Ani ten První máj už není, co býval

KOMENTÁŘ

Ani ten První máj už není, co býval
1. máj na Petříně Foto: Petr Podaný
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Po filipojakubské noci jsme se probudili do prvomájového rána. První máj, to je v téhle zemi zajímavě rozpolcený den. Je to den milostně bojovný, jediný den, kdy měsíci říkáme latinským jménem, což naznačuje, že nejde o obyčejný první květen. Díky geniální Máchově básni ho máme spojený s jakousi sentimentálně růžolící představou, která je ale v rozporu s pochmurným vyzněním Máchovy tragické historky. Ta je, když to velmi zjednodušíme, o hrůze z toho, že po smrti asi nic není a člověk se vrací do nicoty. Jaký pak potom lásky čas? Nebo právě proto? Láska a smrt, Love and Death, jak se jmenuje jeden starý a hrozně vtipný Allenův film. Základní slova života jsou opravu Eros a Thanatos, to věděli Řekové, Kristus, Freud i Beatles. Všechno se kolem těch dvou pudů točí.

A pak je to samozřejmě 1. máj mezinárodní, 1. máj dělnický a proletářský, který připadl na ten den z taktických důvodů. Když ho v politbyru internacionály vymýšleli, dobře si uvědomovali, že se jim bude pod rudými prapory a transparenty lépe pochodovat za hezkého počasí, které se na severní polokouli na začátku května obvykle dostavuje. Byl to svátek třídního boje, který se přitom konal s kulisou rozkvetlých třešní, což mělo symbolický význam, v němž si každý mohl vybrat, co se mu zamanulo. Květy, plody, včely, krev, menstruaci… Co člověka napadlo.

 

Jako všechno, i 1. máj prošel v posledních dekádách obrovskými proměnami, takže když člověk chce o 1. máji něco napsat, uvědomuje si, že vlastně myslí na něco, co už asi není a co zaniklo. Třeba ten třídní boj, který se ve vyspělém světě proměnil v boj biologický, rasový a druhový. Místo boje za práva většiny se bojuje za práva menšin, které jsou stále hůře definované, takže je s tím mnohem větší zmatek než dřív, kdy bylo jasné, že hlavně jde o to, aby lidi dostali lépe zaplaceno a mohli si koupit více věcí, které produkuje ten hrozný kapitalismus. Tam, kde se to přehnalo, se kapitalismus svrhnul, takže proletariát zvítězil, jenže koupit si pak skoro nic nemohl, protože neměl ani peníze, ani ty věci. To je ta dialektika. Co se stane, až vyhrají dnešní utlačovaní, si lze jen představovat, dle zkušenosti by člověk řekl, že to žádná výhra nebude ani pro ně.

Takže 1. máj, jak si ho pamatují lidé třeba jako já, už neexistuje a drží se jen v nějakých nostalgických skupinách, třeba u našich komunistů, kteří by se za normálních poměrů zase tenhle den vybelhali někam se vystavit. Jenže Jakeš, jejich nesmrtelný maskot, už taky není, takže bůh ví, jestli se letos k tomu dostanou, když je ten covid a zákaz shromažďování: který je ovšem selektivní, takže někdo se shromažďovat může, a jiný ne, nejspíš podle toho, jak dobře to myslí s demokracií.

No, tohle je mírná narážka na čtvrteční demonstrace, které jako demokraticky smýšlející občan vítám a hájím, ale nezúčastňuji se jich. Hlavně proto, že zrovna v tu dobu většinou musím něco dělat, a za druhé pro stále silnější pocit, že stav permanentního pobouření na špičky vládní a hradní moci je, jak se říká, kontraproduktivní. Bouřit se a protestovat je zajisté správné, ale má to své omezení. Neustálé bubnování do boje a vyvolávání stále hněvivější mobilizace se věčným opakováním stává rituální formou posedlosti a závislosti.

Stranou zůstává otázka, jak takový stav řešit, když předmět zloby byl nepochybně zvolen v demokratických volbách, kde ho volila podstatná část obyvatelstva, která pravděpodobně k tomu měla nějaké důvody. Nespokojená část společnosti je pak v ostrém konfliktu s druhou částí společnosti, které je zase nepokojená s ní. Přitom nejde o nic jiného než o produkt demokracie, jíž se obě strany zaštiťují, tím spíš ta protestující, která by těžko jen připustila úvahu, že zde něco nehraje. Řešení téhle věci je v nedohlednu a nejspíš ani neexistuje.

Kromě jednoho: hodit to aspoň někdy, zcela určitě dneska, za hlavu a jít se projít třeba do parku a podívat se, jak to vypadá s květy a včelami. Víte, že včely jsou pro náš život mnohem důležitější než Zeman a Babiš? Víte to? A víte, že se jim dá pomoci? Třeba pěstovat květiny za oknem. Ale to už jsem tady psal několikrát a jen bych se opakoval.

×

Podobné články