Našla se nejstarší hmota na Zemi, převyšuje i stáří Slunce

Vědci našli v meteoritu z Austrálie nejstarší hmotu na Zemi. Některé částice jsou staré až 7,5 miliardy let, takže převyšují stáří Země, ale i stáří naší sluneční soustavy. Meteorit tvořený pevnými částicemi dopadl do Austrálie v 60. letech minulého století. Prvenství ve stáří však patří zrnkům hvězdného prachu ukrytým v kosmickém tělese, uvedl s odkazem na studii v nejnovějším číslem odborného časopisu Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS) server BBC.

Podle prvků, které objevili rozborem částic hvězdného prachu, vědci zjistili, jak dlouho nalezený materiál putoval vesmírem. Jeho galaktická pouť trvala řádově miliardy let. Z těchto údajů pak odvodili stáří vzorků. Deset procent zrn bylo starší 5,5 miliardy let. Pro srovnání – stáří naší planety je 4,5 miliardy let a stáří Slunce 4,6 miliardy let.

Murchisonský meteorit, nazvaný podle místa nálezu v jihovýchodní Austrálii, se kromě stáří vyznačuje i jinou výraznou vlastností, a to zápachem. Tým vědců z USA a Švýcarska ho přirovnává ke zkaženému arašídovému máslu. Při výzkumu v oblasti ho cítili i lidé, kteří s meteoritem nepřišli do kontaktu. Úlomky tělesa, jehož původní hmotnost se odhaduje na 100 kilogramů, se nacházely na území o rozloze 13 kilometrů čtverečních. Do oblasti dopadly v roce 1969.

Podobně byly cítit i vzorky, které vědci získali z meteoritu. Jeho fragmenty nejprve rozdrtili na prášek, až vznikla zapáchající kaše. Tu následně rozpustili v kyselině, čímž izolovali hvězdný prach – cíl výzkumu. „Je to jako pálit kupku sena, abyste našli jehlu,“ popisuje analýzu profesor Chicagské university Philipp Heck.

Tento prach, který vědci nazývají presolární zrna, uvolňují do vesmíru zanikající hvězdy v závěrečné fázi své existence. Částice starší než Slunce se pak seskupují do nových hvězd, planet měsíců a meteoritů.

Při zkoumání murchisonského meteoritu vědci analyzovali 40 presolárních zrn, prvních, která kdy někdo v horninách Země nalezl. Zrna hvězdného prachu téměř nikdy na Zemi nevydrží v původní podobě, protože ho transformují pohyby zemských desek, vulkanická činnost a další geologické procesy.

Stáří těchto vzácných zrn badatelé určili tak, že změřili, po jakou dobu byla vystavena kosmickému záření. Tento proud energetických částic putuje naší galaxií a proniká při tom pevnou hmotou, s níž reaguje, a tak ji přetváří. Profesor Heck měření vysvětluje na příkladu. „Přirovnávám to k tomu, jako když do lijáku postavíte kbelík. Za předpokladu, že déšť je konstantní, množství vody nahromaděné v nádobě vám poví, jak dlouho byl kbelík na dešti.“

Čtěte také: NASA míří zpět na Měsíc. První astronauti pro program Artemis absolvovali výcvik

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.