Bitva o Británii. Záložní plán dohody s parlamentem padl

Finální dějství britské národní ságy zvané brexit začalo v úterý 15. ledna opravdu velkolepě, největší porážkou vlády v moderních dějinách. Pro dohodu o odchodu z EU z dílny premiérky Theresy Mayové hlasovalo 202 poslanců, proti 432. Za normálních okolností by po takové porážce předseda vlády okamžitě rezignoval. Jenže v Británii nyní nevládnou normální okolnosti.

Po vyhlášení výsledků se Dolní sněmovny zmocnil údiv. Porážka vlády se všeobecně očekávala, ale i tak míra katastrofy všechny zaskočila. Před hlasováním se předpokládalo, že neprohlasování dohody o 50 hlasů bude skoro vítězství, o 100 velký problém a o 200 apokalypsa. Zamítnutí o 230 překonalo nejčernější scénáře.

Tím padá záložní plán, jak dohodu parlamentem procpat. Původně se o dohodě mělo hlasovat již 11. prosince. Již tehdy se očekávala porážka. Podle úvahy britské vlády mělo po hlasování následovat jednání o ústupcích ze strany EU a zároveň panika na finančních trzích. Ústupky a trhy měly donutit váhavce, aby při druhém pokusu dohodu podpořili. Při sondování vláda zjistila, že míra porážky bude taková, že cokoli protlačit i při druhém pokusu bude nemožné, a hlasování stáhla v naději, že přes Vánoce vymyslí řešení. Pokud by v lednovém hlasování Mayová prohrála o nějakých 50 hlasů, tento plán by byl nejspíš oprášen. To se nestalo.

Premiérka proto v pondělí přišla s plánem B, což jí nařizoval parlament. Jak se očekávalo, spočívá ve vyjednávání s ostatními stranickými lídry a šéfy devolvovaných administrativ ve snaze najít konsensuální řešení napříč Dolní sněmovnou. Před Mayovou stojí dvě možnosti. První je přesvědčit Labouristickou stranu nabídkou nějakých ústupků. O této variantě, kterou překřtila na „rudý brexit“, britská média spekulovala od 11. ledna, kdy vyšlo najevo, že Mayová hovořila s Lenem McCluskeym, šéfem největších britských odborů a blízkým spojencem labouristického lídra Jeremyho Corbyna. Hlavní překážkou dohody je však právě Corbyn, který nechce vyjednávat. Tvrdí, že nejdřív musí vyloučit možnost brexitu bez dohody. Mayová doufá, že se jí Corbyna podaří obejít, když půjde za vlivnými členy jeho strany. Pokud by její návrh podpořil dostatečný počet labouristů, donutilo by to Corbyna nařídit zdržet se hlasování a tím nechat brexit projít. Plán však nemá velkou šanci na úspěch. Cenou za labouristickou podporu by byla celní unie s EU, což odmítají ve velkém toryové i sama premiérka.

Corbyn hraje vlastní hru. Víc než o brexit mu jde o vyvolání předčasných voleb. První pokus ve středu 16. ledna nevyšel, jistě budou následovat další. Paradoxně Corbyn je reálně nejbližším spojencem Mayové. Představa, že se tento ultralevičák a sympatizant Hamasu a IRA stane premiérem, dokáže rozhádané torye sjednotit. Labour Party je v otázce brexitu rozpolcena, ale dobře to skrývá, protože zatím nemusela nic rozhodovat. Sám Corbyn je celoživotní levicový euroskeptik, který považuje EU za spiknutí velkokapitálu. Před referendem ho strana dotlačila k veřejné změně názoru, v následné kampani se ale vůbec neangažoval a celá Británie je přesvědčena, že za plentou hlasoval pro odchod. Parlamentní labouristé jsou z velké části proti brexitu. Většina se ale domnívá, že výsledky referenda musí být respektovány, nicméně jinou formou, než je dohoda Mayové. Existuje však i početná skupina labouristických poslanců, kteří chtějí opakování referenda. Výzvu jich podepsalo 71 z 256. Členská základna je také proti brexitu, 72 % labouristů je pro vypsání druhého referenda. Elektorát je roztříštěnější. Zejména voliči z dělnické třídy jsou pro odchod z EU, a pokud by labouristé vystoupili proti brexitu, nejspíše by zběhli jinam. Corbyn balancuje mezi několika zájmy a oficiální labouristický postoj k brexitu je záměrně co nejvágnější.

