Hvězda filmu, který tak trochu zapadl. Na Kouř však bývá zase natřískáno
Dovadlo Sklep
Rozhovor Týdeníku Echo
1
Jan Slovák je originální figura, letitá součást galaxie Pražská pětka, souhvězdí Sklep. Mohl to být dopravák, učitel na národní škole, topič i uklízeč. Byl pak copywriter a též scenárista. V umění vystupuje jako herec, komik, akrobat. Všechny tři profese uplatňuje například v bizarní dvojici s Alešem Najbrtem zvané Thomas a Ruhller, která před měsícem přišla s novou show Diner (repríza 4. května v Divadle Archa).
Kouříte?
Ne.
Ve filmu Kouř jste ale kouřil.
Jo takhle… Tehdy jsem asi kouřil. To je, jako byste se mě zeptal, jestli jsem Čech, když jsem Slovák. Toho jsem se celý dětství obával, kdy se mi děti začnou vysmívat, ale nikdy se to nestalo. Až v poslední době se mi občas stává, že někdo vtipkuje: Slovák, jo? Ale jste Čech ne? Hahaha.
A jste, ne?
A trochu Moravák. Táta byl z Bystřice pod Hostýnem a jeho rod z Vigantic, což je dneska součást Rožnova pod Radhoštěm – to je na Valašsku. A víte, kdo je taky z Vigantic? Milan Baroš! Já jsem se kdysi trochu zajímal o rodokmen, snad jsem doufal, že tam najdu nějakýho rytíře… Na matrice mi řekli, že můžou najít nějakého Slováka domkaře v 19. století, ale dál už nikoho. No co se dá dělat.
Ale ten inženýr Mirek v Kouři, to byla vaše největší role, že?
Určitě. Ten film měl trochu smůlu, že zrovna tehdy, to už bylo v roce 1991, vtrhly do kin americký bijáky, takže ho trochu odsunuly. Ale na druhé straně, já myslím, že přežil a stárne jako víno a že se na něj dá dívat nejen jako na dokument z dávné doby. A ono už je to opravdu dávno. Loni jsem se na něj byl podívat v jednom klubu, natřískáno, plno mladých lidí, tak jsem tam stál a fakt myslím, že mě nikdo nepoznal. Až pak se sem tam někdo zastavil, hloubavě kouká a říká: Nehrál jste tu hlavní roli?
Vy se tam poznáváte?
Když se zrovna nedívám do zrcadla, myslím si, že jsem se moc nezměnil. Ale ty vzpomínky už jsou fakt matný. Vidím tam vlasatýho kluka, matně si vzpomínám, jak šly scény za sebou, pamatuju si, v jakým strašným stavu byla Ostrava, pamatuju si na jemnej pálivej déšť při natáčení, místní roboše, o kterejch jsem si myslel, že jsou vymakanej komparz, protože normálně takhle lidi přece nevypadaj, a tak…
Kouř má výraznou estetiku: jak se tam lidi kroutí, jak recitují, ty voicebandy… To je dílo koho?
Lumíra Tučka a jeho recitační skupiny Vpřed. Lumír byl prapůvodce. A režisérovi Tomáši Vorlovi to skvěle sedlo. On tam ještě prohloubil ten hnus, na kterej on měl obzvláštní cit.
Sklepovského tam je co?
To bych asi nedovedl takhle říct.
A vy jste byl tehdy Sklep, nebo Vpřed?
Sklep. Ale původně jsem byl v Baletní jednotce Křeč. V určité chvíli jsem si říkal, že bych se rád dostal do Sklepa, protože ta sklepovská svoboda přitahovala. A tak jsem šel za Davidem Vávrou, toho jsem vnímal nejvíc, a řekl mu slabým, chvějícím se hláskem, že bysme spolu s Alešem Najbrtem udělali takový číslo na Besídku. A on s takovým tím svým gestem prones: „No jasně.“ A tím to bylo hotový.
David Vávra byl – totiž je – o šest let starší, stejně jako tvrdé jádro Sklepa: Šteindler, Hanák, Vorel, samý ročník 57. Vy jste byl vlastně junior. Hrálo to nějakou roli?
No ze začátku velkou, vždyť mně bylo – já nevím kolik – dvacet, jim sedmadvacet. Ale pak člověk do toho skočí a jede. Věk nevěk. Sklep, to bylo jako prudká řeka, živel, nejlepší věc v životě, která mě mohla potkat. Samozřejmě s výjimkou mých blízkých.
