Telička: Babišovec z Palerma

Na startu kampaně poskytl favorit eurovoleb a lídr kandidátky ANO Pavel Telička rozhovor Báře Tachecí pro Mladou frontu Dnes, v němž se dopustil neuvěřitelné věty. Řeč byla o jeho členství v KSČ a Telička naznačil, že ho bohužel předurčilo rodinné prostředí (otec byl komunistický diplomat): „Kdybych žil – a schválně to ženu do extrému – v nějaké disidentské rodině – byl jsem možná při své rebelské povaze disidentem.“

Ta věta o svém autorovi prozrazuje, jak je ješitný a sebestředný. V jeho dosavadním životě nikdy nic neprozrazovalo vlohy k rebelství, protože s tím se pojí ochota riskovat.

Pavel Telička nic, čím by vystoupil z role, neučinil ani v osmdesátých letech, ani v devadesátých, když byl hlavním vyjednavačem vstupu republiky do Evropské unie a potom českým velvyslancem v Bruselu, ani jako konzultant a lobbista tamtéž, ani jako významný beneficient hospodářského impéria Zdeňka Bakaly, odkud si letos naplánoval odchod na poslední možnou chvíli tak, aby to ještě nebylo do očí bijící.

Člověk se hned nemusí zapojovat do oblíbené disciplíny hardcorových euroskeptiků, kteří EU přirovnávají k sovětskému bloku, aby si všiml, kolik z významnějších českých expertů na EU mělo nelichotivou předlistopadovou minulost. Ochota dát se do služeb „nadnárodního impéria“ své doby často přežila změnu režimu: Telička se na zamini od začátku 90. let profiluje jako hlavní odborník a posléze vyjednavač o přistoupení.

Čtěte také: Svoboda: Šedá myš, která klame tělem

Není v tomto vývoji ani zdaleka sám: Petr Kubernát (svého času vrchní ředitel ministerstva pro přípravu na členství v EU), jeho předchůdce na místě velvyslance respektive stálého zástupce při EU Libor Sečka či jeho nástupce a pozdější ministr zahraničí Jan Kohout, ale také například dlouholetý zpravodaj ČTK v Bruselu a spolu s Teličkou autor knihy Kterak jsme vstupovali (myšleno do) EU Karel Barták – to všechno jsou nejen naši popřední Evropané posledních dvaceti let, ale předtím buď nadějní mladí členové KSČ, nebo absolventi sovětských diplomatických škol nebo v osobě Karla Bartáka dokonce evidovaní spolupracovníci StB. Tento vysoký podíl předlistopadových pragmatiků samozřejmě příchodem mladších ročníků během posledních deset let klesá, ale i dnes je pětkou na eurokandidátce ANO Ivan Jančárek – absolvent sovětského MGIMO.

Já to vyjednal dobře, to politici...

To neznamená, že by lidé Teličkova typu doživotně ztráceli nárok na kariéru, jen že jde o lidi nadprůměrně zaměřené na svůj kariérní prospěch. O ten jim kráčí především a v každé politické konstelaci. Do jisté míry a do jistého momentu mohou být užiteční i většímu celku, než je jejich rodina. Samotného Teličku občas i jeho nepřátelé uznávají jako poměrně kvalitního diplomata a průbojného lobbistu. (Jiná věc je, že při metodě používané Teličkou a Babišem, kdy Telička byl par excellence vyjednavač našeho členství v EU, ale za každou nevýhodu v přístupové smlouvě mohou tehdejší politici, kteří mu dávali zadání, snad ani jiným než dobrým vyjednavačem být nelze.)

Dosavadním vrcholem kariéry nebylo však zdárné dokončení vstupních jednání s Unií, nýbrž půlroční pobyt v Evropské komisi. Pamětníci se shodují, že když byl odtamtud Telička v listopadu 2004 odvolán, aby měl kam jít právě svržený premiér Vladimír Špidla, nesl to půlroční český komisař těžce. I proto, že na rozdíl od jazykově dobře vybaveného Teličky nemluvil Špidla anglicky (a případný údiv odrážel komickým slibem, že do tří měsíců se v Bruselu angličtinu doučí), byl také introvertnější než Telička, který všude musí dominovat a mít poslední slovo.

Čtěte také: Mach, Liška a Škrabánek. Trpaslíci toužící po Evropě

Zato ale Špidla měl jasné názory a za nimi si bez ohledu na momentální výhodnost stojí. Těchto kvalit se člověk u Teličky nedobere. Dnešní favorit eurovoleb deset let hlásal, že pro Čechy bude nejlepší přijmout euro a co možná nejtěsněji se přimknout k tvrdému unijnímu jádru. Naposledy před rokem, kdy České republice veřejně doporučil, aby do pěti či šesti let stanulo na prahu eurozóny.

