„EU je vybledlá kopie Sovětského svazu, jen ne tak krvavá“

Echo připravilo knihu 50 rozhovorů s předními světovými a českými osobnostmi, které odpovídají na důležité otázky začátku 21. století. Vladimír Bukovskij (1942–2019), po Solženicynovi nejznámější oponent sovětského režimu, žil na Západě od roku 1976. Po deportaci se usadil v Cambridgi, kde udělal akademickou dráhu v neurofyziologii. Narodil se do rodiny sovětského novináře Konstantina Bukovského. Ve vězeních, pracovních táborech a psychiatrických zařízeních byl 12 z 18 let, jež mohl prožít v SSSR jako dospělý člověk. Počátkem 70. let se mu podařilo poslat na Západ dokumentaci o zneužívání psychiatrie.

Na podzim 2018, kdy vznikl tento rozhovor, žil Vladimír Bukovskij na okraji anglické Cambridge v půldomku se zarostlou zahrádkou. Několik posledních let pro něho bylo těžkých osobně – nemoci, operace srdce, vyšetřování pro údajné stahování „neslušných obrázků“ dětí v domácím počítači – i politicky. Západní svět se podle Bukovského měnil k horšímu a rychle v něm ubývalo svobody.

Jste autorem zkratky EUSSR. Co mají obě tělesa společného? Jak odpovídáte na výtky, že to je nepřípustné srovnání?

Já samozřejmě uznávám, že srovnání je to přehnané, což jsem taky napsal hned v té knížce, jíž jsme s Pavlem Stroilovem tuto zkratku uvedli do oběhu. Evropská unie je jen vybledlá kopie Sovětského svazu. Není tak represivní, tak krvavá. Ale mluvil jsem o strukturách, kde jisté podobnosti jsou, a nemám důvod je ignorovat. Evropská komise je ekvivalent politbyra. Nevolený orgán, který přitom dělá politiku. Jediný evropský orgán, do kterého se volí, Evropský parlament, o ničem důležitém stejně nerozhoduje. Unijní architektura, to celé je jeden velký pokus, jak se vyhnout demokracii. Další elementární podobnost vidím v tom, že systém nedává možnost volby. Několikrát v různých zemích lidé hlasovali proti evropské integraci, a vlády je pak stejně obešly. A za třetí je prakticky nemožné opustit impérium. Ze Sovětského svazu nešlo odejít demokratickou cestou, i když oficiálně svazové republiky takovou možnost měly. Ale byla to jen fráze, která v dalších zákonech už nebyla rozpracovaná. Evropská unie žádnou proceduru pro odchod dlouho neměla, má ji teprve od Lisabonské smlouvy, známý článek 50. Ovšem na brexitu vidíme, že ten článek téměř nelze implementovat.

Co byste řekl, že je největší rozdíl mezi oběma tělesy?

Rozdíl je v míře. Struktura, dnes už do jisté míry i ideologie, jsou podobné. Samozřejmě že když přijde na aplikaci, není EU tak krutá.

A kritici EU nenesou fyzické riziko.

S tím už bych tak úplně nesouhlasil. Elementy hrozeb a zastrašování tu jsou, Europol, evropský zatykač, evropská prokuratura, věci v zárodečné fázi, ale mohou se ubírat špatným směrem. Tady totiž ke struktuře EU přistupuje druhá komponenta – politická korektnost. A to už je otevřené zastrašování. Zkrátka v Evropě viděno z historické perspektivy probíhají dva protichůdné procesy. V 80. letech byl na Východě nastartován proces, kdy lidé nabývali svobodu. Velmi pomalu a bolestně, ale přibývala. Zatímco Západ svobodu pomalu začínal ztrácet, dobrovolně a zevnitř. Nikdo ho nenutil, té změny dosáhla politická levice. Vedle klasické levice, která se od 19. století pokouší o socialistický ráj, tu máme silný zelený proud, který projevuje sklon kontrolovat životy lidí, omezovat jejich osobní svobody, vnucovat jim své myšlení. A v 90. letech se k tomu všemu přidává nový fenomén politické korektnosti, která má kořeny v marxismu. Ve své podstatě je politická korektnost marxistický revizionismus. Většina lidí to dnes neví, ale když sledujete vývoj politického myšlení na západní levici, vystopujete začátek tohoto příběhu ve Frankfurtské škole.

To by vám spousta lidí vytkla jako nepřípustný zkrat.

Ale tam opravdu přímé spojení je. Hlavní myslitel Frankfurtské školy, filozof Herbert Marcuse, byl považován za ideologa revoluce 60. let, ve skutečnosti je jeho historická role větší. Důležitý byl Marcusův esej Represivní tolerance. Tady Marcuse postuluje, že naše tolerance je ve skutečnosti pokusem většiny utlačovat menšiny. Sedmdesátá a osmdesátá léta byla ve znamení hledání nové revoluční třídy. Proletáři, to už levicoví myslitelé viděli, nejsou schopni utvořit revoluční třídu, protože díky technologické revoluci se stal pravý opak toho, co předpovídal Marx. Nejenže nepřebírali moc, ale naopak rychle mizeli. Do toho přišel Marcuse s jednoduchou myšlenkou: každý vyděděnec, ať v etnickém, společenském, nebo třeba sexuálním významu, tvoří novou revoluční třídu. Marcuse hlásal, že když převrátíte všechno naruby a nenormální se stane normálním a normální se stane nenormálním, buržoazní společnost bude zničena. Postupně jeho představy získávaly vliv, až se z politické korektnosti stala posvátná kráva. Já jsem v Americe žil v druhé půlce 80. let a zažil tam počátky politické korektnosti. Tehdy to byl hlavně agresivní feminismus.

Celý rozhovor Daniela Kaisera s Vladimírem Bukovským si můžete přečíst v knize Proměny světa, kterou vydává Echo. Můžete ji výhodně získat zde.  

Níže najdete seznam všech osobností, se kterými jsme rozhovory vedli. Kniha je také koncipovaná jako ojedinělý dárek.