A co nějaké napětí ve Sklepě, byly tam někdy konkurenční boje?
Já je tam nepostřehl. Tenkrát, mluvíme o 80. letech, to bylo velmi pevné společenství, který se vzájemně podporovalo, přičemž David Vávra to vedl takovým nenápadným způsobem, jemu bylo úplně cizí se nad někoho povyšovat nebo tak. David je člověk s širokým srdcem, nemá rád konflikty, snaží se s každým vyjít dobře. Jo, objevili se tam lidi, kteří tam byli jednou dvakrát, pak už ne. Možná jim někdo něco řekl. Ale nevím. Já myslím, že to drželo úplně přirozeně, a když třeba David řekl, hele ty budeš dělat tohle, tak člověk řekl, oukej, a byl šťastnej. Fungovalo to skvěle.
Rušivý moment tam přinesl spor Tomáše Vorla s Věrou Chytilovou, která mu, podle něj, ukradla Sklep do Kopytem sem, kopytem tam.
No jo, Tomáš to asi cítil velmi silně. On považoval Tomáše Hanáka za svého herce, za svůj objev… Tak se s tím asi těžko smiřoval.
Hanák měl hrát i vaši roli v Kouři, ne?
Ve Vorlově famáckým filmu ING., což byl jakýsi Prakouř, toho inžu skutečně hraje Tomáš, to je rok 1985. Já mám pocit, že pak už se jim zdál do Kouře přece jenom trochu odrostlej.
Takže jste neměl pocit, že jste nějaký náhradník?
Ne, vůbec. Jak jsem říkal, nejsem právě pamětnický typ, ale Kouř se chystal dlouhou dobu. Nejdřív to mělo točit studio Gottwaldov, pak to přebral Barrandov, zkoušelo se to jako divadlo u Vorla ve sklepě, do toho přišla revoluce, takže Vorel byl nešťastnej – teda z revoluce byl šťastnej, ale bál se, že se to zase nějak zastaví. My chodili na demonstrace a Vorel byl zoufalej, že nezkoušíme a že nás všechny zavřou.
Jak jste žil před Listopadem?
Já jsem tehdy byl topič po vysoký. A potom jsem uklízel v Národním divadle. Maturoval jsem na střední průmyslové škole dopravní – ne že by mě lákala doprava, ale já nebyl nijak výjimečný žák a sem se bylo možné dostat. Pak jsem rok učil na základní škole, což bylo úplně výtečný, hrozně rád na to vzpomínám. Byl jsem třídní ve čtvrté třídě. Pak jsem šel zase studovat, a to peďák, národku, základní školství, a to zase jednak kvůli tomu, že byla šance, že mě tam jako kluka vezmou, ale hlavně jsem samozřejmě nechtěl na dva roky na vojnu.
Ano, to byla základní starost našeho mládí. A topil jste v uhelné, nebo plynové kotelně?
Právě že v uhelný. Plynový byly luxusní, to bylo pro disidenty, aby si tam mohli číst. Uhelnou kotelnu musel člověk naládovat uhlím, pak rozdělat oheň – a to vůbec nebylo jistý, jestli to chytne. Já měl tři kotelny, jednu v Lazarský, dvě ve Vladislavový. Ty jsem obíhal, střídal to se zkouškama na Kouř a pak chodil na demonstrace. Pak jsem zase doběh’ do kotelny – a tam byl třeba na dveřích lísteček psaný roztřesenou stařeckou rukou: „Zima.“ Strašný. A já věděl, že to napsala devadesátiletá stařenka ze čtvrtého patra. Kotel vyhasl.
To úplně nevypadá jako život příslušníka zlaté mládeže. Přitom si pamatuju, že tak na vás, tedy na Pražskou pětku, bylo trochu pohlíženo.
Ale to byl úplný nesmysl. My přece byli všichni tvůrčí. Jestli by se něco mohlo blížit zlaté mládeži, snad by to, při hodně povrchním pohledu, mohla být Baletní jednotka Křeč. Jenže i tam byl třeba jako osvětlovač Vladimír Mlynář, z disidentské rodiny. Ono to svádělo tím, jak Křeč vypadala. To byla přitom dost náročná představení, tři dny jsme hráli v Branickém divadle, pohybovali jsme se, nechci říct tančili, na hudbu, jako byl Prince, Yes nebo třeba na Zappu. Celý to bylo takový hodně rockový, západní, hodně jsme se převlíkali, hodně jsme se leskli, hudba na plný kule, pyrotechnický efekty – bylo to efektní a hodně sexy.