Irská pojistka

Pokud se tedy Mayová nedohodne s Corbynem, musí hledat podporu u euroskeptického křídla vlastní strany. Těm vadí především takzvaná irská pojistka, což je závazek Británie vytvořit „jednotný celní prostor“ s EU i po brexitu a že Severní Irsko bude následovat unijní pravidla a regulace. Severní Irsko jako jediná část Spojeného království má pozemní hranici se členem EU, s Irskou republikou. EU tvrdí, že mezi dvěma Irsky musí vést pevná hranice se všemi kontrolami. Nicméně to je nepřípustné pro irské nacionalisty, kteří rozdělení ostrova neuznávají a mohli by znovu rozpoutat krvavé nepokoje, které Severní Irsko sužovaly v šedesátých až devadesátých letech. Unie proto navrhla, že Severní Irsko zůstane de facto ekonomicky členem a pevná hranice povede skrze Irské moře. To je zase nepřípustné pro severoirské unionisty (myšlena je unie s britskou korunou, ne ta evropská) sdružené ve straně DUP, kteří jsou proti jakémukoli rozmělňování vztahu se zbytkem království. Jelikož podporují menšinovou vládu konzervativců, Mayová na ně musí brát ohled. Premiérka chtěla problém vyřešit šalamounsky přijetím jednotného celního prostoru, čímž se vyhnula zvláštnímu statusu pro Severní Irsko. Tím pro Británii zavádí povinnosti plnit celní nařízení EU bez možnosti je ovlivňovat. Pojistka má být podle ujištění EU pouze dočasná, nicméně lze ji ukončit jen se souhlasem Unie. Euroskeptici se obávají, že je to celé dobře připravená past, jak udržet Británii pod kontrolou EU. Jakákoli smlouva obsahující pojistku je pro ně proto nepřípustná. Také DUP ve svém odporu proti dohodě setrvává. Mayová se pojistky musí zbavit, pokud chce dohodu prosadit s podporou vlastní strany. Nejkonkrétnější návrh v jejím plánu B byl slib, že bude jednat o možnostech, jak se pojistce vyhnout. Cestou může být i obejití EU a vyjednání bilaterální dohody o volném pohybu s Irskem, což je plán, o kterém referoval nedělník Sunday Times. Jenže Dublin je po celou dobu vyjednávání brexitu věrným pobočníkem Bruselu a dvoustranné rozhovory odmítá.

Lídr euroskeptického křídla konzervativců Jacob Rees-Mogg přiznal, že by byl připraven pro dohodu hlasovat, pokud by se z ní pojistka vyškrtla. Snaha získat od Unie ústupek nejspíš stála za dopisem, který Mayová poslala do Bruselu, v němž žádala o vyjasnění mechanismu pojistky. Odpověď, na kterou politická Británie čekala se zatajeným dechem, přišla v pondělí, den před hlasováním o dohodě. Pokud by v něm EU uvedla jasné datum konce pojistky, nejspíše by dokázala zachránit dohodu Mayové. To se však nestalo. Pánové Tusk a Juncker pouze potvrdili, že systém má být dočasný.

Hra na kuře

Americká mládež ve filmech z prostředí středních škol občas hrává hru zvanou kuře. V jedné variantě účastníci nastoupí do aut a plnou rychlostí se řítí k okraji srázu. Ten, kdo první uhne, prohrál. V britské politice je tímto útesem datum 29. března. Pokud některá z parlamentních frakcí, které ne nutně korespondují se zavedenými stranami, neuhne, Británie spadne z útesu, to znamená odejde bez dohody. Nejvíce tato situace vyhovuje Rees-Moggovi a jeho sdružení euroskeptiků ERG. Pro ně je sjetí z útesu lepší řešení než dohoda Mayové nebo setrvání v EU.

