Václav Havel v rytmu Rolling Stones. Film představí poslední roky jeho života
Tady Havel. Slyšíte mě?
Rozhovor
Foto: Petr Jančárek
Václav Havel byl bezesporu největším symbolem sametové revoluce, od níž v listopadu uplyne již 30 let. Dokumentarista Petr Jančárek měl od roku 2009 tu čest natáčet „zbytek jeho života“. Nyní chystá dokument „Tady Havel, slyšíte mě?“, jehož premiéra má být na podzim. Rozhodně by se nemělo jednat o pouhé sentimentální vzpomínání na stárnoucího prezidenta. K nákupu autorských práv na hudbu kapel jako The Rolling Stones uspořádal Petr Jančárek sbírku na Hithitu.
Ve crowdfundingové kampani jste na film vybrali už přes 1,3 miliónů korun. Očekáváte, že částka ještě výrazně naroste?
Samozřejmě a pochopitelně ten zájem postupně opadá, protože ti, kteří to chtěli podpořit, už to udělali. Teď již hledáme v cizích vodách. Neočekávám, že by to ještě nějak dramaticky narostlo. Ale pán Bůh zaplať a veliký dík lidem, kteří to podpořili, pro nás to znamená, že v relativní svobodě a klidu budeme moct ten film dodělat. Pro předplatitele se bude v listopadu konat online premiéra.
Peníze vybíráte především také kvůli muzice. Chcete práva na hudbu Rolling Stones, která je s Havlem neodmyslitelně spjatá. Byl Havel opravdu tak velkým fanouškem?
Je to jedna z kapel, které by tam podle mě měly být, protože je pan prezident měl rád a poslouchal je. Zajímavé je, že se úplně minul s Beatles nebo třeba U2. V jeho vědomí silně zaznívala především 60. léta – klasika jako David Bowie, Bob Dylan, Lou Reed a Stouni.
V teaseru vašeho filmu je znát, jak ten rock‘n‘roll dodává Václavu Havlovi ohromnou energii. Ještě více spjatý byl s českým undergroundem. Objeví se ve filmu i něco z této scény?
Určitě by se tam měly objevit kapely jako Plastic People of the Universe a další z českého undergroundu. Bojím se jenom toho, že celosvětově by to nebylo pochopitelné. Mejlu Hlavsu mám rád, poslouchám to a určitě to tam zazní, ale undergroundová muzika a kultura není ve svém důsledku přeložitelná pro západní společnost.
Jak vůbec spolupráce s Václavem Havlem vznikla?
Já jsem se s panem prezidentem potkal jednak za revoluce. Poté v roce 2003, kdy jsme dělali kampaň na obhajobu 75 kubánských disidentů, které nechal Fidel Castro zavřít na dlouhá léta do vězení. Požádali jsme tedy čerstvého exprezidenta Václava Havla, zda by nenatočil takové videoposelství těm uvězněným Kubáncům. On si ten princip natáčení videopozdravů oblíbil a chtěl je využívat i dál. Často nemohl někam ze zdravotních či časových důvodů jet, tak musel přijít pan Jančárek s jednoduchou kamerou a natočil zdravici. Takhle jsem s ním spolupracoval šest let, než mi v roce 2009 nabídl, abych, jak sám říkal, natočil zbytek jeho života.
Jak natáčení probíhalo? Měli jste nějaké pravidelné schůzky, nebo jste jej doprovázel v rámci mimořádných událostí, kterých se účastnil?
Odehrávalo se to v závislosti na jeho programu, takže já jsem byl v těsném styku s kanceláří pana prezidenta, která mi vždy dopředu hlásila, co se bude dít a kde to bude zajímavé. Zejména se to týkalo zahraničních cest. Hned poté, co mě oslovil, tak jsem s ním byl několik dní v Polsku, kde se slavilo 20 let od vítězství Solidarity. Byl jsem s ním i v Paříži nebo na velké cestě po Americe.
Poslední období Havlova života je spjaté s filmem Odcházení. Máte záběry z placu?
Zcela určitě. Pan prezident si natočením filmu podle vlastní divadelní hry splnil dětský sen. Už od mala chtěl být filmovým režisérem. Je docela možné, že to divadlo pro něj bylo jakousi pomyslnou náhradou toho, že se již v dětství chtěl stát režisérem u filmu. Přirozeně jsem ho se svojí kamerou doprovázel při natáčení v České Skalici. Byl jsem moc rád, že jsem jej mohl zachytit při režisérské práci.
Film měl rozporuplné kritiky, jak to Václav Havel tehdy nesl?
Podle mého názoru je to tak, že pan prezident ten film udělal opravdu podle sebe, nepodřizoval se žádným momentálním tendencím. Prostě to natočil, jak to měl v hlavě. Zůstal ale do značné míry nepochopen. Myslím si, že ho to docela mrzelo a nesl dost těžce, že lidé nepochopili, co tou formou, kterou tomu filmu vtělil, chtěl říct. To sdělení v divadelní hře působí jinak než ve filmu. Ten film ale podle mě ještě dojde nějakého ocenění, protože do jisté míry předběhl svou dobu.
Váš film ukáže i setkání s dalajlámou, které proběhlo těsně před smrtí Václava Havla. Jaký to byl zážitek?
Vztahy pana prezidenta Havla s Jeho Svatostí Dalajlámou byly významné. Oni se poprvé potkali, když byl Václav Havel prvním světovým státníkem, který dal dalajlámovi ten kredit světové osobnosti - jako první jej uznal a oficiálně přijal na Pražském hradě. Což osudu tibetského lidu strašně pomohlo, protože od té doby začali Jeho Svatost přijímat i další státníci. Havel s dalajlámou se při té příležitosti stali přáteli. Jeho svatost je prostě fajn chlapík a vůbec se nedivím, že se takhle skamarádili. Dalajláma pak zkrátka nějakým způsobem mimo internetové i jiné běžné komunikace vytušil, že pan prezident odchází. Mimo svůj dlouhodobě naplánovaný program se najednou objevil v Praze, aby se s ním rozloučil.
Na vašich záběrech je zřejmě zachyceno, jak Václav Havel postupně chřadl...
Jak jsem se s ním viděl relativně často, tak jsem si to v té době tolik neuvědomoval. Teprve, když jsem si ten materiál začal s časovým odstupem pouštět ve střižně, jsem si uvědomil, jak opravdu fyzicky odcházel. Duševně ale ne, nadále byl vtipný, ale po fyzické stránce opravdu chřadl.
O váš film projevují značný zájem Američané. Čím si to vysvětlujete?
Co si budeme povídat. V Americe je zájem o Havla, ne o ten film. Stejně tak na Hithitu lidé nedávají peníze mně, ale panu prezidentovi. Já jsem jakýsi správce těch peněz, nejsem jejich majitel. Co se týká té Ameriky, pohybujeme se jen v omezené společnosti. Někde na poli v Texasu asi jméno Havel žádné emoce vyvolávat nebude. Je známý především ve velkých městech. Dá se to deklarovat na příhodě z newyorské nemocnice, kde jednou pan prezident kvůli nějakým potížím skončil. Byl tam ošetřen a musel chvíli čekat na chodbě. Kolem šel pracovník v oranžových montérkách a hlasitě se rozčiloval, že tam nechají prezidenta Československa sedět na chodbě. Ale nedělal bych si velké iluze o Havlově slávě. Podstatné je, že v USA i v západní Evropě je značný zájem o jeho výklad světa. Mojí velkou starostí je, aby ten film a jeho sdělení pochopili mladí lidé, kteří nemohli pořádně Havla zažít.
