Flexibilita naší politické reprezentace

Velmi jsem přivítal - asi jako mnoho spoluobčanů naší země - fakt, že se v minulých dnech naše vláda odhodlala učinit rázné kroky vůči Rusku jako důsledek jeho destruktivní činnosti na našem území.

Nemohu se však ubránit nepříjemnému pocitu, jak nepřirozeně působí akčnost naší vlády s jakou si v této věci počíná. To vyvolává i obavy, jak dlouho nám tato nevídaná rozhodnost a sebevědomí vydrží.

Jde přece o tytéž osoby, které ještě před pár dny zaujímaly k otázce bezpečnosti našich občanů odlišné postoje. Neváhaly se zbavovat těch, kteří odmítali schvalovat jejich snahy dovážet neschválené ruské vakcíny či přizvat do strategicky citlivého tendru ruského dodavatele. A to navzdory varování, kterých se jim dostalo od BIS a opozice.

Až komicky absurdní je pak historka, jak ministr vnitra v přestrojení za ministra zahraničí zmátl protivníka chystaným fiktivním jednáním o ruské vakcíně, aby tak mohl učinit překvapivé odhalení. Přitom jde o stejného člena vlády, který jen před několika dny odvolal posledního ministra, který chtěl respektovat varování bezpečnostních služeb. Toho ministra, který ve věci dukovanského tendru překážel v nastoupené ruské cestě jak ji vytyčil prezident a zbytek vlády včetně premiéra snaživě umetal. O odstranění ministra zdravotnictví, který trval na schválení ruské vakcíny se dříve postaral sám premiér.

Teď je to však jinak. Vláda, která ještě nedávno za odmítání riskovat bezpečí obyvatelstva trestala vyhazovem, obrátila, a bije se za naši bezpečnost sama. A protože jsme v reálném životě, je jasné, že nejsme svědky nějakého prohlédnutí na základě nového poznání. Oznámení z minulých dnů přece pouze potvrdilo to, před čím jsme byli varováni. A tak, bohužel, vše nasvědčuje tomu, že k otočce došlo na základě vyhodnocení situace, kdy nutnost odhalení nových skutečností, které není možno zpochybnit ani utajit, změnilo poměr sil v politickém zákulisí. Proto nezbývalo, než upravit směr.

Až do tohoto okamžiku naše politická reprezentace neplnila základní poslání, jenž je vždy na prvním místě -- chránit obyvatelstvo. Činila tak ne z důvodu, že by o potenciálním nebezpečí nevěděla, ale proto, že je úmyslně ignorovala. Je to otázka základních hodnot -- a zde vítězí touha udržet si status quo před rizikem konfliktu s mocí ve jménu ochrany vlastních obyvatel.

Míru cynismu takového jednání možná odhalí budoucí týdny. Bude úměrná tomu, jak naléhavé informace o činnosti cizích služeb kdo měl k dispozici. V této souvislosti nelze opomenout seznam živých kauz, které si před časem vyžádal prezident od BIS. Pokud mu bylo vyhověno, pak zde musela být i kauza Vrbětice.