No právě. Pro intelektuály bylo spíš Hanácké divadlo nebo Husa na provázku. Prostě Brňáci. Jaký byl váš poměr k tomuto druhému centru?
Nějak nás to nebralo. Spíš jsme z nich měli legraci. Taky se to nedá moc srovnávat. Oni byli profesionálové, měli režiséry, dramaturgy, chtěli se někam vyvíjet. David Vávra teď v rozhovoru pro Respekt řekl, že je vlastně spokojený, že se Sklep nikam nevyvinul. Ale když se na to ptáte, je fakt, že my jsme se chtěli nějak líbit, i když ironicky. Hanácký divadlo, to bylo naopak: vem si na sebe to nejhnusnější, co jsi našel, a mumlej si něco do vousů.
Něco jako když se ABBA setká s Dostojevským… Nějakou fazonu vám chtěl dát Václav Marhoul, ne?
Ale jenom organizační. Pořádek holt musí bejt. Tomu jsme se smáli, teda ne před ním. Když on řekl, autobus pojede o půl třetí, tak odjel o půl třetí. Samozřejmě že někteří lidi nepřišli.
Jak jste se dostal do Křeče? Tam tančila vaše sestra Michaela Pavlátová, že?
No právě. Ona studovala UMPRUM a jednou mi říká: Hele, tam je nějakej kluk, Šimon Caban se jmenuje, a má bráchu a oni chtějí založit nějakou taneční skupinu. Nezajímalo by tě to? Tak jsme jeli někam do kulturního domu Gong a tam nám Michal Caban sólo předváděl své pojetí tance. Rozpustil si vlasy, pustil si k tomu skladbu Phila Collinse a ukazoval nám, jak by si to asi představoval. Tak jsme si řekli: Jo, to by nás bavilo.
A umíte tančit klasické tance?
Vůbec. Ale pozor, právě díky tomu, že jsme byli tak mimo, si nás všimla Twyla Tharp, která dělala choreografku pro Formanova Amadea, a ocenila právě to, že nemáme žádný typický manýry. Takže jsme tančili v kápích a s pochodněma v Amadeovi.
Je vás tam poznat?
Ne, bohužel. Ale rád se tím chlubím. Aby ne.
Ale nějaké taneční nadání jste asi měl, když vás Cabani vzali...
To asi jo. A hlavně – ve mně už musel být nějaký exhibicionismus. Já jsem chtěl dělat divadlo, i když ne každé.
To se dostáváme k vašemu kultovnímu kusu, dvojici Thomas a Ruhller, již jeden pisálek popsal jako „nekonečné sunutí se dvou troglodytů po pódiu“.
Tuhle větu neznám.
Ta je ode mě. Napsal jsem ji v roce 1997, když se otevírala Akropole.
To jste ale měl dost zpoždění. To divadelní kritik Vladimír Hulec napsal už o deset let dřív, že Thomas a Ruhller je „trapárna největší“.
To vás musel potěšit. Sklep miloval trapárny.
To ano, však nás potom vždy David Vávra na Besídkách uváděl: „A na závěr trapárna největší.“ Ale Thomas a Ruhller vznikli ještě před hraním ve Sklepě, snad v roce ’84 nebo ’85 – to vystupovali jako „holandští hosté“ Baletní jednotky Křeč. Impulzem k tomu bylo, když jsme viděli videozáznam performera Tomáše Rullera z klubu na Chmelnici, jak se tam posypává sádrou, pak se namáčí a potom před publikem tuhne. A to když jsme s Alešem viděli, podívali jsme se na sebe a řekli: Ty vole, to je blbost…! A hned jsme se tomu vysmáli okamžitým založením Thomase a Ruhllera.
Jenže Tomáš Ruller je seriózní umělec, profesor v Brně na akademii, on to myslel a jistě dál myslí vážně.
My nevíme, jak to Thomas a Ruhller myslí, třeba to taky myslí vážně.
Reagoval na to někdy? Setkali jste se?
Já vlastně nevím. Já byl vždycky přesvědčenej – a taky jsem se o tom tak vyjadřoval –, že je v pohodě. Ale Aleš, kterej má k těmhle uměleckým kruhům blíž, mi jednou řekl: Hele, to si teda nemysli. Ale v zimě jsme hráli v Brně, tak za námi přišel do šatny a bylo to pěkný setkání, nezabil nás.