Pokud je chce Mayová získat na svou stranu, musí buď od EU získat ústupek v otázce irské pojistky, což Brusel naprosto vylučuje, nebo je dostatečně vystrašit druhou skupinou, totiž poslanci požadujícími zastavení brexitu, nejlépe formou druhého referenda. To podporuje část Labouristické strany, skotští nacionalisté, liberální demokraté a zástupci menších stran. Někteří konzervativci naznačili, že by byli ochotni druhé referendum podpořit, pokud by jedinou alternativou byl odchod bez dohody. Například ministryně práce Amber Ruddová 19. prosince prohlásila, že „existuje argument“ pro druhé referendum. Konzervativní poslankyně Sarah Wollastonová oznámila, že k druhému pokusu protlačit brexitovou dohodu parlamentem připojí svůj pozměňovací návrh, který by umožnil konání druhého referenda. Jak se bude přibližovat 29. březen, je pravděpodobné, že počet toryů ochotných hlasovat pro druhé referendum bude narůstat. V případě, že by vypadalo na spadnutí, ERG by nejspíše hlasovala pro menší zlo a pomohla sněmovnou protlačit brexitovou dohodu Mayové. To více méně již potvrdil Rees-Mogg, když řekl, že dohoda Mayové je pro něj přístupnější než zastavení brexitu. Překážkou tohoto riskantního plánu zůstává Jeremy Corbyn. Ten zatím odmítá přijmout druhé referendum za oficiální politiku Labour Party. Naposledy to vyloučil v nedělním diskusním pořadu Andrewa Marra. V něm Corbyn řekl, že preferuje „vyjednaný odchod“ před vyhlášením druhého referenda.

Šéf labouristů je dalším člověkem, který se pro splnění svých plánů spoléhá na blížící se útes. Pokus o sesazení Theresy Mayové prohrál minulý týden o 19 hlasů. Pokud tedy chce uspět s plánem předčasných voleb, musí na svou stranu přetáhnout deset poslanců. Podle britských novinářů to není až tolik nereálné. Pro určitou skupinu proevropských konzervativních ultras je brexit bez dohody katastrofa rovnající se armagedonu. Pokud jediným způsobem, jak zabránit této historické tragédii, je svržení vlastní vlády, budiž. Tento krok by se rovnal politické sebevraždě. Rebelové by byli okamžitě vyhozeni ze strany. Corbyn proto musí najít deset politických kamikadze, kteří budou ochotní se obětovat pro to, co považují za dobro vlasti.

Corbyn by si ale měl dávat pozor na to, co si přeje. V aktuálních průzkumech jsou labouristé a konzervativci vyrovnaní. Mayovou by si za premiérku přálo 38 % voličů, Corbyna pouze 20 %. Volby by ho také donutily klarifikovat jeho postoj k brexitu a tím znechutit jednu část voličské základny. Problémy Corbyna ilustrují dvě zprávy, které se objevily v pátek. Jednak až dvanáct členů jeho stínového kabinetu vyhrožuje, že rezignuje, pokud podpoří druhé referendum, a labourističtí aktivisté spustili petici vyzývající Corbyna právě k podpoře referenda. Hlasováním by si tak Corbyn mohl pod sebou podřezat větev. Volby by mohly také rozštěpit torye. Na vyměnu lídra nebude čas, Konzervativní strana by tak šla do voleb s Mayovou v čele, s její dohodou jako oficiálním programem. Jak by se zachovala ERG, je ve hvězdách. 

