Stanislav Gross a majestát smrti

Největší český deník Mladá fronta Dnes měl v pátečním vydání na titulní straně jen jeden text, nekrolog za Stanislava Grosse. Nadepsaný byl slovy „Muž, který zklamal“, titulek vzbudil silné reakce, pro část publika představoval projev nepřítomnosti elementárního vkusu, porušení pravidla „o mrtvých jen dobré“.

Zvláštní pravidlo. Nebo je jenom zvláštně chápané - nejde teď jen o jeden titulek v jedněch novinách.

Podobná debata se opakuje prakticky pokaždé, když zemře někdo veřejně známý, jehož stopa ve veřejném životě byla rozporná, nebo třeba i převažujícím způsobem nedobrá. Teď přeci není čas mluvit o ničem, co se vymykalo striktně pojímanému „jen dobré“.

Jistě, nekrolog je příležitost říct to dobré, jež se říct dá. Majestát smrti vyžaduje nějakou úctu. Je ale nutné ji projevovat vynecháváním, osekáním rekapitulovaného příběhu jen na ty pasáže? A co je to vlastně za majestát?

Čtěte také: Ten, co se mýlil s iráckou spojkou, vzpomínají na Grosse v USA

Říká se, že tváří v tvář Jemu si jsme rovni. V tom smyslu, že před Něj každý předstupuje s nějakou „bagáží“, která z téhle perspektivy u většiny lidí, odmyslíme-li si ty v dobrém i ve zlém extrémní, je plus minus podobná, z „hlediska věčnosti“ určitě. Ten pohled zpátky, který se před člověkem na konci cesty otevírá, přináší taky konfrontaci s ledasčím nepěkným. Lidé, kteří pracují v hospicech, by o tom asi mohli dlouze vyprávět.  

Mluvit o selháních, omylech nebo rovnou špatnostech čerstvě zesnuvšího vůbec nemusí být projevem neúcty, vyčleňování mrtvého ze společenství „těch slušných a spravedlivých“, soudu nad ním. Může být naopak vyjádřením toho, že odešel jeden z nás – mýlících se, chybujících a občas taky zlých.  

Známý americký politický komentátor David Brooks nedávno publikoval podle recenzí velmi introspektivní knihu The Road to Character. Pro potřeby novin její základní myšlenku shrnul v textu o dvou typech ctností, „ctnostech pracovního životopisu“ a „ctnostech pohřební řeči“.

Mezi ty první patří úspěchy toho typu, jež člověk vypočítává v „cévéčku“. O těch druhých, odlišných a podle Brookse důležitějších, mluví blízcí nad jeho rakví. Nekrolog veřejně činné osoby ve veřejném sdělovacím prostředku se asi vždycky bude dotýkat těch „cévéčkových“ předností. A jimi poměřováno Stanislav Gross v mnohém možná zklamal, třeba i sebe, kdo ví.

To ale nevyčerpává celý život, existuje ještě nějaká jiná sféra, kterou pozorovatel profesní dráhy politika může vnímat jen hodně omezeně, pokud vůbec. A asi je vyjevována na jiných místech než jsou stránky novin, které mohou zaznamenávat jen veřejnou stopu, již tu člověk po sobě zanechá. Čtenář si to všechno může připomenout, třeba ale i s vědomím, že tahle stopa nemusí být jediná.