byla rozsáhlá a hustá černá masa hlubokých lesů s nepravidelnými bílými jazyky sněhu. Po několika letech nás čekal domov!“

Dodejme díky britským archivním fondům, že skupinu vysadil Halifax II JP 231 GR-A 301. perutě „Obróncow Warszawy“, jehož osádce velel navigátor P/O Leon Czarlinski. Letoun vzlétl z letiště Campo Cassale u Brindisi v 18.25 hod. Nad Českomoravskou vysočinou u Nového Města na Moravě letoun využil jako navigačního bodu signál radiomajáku Eureka skupiny TUNGSTEN, o které bude ještě řeč, a nalétl na severozápad na dlouhodobě plánovanou seskokovou plochu skupiny mezi obcemi Javorné a Krásné u Nasavrk, kde ve 23:22 hod. z výše 2 600 stop (cca 800 metrů) vysadil 4 muže se 4 nožními kontejnery.

Tato operace měla pro český odboj obrovský význam, protože vysazení parašutisté v dubnu přijali několik shozů zbraní pro R3 od Američanů a její velitel kpt. Jaromír Nechanský s četařem Klemešem a jeho radiostanicí ANNA se po přesunu do Prahy stali neocenitelnou pomocí ústředního odbojového orgánu České národní radě. Nechanský se stal předsedou její vojenské komise a Klemešova vysílačka byla v Praze jedinou, která měla spojení s československým exilem v Londýně!

Netřeba zakrývat, že v únoru 1945 panovalo mezi Poláky a Čechoslováky v jižní Itálii značné napětí. Jeho iniciátory byli polští důstojníci zpravodajské služby, kteří byli rozezleni spoluprací československé exilové vlády se Sovětským svazem a dávali to patřičně najevo. Například odmítali poskytnout Čechoslovákům vynikající polské vysílačky AP-5 a vyhrožovali Britům, že je raději rozbijí. Tento politický antagonismus se naštěstí prakticky vůbec netýkal příslušníků polské 301. perutě.

Naopak kvalitu a obětavost polských letců potvrzuje v Itálii za shozy a vysazování parašutistů odpovědný československý styčný důstojník kpt. Gustav Loquens ve své zprávě do Londýna z 18. února 1945: „…Jejich postoj k českým operacím je v naprostém protikladu oproti názorům důstojníků polské armády. Při osobní rozmluvě s velitelem polské squadrony [pplk. Tadeuszem Arciuszkiewiczem – pozn. aut.] tento otevřeně prohlásil, že v jeho squadroně nepěstují žádnou politiku a že jsou především letci a právě vzhledem k nynějšímu poměru čs. vlády k polské vládě v Londýně věnují co možná největší péči k úspěšnému provedení českých operací. Jeho posádky provádějí operace tak, jako by to byly operace polské. Všichni jsou si velmi dobře vědomi pikantnosti tohoto poměru, avšak všichni, počínaje velitelem a konče posledním mechanikem, dávají do akcí vše, jen aby nevznikly nějaké pochyby o možné zlomyslnosti ze strany polských leteckých posádek. Všechny české akce nalézají u celé polské squadrony největšího pochopení. Téhož pocitu a pochopení jsem nabyl v rozmluvě se všemi veliteli i členy leteckých osádek a je vždy zřejmé jejich zklamání, vracejí–li se z letu, který nebyl úspěšně zakončen.“

Mrazivé vánoce Tunstenu

Polští letci navíc nevěděli, jaké osudy čekaly po vysazení jejich „pasažéry“. Jak již bylo řečeno, špatné počasí a nepřítel mnohdy jejich snahu o bezchybné vysazení dokázali brutálně narušit!

To je i případ výsadkové operace TUNGSTEN v noci z 21. na 22. prosince 1944. Zde šlo o vysazení kapitána Rudolfa Pernického a rotného Leopolda Musila s radiomajákem Eureka poblíž Nového Města na Moravě.

Před odletem si chtěl kapitán Pernický zkontrolovat, zda je polskému navigátorovi známo přesné místo seskoku. Styčný britský důstojník, který oba české vojáky na letiště doprovázel, ho ujistil, že plánované prostory seskoku obou skupin byly fotografovány a Poláci jsou dobře informováni. Navigátor F/Sgt Stanisław Krzeminski se s Pernickým odmítl o tom vůbec bavit, protože tradiční sebevědomé polské „Vysadíme vás přesně!“ si bere on za své stejně jako všichni hrdí chlapi z této perutě, která má již něco za sebou. Nikdo však netušil, že této noci nebude nic jednoduché…

Když F/Sgt Tadeusz Mioduchowski pilot Halifaxu II JP 242 GR–E v pohodě vzlétl v 16.30 hod. z letiště Campo Cassale nad Jaderské moře, aby nad jeho vlnami nabral severovýchodní směr, počasí slibovalo, že by operace mohla dopadnout dobře. V prostoru rakouské metropole se však objevila první nečekaná komplikace – německý noční stíhač Me 110!

