Kampaň #MeToo v problémech?

Boj proti sexuálnímu násilí a obtěžování v západním – především anglosaském – světě sílí, zároveň se ale stává předmětem kritiky i jaksi z vlastních řad, od autorek a autorů, kteří jinak s feminismem a jeho cíli sympatizují. Například známá kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová. Loni byl uveden televizní seriál podle její knihy Příběh služebnice, dystopický příběh z Ameriky budoucnosti, která je řízena teokraticky a ženy v ní mají podřízené postavení. Získal nemálo cen a byl označován za dílo velice aktuální, právě kvůli tématu ženy, jež se vzpírá útlaku. Nezabránilo to ale, aby se Atwoodová krátce poté stala kritizovanou za „špatný feminismus“, dovolila si totiž podepsat protest proti způsobu, jímž Univerzita Britské Kolumbie řešila obvinění Stevena Gallowaye, někdejšího šéfa tamní katedry tvůrčího psaní. Měl se dopustit sexuálního obtěžování a útoku, řízení s ním probíhalo netransparentně, i tak ale většina obvinění (kromě jednoho, údajně drobného) byla odmítnuta. Stejně ale musel jít. A z Atwoodové, jež ho podpořila, se pro část aktivistek stala zrádkyně. Jeden nemusí být zrovna jeskynní muž, aby ho napadlo, že tady někdo něco přehání.

Velký rozruch vyvolala kauza mezi mladým a pokrokářským publikem velmi populárního amerického komika Azize Ansariho. Server Babe.net publikoval velice čtený text, v němž anonymní svědkyně velmi obšírně a detailně popisovala nevydařené rande s ním, odcházela z něj prý velmi zklamaná. Z textu ale vůbec není zřejmé, co měl Ansari udělat špatně, žena, s níž měl schůzku, od ní sice zjevně čekala něco jiného, on se na ní ale nijak neprovinil, přinejmenším to z textu nevyplývá. Přesto se dočkal, slovy Caitlyn Flanaganové z The Atlantic, tří tisíc slov „revenge porn“.  I v tomhle případě po skandalizování Ansariho na sociálních sítích přišla překvapivě silná protireakce. 

Může to působit jako drobnost, dva případy mezi mnoha a mnoha dalšími, kde obvinění a soudem veřejného mínění odsouzení muži se skutečně nějak provinili. Kauza, v níž se angažovala Atwoodová, a skandál kolem Azize Ansariho se ale dotýkají základních „článků víry“ hnutí ztotožňovaného s kampaní #MeToo, v reálu ovšem daleko širšího. Tím prvním je jakási změna procesních pravidel – ne v trestním řízení, na to ještě aktivistky a aktivisté nemají sílu. Ale v pracovněprávních, studijních a dalších záležitostech. Ještě před startem kampaně  #MeToo například americké vysoké školy musely změnit přístup k obviněním ze sexuálního útoku či obtěžování v rámci disciplinárních řízení, jež probíhají na jejich půdě (výsledkem může být vyloučení ze studia, propuštění zaměstnance). Výsledky té změny jsou velmi sporně dokumentovány, jsou desítky a stovky případů popírajících nejenom zásadu presumpce neviny, ale vůbec elementární pojetí nespravedlnosti. Případ Stevena Gallowaye do tohoto trendu zapadá (dají se najít i křiklavější kauzy). Pokud se v ní tedy Atwoodová staví na stranu obviněného, popírá tím výrazný výdobytek „pokroku“, a pro jeho stoupence je to proto velmi důležitá věc. Pokud je v právu on, jak je to v případě těch ostatních?

Žena, která obvinila Azize Ansariho, se zase chovala přesně v intencích představy, že k sexuálnímu obtěžování, násilí nebo vůbec nevhodnému chování dochází tehdy, když někdo (nejčastěji žena) chování někoho jiného (nejčastěji muže) tak vnímá. Mladá žena šla na rande s Azizem Ansarim, odcházela z něj frustrovaná a zraněná, musela to tedy být Ansariho vina. A pokud někdo vůbec vznáší otázku, co špatného komik udělal, projevuje zásadní nepochopení. Špatný emocionální stav jeho partnerky na jeden večer je důkazem jeho prohřešku, který ani nemusí být nějak konkrétně specifikovaný. V kauze Azize Ansariho asi mnohé za feministky se považující ženy zahlédly obraz světa, který by měla přinést současná vlna aktivismu, a zjistily, že se jim v takovém světě zas až tak nechce žít. Zároveň se množí sektářské projevy části aktivistů proti sexuálnímu násilí, opakované vyhledávání dalších a dalších heretiků, kteří se třeba (jako Atwoodová) od požadované ortodoxie v nějaké jednotlivosti odchýlili, přičemž každá ta odchylka, stejně jako každý – třeba dávný a drobný – prohřešek představují neodpustitelný hřích. Trochu to působí, že se ta snaha o revoluci ve vztahu k sexuálním prohřeškům dostala do „robespierrovské“ fáze (samozřejmě jen mentalitou, bez gilotiny). To není dobrá zpráva pro nikoho, ani pro její stoupence, s jakobíny to tenkrát nakonec nedopadlo moc dobře.