Táborité na procházce s adamitou

Na Žižkově náměstí v Táboře hřměly staré motorky a auta zhruba mého věku, neboť tam právě ve dvě hodiny začínala přehlídka veteránů. V tu dobu se tam u kašny shromáždil hlouček občanů. Poněkud udiveně hleděli na muže, jenž se jim snažil skrz to burácení motorů sdělit, že letošní procházkou Táborem v rámci Dnů architektury byl pověřen on, který přitom Tábor zná jen tak namátkově, a to hlavně z knih a Vávrových filmů. Proto, upozorňoval je, není vyloučeno, že se po cestě ztratí a bude se jich ptát, kudy pokračovat. Ti, kdo podivný proslov slyšeli, si mysleli, že si ten člověk dělá legraci, někteří možná uvažovali o tom, že se ztratí oni, a možná to nenápadně udělali. Jiní zůstali a čekali, co bude dál. Ten veterán jsem byl já.

S odvážným nápadem, abych se exkurze ujal, přišel básník Libor a krásná architektka Karolína, kteří si zřejmě mysleli, že tradiční akci, na níž se prochází táborskými pamětihodnostmi, moje přítomnost ozvláštní, nebo prostě mají takový osobitý smysl pro humor. Já to ale přijal a tři dny předtím jsem se snažil Tábor v Táboře nastudovat, tedy chodit po něm křížem krážem, a hlavně nahoru a dolů, neboť Tábor je opravdu hora či kopec, jak to odpovídá jeho jménu, biblické hoře Tabor, což ovšem pochází od hebrejského kořene távór (t-v-r), což znamená lámání, zlomení či rozbití, tedy možná jednoduše lom. V tradici křesťanské je to hora, kde došlo k Proměnění Páně, neboť Ježíš se tam zjevil svým učedníkům ve velmi působivé podobě a řekl jim pár vět na povzbuzení. To vzali doslova zakladatelé Tábora na jaře 1420, kteří se tu shromáždili, aby očekávali a pak budovali tisíciletou říši Kristovu. Krásný kostel Proměnění Páně na náměstí tuhle souvislost upomíná.

Historie se založením „revoluční obce na Hradišti Tábor“ mě vždy vzrušovala a připadala mi nesmírně pozoruhodná. Tím spíš, že k ní došlo u skeptických Čechů, kteří v 15. století náhle vzpláli náboženským, ba extatickým zápalem, až z toho byla celá Evropa nervózní. Pak je to ale přešlo a dali přednost spíš takové nenápadné a vlažné existenci; naštěstí, řekl bych. Asi to byli tehdy dosti jiní Češi. Ale těch pár let muselo stát za to, to byl opravdový zásek do dějin a snad i do kolektivního naturelu, i když s tím je to vždy složitější, a jak upozorňoval ve stále skvělém eseji Jací jsme, už skoro stoletém, Ferdinand Peroutka, Češi jsou daleko spíš než dětmi Žižkovými dětmi spořádaných občanů z dob Františka Josefa. Převedeno do dnešních poměrů jsou dnešní Češi dětmi čeho? Kocoviny z báječně divokých let Havla a Klause s normalizačním stínem Husáka? Ale to jsme se vzdálili od tématu.

Stál jsem tedy na obrubníku Rolandovy kašny, která tam je od roku 1567, to už byl ale jiný než revoluční Tábor. Dočetl jsem se, že soše se v Táboře říkalo Koudelka, ale nikdo z mých posluchačů to nevěděl. Nebo si mysleli, že si vymýšlím. Či jen tak plácám. Tak jsem to rychle zamluvil a řekl, že městskými právy vybavil Tábor Zikmund, liška ryšavá, čili hlavní táborský protivník, ba dokonce i ten znak táborský, který rytíř Koudelka nese na praporci, je udělený Zikmundem: hradby, říšská orlice a na ní lucemburský štítek jako autogram. Rok před smrtí se Zikmund s Táborem usmířil, no, to je asi příliš silné slovo, ale zajímavé to je, ne, milí Táboráci, že máte znak od Zikmunda…? To by se asi Žižka divil; bylo to dvanáct let po jeho smrti. Už to nikdo neřeší, většina lidí ani neví, jak vypadá jejich městský znak, proč by také měli, ale za pozornost to stojí, vždycky je to zajímavější než ta moderní loga, co se jimi teď nahrazují staré erby, spíš asi z blbosti než úmyslně, Tábor by mohl mít třeba T jako táborový stan, k tomu květinka nebo srdíčko… Šel by s dobou.