Zadní střelec F/Sgt Edward Waloch se s ním pustil srdnatě do křížku. Postřeloval jej svými čtyřmi kulomety, ale vše nakonec šťastně rozhodnul Mioduchowski, který útočníka setřásl únikem do houstnoucích mraků. Tím však letoun ztratil trochu směr, ale hlavní komplikace nastala při vysazování trojice parašutistů ze skupiny EMBASSY, která měla být vysazena před Pernickým. Operační hlášení polského navigátora, že Pernický a Musil byli vysazeni na souřadnici 49–42–47 Sever/15–55–18 Východ, se tak nevyplní…

Podívejme se do vzpomínek Rudolfa Pernického: „Skupina Embassy dostala povel k seskoku. Došlo však zdržení, protože rotný Mladý se nemohl dostat rychle se zásobníkem k otvoru pro seskok. Měli jsme být vysazeni několik minut po Embassy, ale došlo k tomu bohužel mnohem později. Měli být vysazeni osm minut po Embassy, ale jsme vysazeni až o patnáct minut později...“

Pokud letěl Halifax svou běžnou cestovní rychlostí 280 km/hod, minuta zdržení představovala sice jen kolem 4 700 metrů, ale připočteme-li k tomu důležitou skutečnost, že německý noční stíhač polskou posádku svým útokem poněkud „rozhodil“, jelikož skupina EMBASSY byla místo u Kroměříže vysazena až v prostoru u Prostějova, měla skupina TUNGSTEN mnohem více smůly. Byla vysazena až u Kaňku u Kutné Hory přes 100 kilometrů vzdušnou čarou od plánovaného místa vysazení!

Oba parašutisty čekaly mrazivé Vánoce v lese a týden nočního putování ve sněhu neznámou krajinou. Až 29. prosince 1944 oba omrzlí muži dorazili na místo určení do lyžařského penzionu bývalého olympijského reprezentanta Cyrila Musila ve Studnicích u Nového Města na Moravě a ohlásili se heslem „Zimě zdar!“, které v jejich případě bylo opravdu paradoxní. Rudolf Pernický však před léty řekl autorovi tohoto článku: „Byli jsme omrzlí a zubožení, ale za to ti polští kluci samozřejmě nemohli. Tyhle operace, zvláště v zimě, byly velice náročné. Každá chybička – viz chudák rotný Mladý. Ten padl později v přestřelce s Němci. Svou roli zde sehrál především ten německý stíhač a špatné počasí u nás. Já ty polské letce obdivoval. Měli velké ztráty, riskovali pro nás a pro mne to byli opravdoví frajeři…“

Únorové fiasko

V jižní Itálii bylo od konce roku 1944 ve zvláštním skladu uloženo s potřebným množstvím munice 200 lehkých kulometů Bren, 3000 samopalů Sten, 2000 pistolí a revolverů, 100 nehlučných speciálních pistolí Welrod, 10 000 ručních granátů, 35 tun trhavin s příslušenstvím, 200 dalekohledů, 1200 útočných nožů, 1000 denních dávek potravin, 800 svítilen s bateriemi, 400 kompasů, různý zdravotnický materiál a další cenný materiál pro český odboj. Mimo to byly zbraně baleny do britských a amerických uniforem pro utěsnění v kontejnerech s následným využitím jako bojové výstroje českých odbojářů.

V únoru 1945, kdy značná část Polska již byla obsazena sovětskou armádou, bylo rozhodnuto, že část těchto zbraní vysadí v českých zemích partyzánům z R3 polská 301. peruť. Akce však skončila fiaskem, za které však polští letci rozhodně nemohli. Ti naopak riskovali až do krajnosti, aby se akce povedla.

Poláci vyslali během tří únorových nocí (16., 17. a 20. 2.) do protektorátu 16 letounů (9 Liberatorů a 7 Halifaxů) s výzbrojí asi pro 1700 partyzánů! Úspěšně však dopadlo bohužel jen již zmiňované vysazení čtyřčlenné paraskupiny PLATINUM. Extrémně špatné počasí a především hrubé organizační chyby vojenského velitele R3 plk.gšt. Karla Veselého-Štainera (např. ohlášené plochy bez příjmových skupin na Pelhřimovsku, špatná signalizace zbývajících skupin atd.) způsobily, že právě především vinou tohoto největšího poválečného kritika spojenců a londýnského exilu došlo k fiasku, kdy polští letci přistupovali k letům s krajní odpovědností a často kroužili dlouho nad plochami a riskovali, že je objeví němečtí noční stíhači.