Když se potom v létě dal k Babišovu ANO a předseda v souladu s průzkumy veřejného mínění ještě před sněmovními volbami k euru zaujal chladnější postoj, přizpůsobil se i Telička. „Je fér říci, že můj názor se vyvíjí,“ řekl před dvěma měsíci Echu.

Teličkou před rokem požadovaných pět šest let uplyne těsně po skončení řádného mandátu Sobotkovy a Babišovy vlády. Jenže vláda za svého mandátu žádné kroky k  přijetí eura dělat nebude. Telička se tváří, že je vše v pořádku.

Když se Telička přednedávnem vracel i s rodinou z Bruselu, hrály v tom roli i jeho zdravotní potíže. Ty naštěstí vyřešil a do hlavního města evropské byrokracie ho to zjevně táhne nazpátek. Kvůli jeho ambicím doutná dnes vážný spor mezi ANO a ČSSD o to, koho má vláda v Praze nominovat na komisaře. Podle oficiálních pravidel nesmí komisař nijak reprezentovat svou vlast – a to by od Teličky zřejmě skutečně příliš nehrozilo. Je to člověk zvyklý hrát sám na sebe, o čemž svědčí i rychlost, s níž se spolu s kolegou Petrem Ježkem ve chvíli, kdy obsadili první dvě místa na kandidátce rychle stoupajícího hnutí, odpoutali od svého dosavadního byznysu. Poslali do likvidace konzultantskou firmu BXL bez ohledu na třetího partnera, firmu Becker a Poliakoff Consulting  Vypověděli smlouvy firmám, které v Bruselu zastupovali. Telička je tedy pravděpodobně přesvědčený, že ho čeká v komisi nebo alespoň Evropském parlamentu místo, kde si finančně nepohorší a co do věhlasu a osobní prestiže mocně polepší.

Babišovsky viděno: Palermovec

A jaké je souznění s Andrejem Babišem, který podle vlastních slov šel do politiky ze zoufalství, když už se nemohl dívat na ty neumětelské zloděje? Především je třeba vědět, že pro oba je to v tuto chvíli výhodný obchod. Telička potřebuje vyjet babišovským paternosterem trochu výš do evropských struktur – a pak z něj může vystoupit.

Čtěte také: Niedermayer: Profík přesvědčený, že si neumíme sami vládnout

Babišova strategie je od loňského jara založena na zapřahání co nejvíce lidí, jimž se nedá upřít základní kompetentnost a kteří jsou známí z televize. Pavel Telička byl jednou z prvních veřejných tváří, které loni ulovil. Pokud by však šéf a financiér ANO myslel svá slova o matrixu a palermovcích vážně, patrně by se s Teličkou nikdy nespojil: jak už připomněl týdeník Reflex, v první půlce 90. let, která Babiš líčí jako éru tunelářů, to nebyl nikdo jiný než náš P.T., kdo po dva roky seděl v představenstvu firmy VIA vlastnící investiční fond, který čelil podezření z defraudace. V dozorčí radě téže firmy se skvěl například Jan Urbánek, dávná konexe kmotra Františka Mrázka.

Posléze se Telička sešel a zase rozešel s dalšími lidmi, na které dnes Babiš útočí jako na parazity: se Zdeňkem Bakalou, u něhož si Teličkova firma nebo on osobně vydělali podle počtů deníku Právo za více než deset let spolupráce 53 milionů korun, Bakala v historii BXL patřil k hlavním klientům. (Ovšem firma v Bruselu zastupovala i další velké korporace, často spíš západní než české, například Microsoft nebo RWE, není pravda, že by až 90 procent obratu BXL získávala z erárních peněz, poměr byl prý opačný).

Také Teličkovy flirty s politikou byly až dosud jak ze seznamu palermovců. Před deseti lety jednal se sociálním demokratem Jiřím Paroubkem. Vážnější aférku potom zažil s Vítem Bártou, protože ta už byla vidět. Za Bártou ho před volbami 2010 přivedl bývalý ministr zahraničí Josef Zieleniec. Bárta nicméně nedosahoval Babišových schopností, vlivu, ani neměl jeho peníze, a Teličkovi se časem podařilo tiše se vytratit ještě před tím, než Věci veřejné musely v roce 2011 s hanbou ven z vlády. Skutečností nicméně zůstává, že když miliardář Bakala podarovával před volbami 2010 patnácti a deseti miliony ODS a TOP 09, jen aby nevyhrál Paroubek s komunisty, prosadil u něho Telička, aby dal pět milionů i véčkám.

Na potřetí teď Pavlu Teličkovi hledání skutečně perspektivního nosiče, který ho může vynést v Unii vysoko, vyšlo. Ale představovat si, že tento člověk jde do Evropského parlamentu a případně do komise z idealismu, nedej bože aby tam něco dokázal pro českou nebo evropskou společnost, by volič měl pouze na vlastní nebezpečí.

Čtěte také: Keller: Oranžové eso se zelenou a rudou minulostí