Nečekaní dědicové kolonialismu

KOMENTÁŘ

Nečekaní dědicové kolonialismu
Anglický reprezentant Marcus Rashford byl jedním z hráčů, který čelil rasistickým nadávkám. Foto: Shutterstock
2
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Jedním z historických zlořádů, s nimiž si teď ex post vyrovnává účty identitářská levice, je kolonialismus. Padají sochy osobností, které se nějakým způsobem na kolonizaci jiných zemí podílely, mluví se o dekolonizaci všeho možného – například školních osnov. Kolonialismus je, zdá se, totálně passé. Je neprozíravé ho oslavovat, hlásit se k němu.

Vůbec se ale nedá říci, že by s ním skončil kolonialistický způsob uvažování, člověk na něj narazí i na místech, jež by takovému myšlení měla být naprosto vzdálená. Projevilo se to třeba po mistrovství Evropy ve fotbale. V kopané se totiž projeví všechno.

 

Kolonialismus devatenáctého a první poloviny dvacátého století se prezentoval také jako civilizační mise, v jejímž rámci přinášejí pokročilejší národy světlo pokroku do temných a zaostalých končin, jejichž obyvatelé jsou v zajetí bludů a barbarských tradic. Evropané nesli, Kiplingovými slovy, břemeno bílého muže.

Samozřejmě že realita koloniálního uspořádání byla mnohem a mnohem rozpornější a ty nejhorší kapitoly dějin kolonialismu popisují věci skutečně strašlivé a zločinné. To arogantní odhodlání osvěcovat primitivní a zaostalé masy je ale značně rozšířeno i dnes, jeho objektem ale už tak často nejsou obyvatelé vzdálených zemí, častěji to jsou krajané těch dědiců koloniálního uvažování.

Foto: Týdeník Echo

Když Anglie prohrála finále Eura, bylo z toho pochopitelně velké mrzení. Umocnily ho ještě zprávy o odpudivém chování některých anglických fanoušků. Snažili se dostat do Wembley bez lístků, porvali se tam, ve fanouškovské zóně v centru Londýna po sobě nechali nepořádek. Po zápase se navíc na Twitteru objevily nechutné rasistické útoky na anglické hráče, kteří v závěrečném rozstřelu neproměnili penaltu.

Reakce médií a společenských elit na to byla pochopitelně ostře odmítavá. Do těch odsudků se ale vešli fotbaloví fanoušci jako společenská skupina, jako reprezentanti nižší třídy anglického obyvatelstva, proti nimž jako celku je potřeba rázně zakročit. Přitom – video ze rvačky v útrobách Wembley je skutečně nechutné, víc bitek ale tímhle způsobem dokumentováno nebylo.

Lidí, kteří rasisticky uráželi Marcuse Rashforda a Bukaya Saku na Twitteru, byly desítky. Většina účtů, z nichž urážky přicházely, prý nebyla v Anglii. Anglie má s násilím kolem fotbalu dlouhé a hrozné zkušenosti, dá se pochopit, že je na projevy fanouškovského chuligánství nebo rasismu citlivější než třeba jiné země. Excesy, jakkoliv hnusné, po finále Eura ale nebyly masové, šlo spíš o jednotlivosti. A na těch mnohých skutečně zapáleně pobouřených reakcích byla snadno rozpoznatelná chuť „zatrhnout tipec“ všem těm zaostalým primitivům, kteří se vyžívají v pořvávání na stadionech.

Vykonat na nich civilizační misi, přinutit je, aby přijali světlo pokroku, samozřejmě ve vlastním zájmu, a když to bude potřeba, i proti jejich vůli za pomoci mocenského postihu. Velká část těch stoupenců nové „civilizační mise“ slovo kolonialismus vyslovuje štítivě. Měla by ale také studovat jeho dějiny a hledat v nich poučení o tom, jak taky mohou dopadnout snahy „civilizovat“ někoho, kdo o to moc nestojí a má pro to třeba i svoje důvody.

 

×

Podobné články