První výpravy do českých zemí v noci 16. února se zúčastnilo 63 polských letců na palubách 4 Liberatorů a 5 Halifaxů. Ty měly v Čechách a na Moravě shodit 101 kontejnerů a 53 balíků s vojenským materiálem (včetně devíti naváděcích radiomajáků Eureka), který by umožnil vyzbrojit zhruba tisícovku českých partyzánů kulomety Bren, samopaly Sten, puškami, pistolemi, ručními granáty i plastickou výbušninou! Vysazeno bylo jen 5 kontejnerů pro skupinu CARBON, ale vítr je odvál do rukou Němců.

Cennou pomůckou pro další shozy by v rukou odboje byl především rádiomaják Eureka, který pracoval na principu vysílače rádiového kódu (dvou písmen Morseovy abecedy) do vzdálenosti 60 až 150 km směrem k příletové trase letounu. Přijímací stanice Rebecca v přídi spojeneckého letounu potom indikovala signál Eureky na tzv. příjmovém kříži, kde bylo během letu možno určit jak stranové, tak výškové odchylky od místa vysílače. Po příletu letounu nad příjmovou plochu (D. P. – „dropping point“) skupina odbojářů či partyzánů na ploše vyslala, rovněž Morseovou abecedou, prověřující světelný signál a zapálila signální ohně či rozsvítila signální světla v dohodnutém rozestavení.

Druhý pokus o shozy v českých zemích provedli polští letci již následující noc ze 17. na 18. února 1945, kdy tentokrát vyslali tři Liberatory. Pouze z jednoho letounu bylo vysazeno 12 kontejnerů a 3 balíky v rámci operace Bauxite. Nákladu se však zmocnili nacisté.

Třetí a poslední polský pokus o shozy zbraní v Československu proběhl v noci z 20. na 21. února 1945. Přestože britské velitelství téhož dne zrušilo 2 letové operace do českých zemí, poslali Poláci na start tentokrát čtyři letouny. I ty však byly neúspěšné.

Tím vše z polské strany skončilo, protože její 301. peruť “Obróncow Warszawy” ukončila svou činnost jako jednotka letů zvláštního určení 28. února 1945. Nevděčný úkol dodávek zbraní do českých zemí převzala v březnu britská 148. peruť a v dubnu Američané, kteří nakonec českým partyzánům shodili 57 tun vojenského materiálu.

Polská letecká pomoc českému odboji byla sice jen malou kapitolou česko-polských vztahů za 2. světové války, ale historie polské letecké služby zvláštního určení (Special duty) v rámci Royal Air Force je opravdu obdivuhodná a úctyhodná. Při letech zvláštního určení od listopadu 1941 do února 1945 (od působnosti jednotlivých polských posádek v britské 138. peruti až po vlastní polskou 301. peruť) vykonali Poláci 423 letů do vlasti v délce 3 892 operačních hodin a 912 letů do dalších okupovaných evropských zemí v délce 6 041 hodin. Při tom polské posádky shodily evropskému odboji 1 577 tun vojenského materiálu a vysadily 693 parašutistů.

Tento souhrn 1 335 operačních letů v celkovém čase 9 933 hodin si vyžádal samozřejmě i velké oběti, které představuje 167 mrtvých, 18 nezvěstných a 49 zajatých letců, což náleží síle 33 a ½ leteckých posádek. Většina těchto ztrát – 24 posádek – je spjata s lety do okupovaného Polska. Jedna z nich je pohřbena i v Praze na britském válečném hřbitově na Olšanech…

Jde o osádku Halifaxu LL187 GR-H, která byla sestřelena 28. prosince 1944 německým nočním stíhačem poblíž Radačové u Prešova na Slovensku. Celá osádka při tom zahynula. Tělesné ostatky letců byly po válce odvezeny na již zmíněný britský hřbitov na pražských Olšanech, kde jsou dnes pohřbeni kapitán letounu navigátor F/Lt E. Kryszczuk a jeho kolegové F/Lt T. Wianecki, W/O B. Uram, W/O E. Krzeczewski, Sgt T. Majer, F/Sgt S. Lisik, W/O K. Macierzynski a F/Sgt W. Muller. Čest jejich památce!