Ale už jsem cítil, že začínám být nudný, tak jsem účastníky poprosil, zda bychom se pohnuli směrem ke Staré radnici. Houf se přemístil k těm nápadným budovám, co tak připomínají středověk, ale ona je to hlavně zásluha 19. století, neogotiky, toho krásného stylu nestylu, jenž chtěl městům vrátit pohádkový charakter. V Táboře ovšem stála krásná radnice od 16. století, je tam nádherný gotický sál, po Vladislavském na Hradě druhý největší v zemi. O den dřív jsem užasl nad tou vznešenou prostorou. Vejde se tam Žižka na koni, a ještě se může rozmáchnout palcátem. Abych to objasnil: mají tam repliku Kafkovy sochy pro Vítkov. Kdo si ji chce prohlédnout hodně zblízka, a tyto touhy lze jistě pochopit, má jedinečnou možnost: všechny ty žíly a slabiny koňského břicha… Pustí vás tam na vstupenku do Husitského muzea, které je v té radnici, koho to trochu zajímá, nemůže ho minout, hned u vchodu jsou ty slavné komunistické kádě, pochopitelně jenom repliky, ony i ve skutečnosti stály na náměstí sotva pár měsíců, někde se píše, že jen pár týdnů, ale stačilo to, aby se z nich stal oblíbený strašidelný předmět našich dějin.

Tohle ti lidé, kteří přišli na exkurzi po svém městě, dobře věděli, to jsem jim říkat nemusel. Zdálo se ostatně, že ze všeho nejméně touží, aby je někdo poučoval o husitech a Žižkovi. Mimochodem, neudržel jsem se, víte, že vztah Žižky k Táboru byl už záhy dost napjatý? Nejdřív tady měl mrzutosti se sodomity a adamity, ty pak nechal upálit v Klokotech, tím vlastně přibrzdil revoluční nadšení, skončilo to rozchodem a trpkostí… Ono asi nebylo lehké s Žižkou vyjít, ostatně nepřipomínal vám v těch filmech, jak ho hrál Zdeněk Štěpánek, trochu Stalina? No nic, pardon, to já jen tak, samozřejmě, četli jsme profesory Šmahela a Čorneje, že ano, někteří z nás četli třeba Táborskou republiku od Václava Kaplického, film, co teď běží v kinech, asi nebude pro nás… Stejně je ale zajímavé, jak se v tom vašem městě všechno tak podivuhodně setkává a mísí, třeba teď jsme tím průchodem pod gotickými domy vstoupili do ulice, která se jmenuje Martínka Húsky, což ale nebyl žádný táborský chlapeček, nýbrž radikální kněz řečený Loquis, kterého právě Žižka upřímně nenáviděl, a kdyby věděl, že z jeho náměstí povede ulice pojmenovaná po tomhle knězi, tak by bratr Žižka sestoupil z toho pomníku stojícího na náměstí a omlátil by tady omítku palcátem. To mu to tu pojmenovali asi naschvál, vždyť oni se navzájem nesnášeli! Žižka neměl rád radikály, dneska bychom řekli ultralevici, to měl taky společné se Stalinem. Nemohl strpět Húskovy názory na eucharistii, na to byl Žižka mimořádně háklivý, možná se i přičinil, že pak Húsku upálili v Roudnici v sudu. Stejně je zvláštní, s jakou oblibou se tehdy upalovalo, jako by nestačilo ty lidi prostě jen oběsit nebo useknout jim hlavu když tak… Asi to uspokojovalo nějaké temné lidské sklony a také za tím bude nějaké zdůvodnění teologické, očistné plameny a tak. Od lidí se dá čekat cokoli.

Ale konečně bychom mohli začít s tou architektonickou procházkou, že. Tak projdeme tou Houskovou ulicí, která se ovšem dřív jmenovala Mariánská, to asi bylo moc reakční pojmenování, a budeme pokračovat Klokotskou, což je, řekl bych, nejhezčí ulice v Táboře, nemyslíte? On je celý Tábor moc hezký, opravdu, já vím, že to říká asi každý, takže od odborného průvodce by se očekávalo nějaké sofistikovanější vyjádření a propracovanější argumentace, ale té se ode mě nedočkáte. Dojdeme raději k Bechyňské bráně, ještě předtím si všimneme několika Panen Marií Klokotských, protože k té táborské syntéze patří také to, jak se z města mužské revoluce stávalo město ženské vlídnosti, jak tu roli bořitelskou přebírala Panenka Klokotská, která se zjevila pasačkám a pasáčkům a stala se ochránkyní Čech, té země, ve které se na to, že v ní žijí Češi, děje často až moc věcí. A aby ty návaly historie zvládala, potřebuje vedle Žižkova palcátu taky jemnou hladící dlaň vlídné Panny Marie, ke které se chodilo do Klokot, kam vede tahle ulice.

A ti lidé kolem mne už definitivně věděli, že tohle žádná architektonická procházka nebude. Ale bude pokračovat.