Výsledek druhého zvažovaného referenda je také velmi nejistý. Zastánci setrvání v EU sice v průzkumech vedou, podle serveru Britain Elects by momentálně hlasovalo 54 % pro Evropu, 46 % proti. Jenže proevropská frakce vedla i téměř ve všech průzkumech před prvním referendem. Navíc podle posledního průzkumu společnosti ComRes si 65 % Britů myslí, že výsledek referenda by měl být respektován. Proti je 35 %. Nicméně proevropský tábor s kampaní nikdy neskončil a pokračuje v ní již přes dva roky. Nyní má do velké míry uvolněné pole. Jeho brexitovský protějšek by však znovu ožil v případě druhého referenda.

Závod ke kraji útesu však není jediný způsob, jak brexitovský pat vyřešit. V následujících dnech a týdnech lze očekávat zákulisní machinace, intriky a boje, jejichž cílem je zničit brexit, zachránit ho či ho vyrvat z rukou Mayové. Prvním takovým pokusem byl přijatý pozměňovací návrh konzervativního poslance Dominica Grievea. Na jeho základě musela předsedkyně vlády po třech pracovních dnech oznámit „plán B“ ohledně brexitu. Záměrem bylo o novém plánu také hlasovat a tím donutit vládu k velkým ústupkům. Vláda však využila díru v návrhu, který nespecifikoval, že hlasování musí být v týž den jako prezentace. Vláda si tak koupila čas na vydechnutí a další pokus se uskuteční 29. ledna.

Torpédovat brexit se pokusili také proevropští poslanci spřáhnutí s předsedou Dolní sněmovny Johnem Bercowem. Grieve o víkendu představil pozměňovací návrh, který by umožnil poslancům určovat agendu sněmovny, pokud by se na něm shodlo alespoň 300 poslanců (z 650). Dosavadní praxe je, že parlamentní agendu určuje vláda, což je zvlášť pro menšinový kabinet Theresy Mayové velmi silná zbraň. Zákony, které by mohly projít jí navzdory, tak prostě přesune na neurčito. Pokud by svou agendu začali určovat poslanci, mohli by úspěšně sabotovat vládní program i brexit. Dalším torpédem měl být zákon předložený konzervativním poslancem Nickem Bolesem: v případě i druhého neúspěchu dohody by vyjednávání od vlády převzal styčný výbor Dolní sněmovny. V něm zasedají předsedové všech sněmovních výborů a jeho úkolem je úkolem koordinovat projednávání zákonů. Návrh nakonec pohřbila předsedkyně styčného výboru Wollastonová, která řekla novinářům, že o plánu nic neví a že úkolem výboru rozhodně není tvorba nové legislativy nebo vyjednávání.

Posledním možným scénářem je prodloužení vyjednávací lhůty. To by bylo potřeba v případě předčasných voleb. Je také možné, že k tomu premiérka sáhne, aby zabránila brexitu bez dohody a získala čas na další negociace. Mayová sice tvrdí, že odložení brexitu je pro ni nepřípustné, ale to tvrdila i o předčasných volbách – dokud je nevyhlásila. V odložení brexitu doufají i někteří Proevropané. V jejich imaginaci se však odloží na neurčito a pak se na něj zapomene, což je představa na úrovni Alenky v říši divů. Otázka je, zda by s prodloužením brexitu souhlasila EU. Ta tvrdí, že leda v případě, že by Britové přišli s plánem, jak krizi vyřešit.

Následující zhruba dva měsíce budou jedny z nejnapínavějších v historii britské politiky. Ať již vyhraje Mayová, druhé referendum, Corbyn, či celý Albion sjede se skály, závěr brexitovské ságy se vyrovná těm nejlepším příběhům. Jenže tím celá story nekončí. I pokud Británie odejde podle Mayové, čeká ji usilovné vyjednávání v přechodném období a spory ohledně irské pojistky. Druhé referendum by celou Británii uvrhlo do deziluze z politiky, vedlo k sociální krizi a k dalšímu růstu populistických stran. Po odchodu bez dohody minimálně nastanou „zajímavé časy“. Lze se domnívat, že měl pravdu komentátor James Delingpole, když na Twitteru žertoval: „Jen mrtví viděli konec brexitu.“