Transformers: Robotí story podle zákonů porna

O filmových Transformers se vyjma jiných propagačních výroků lze dočíst i to, že režisér Michael Bay po třetím díle tvrdil, že se seriálem skončil. K čtvrtému se prý vrátil především proto, aby mu studio povolilo jeho předešlý film Pot a krev, čili z povinnosti. Těžko říct, zda je to pravda, každopádně postoj „udělat se to musí“ nakonec čiší z celého snímku, který klame těly: je to porno.

Divák má předem jistotu, že opakovaně zhlédne propletence odhalených těl, které začnou lačnými pohledy a skončí skupinovým potýkáním. Přitom co se děje mezi akcí, je nepodstatné – bez ohledu na logiku je třeba dostat se brzy k dalšímu střetu. Konečně posledním dodržením pravidel běžného filmu takové produkce je možnost rozeznat od sebe účinkující dámy a muže nechat splynout v beztvarou násilnou hmotu na ženském pozadí.

Skutečně Transformers: Zánik je první film série, kde lze poznat, který Autobot zrovna drží řeč či je na ráně, kdežto Decepticoni lpějí na svém dosavadním standardu zaměnitelných duší určených k likvidaci. Nezačnou-li roboti v dalším díle zpívat a tančit, aby dodrželi ještě muzikálovou konvenci, zůstává nejasný už jen titulek snímku. Na jeho konci totiž přežívá po všem dovádění přes půl světa na Zemi víc robotů než na začátku, aniž to ovšem zásadněji než ve třetím, „chicagském“ díle poznamenalo hustotu lidského osídlení planety. (Vlastně mu prostorově přitížilo, neboť Hongkong nově osidlují dinoboti – prastaří transformers v podobě dinosaurů.)

Pro potřeby obvyklého recenzního převyprávění „příběhu“ netřeba ztrácet čas vymýšlením originálních formulací, vezměme zavděk pokrácením oficiální noticky distributora: „Automechanik Cade Yager (Mark Walhberg) se snaží uživit sebe a svou dospívající dceru Tessu (Nicola Peltz) opravováním hodně nepojízdných vraků. Zoufale se mu nedaří, ale jen do doby, než se z jednoho roztřískaného náklaďáku vyklube Transformer a zrovna ten nejdůležitější – Optimus Prime (Peter Cullen). Cade z toho jen těžko může mít radost, protože Amerika se ještě úplně nevzpamatovala ze souboje „hodných“ Autobotů se „zlými“ Deceptikony, který na konci třetího dílu zlikvidoval půlku Chicaga. Čtyři roky poté jsou všichni zástupci téhle mimozemské rasy na indexu a elitní vědecké mozky (Stanley Tucci) se snaží vytvořit pozemské Transformery, kteří by účinněji čelili podobným hrozbám. To však Cadea příliš netrápí.“

Ani nemůže, protože jako správný táta hlavně dává pozor, aby na rozdíl od robotů se jeho potomek nespustil. Většinu filmu je však konfrontován se zahanbujícím zjištěním, že pozor nedával dost a selhal, a tak ve chvílích oddechu mezi útěky před agenty CIA a roboty (nebo za roboty) je nucen sbližovat se s dceřiným chlapcem. Trauma odhalené lži mu pomáhá unést, že v zápase o to, kdo Tessu – náhodou unesenou na vesmírnou loď – hrdinněji zachrání, s jednou výjimkou mladíkovi neustále nastavuje záda. Je to po Armageddonu myslím podruhé, kdy Bay řeší vztah otce a dospělé dcery a kulisami je mu oslava strojů, které huntují krajinný ráz.

Není to jediná sázka na jistotu opakování: čtvrtí Transformers působí jako Bayova rekapitulace při oddechovém čase, a proto se v nich objevují postupy úspěšně vyzkoušené u něj i u jiných. Zahlédnout lze kopie záběrů nebo motivů ze Supermana, Avataru, Jurského parku, Pána prstenů: Návratu krále, Znamení nebo bondovky Zítřek nikdy neumírá… a jistě jsem nepostřehl všechny. Nejbližší jsou si ovšem zatím poslední Transformers s Bayovými druhými Mizery. Jednak neúměrnou délkou, jednak bezohledným politikařením v poslední třetině filmu.

Bay byl vždy patriot a Spojené státy ve svých filmech adoroval například už situováním veškerých událostí světového významu výhradně na jejich území; zbytek světa, pokud vůbec byl vzat v potaz, pouze dojatě přihlížel. Je vlastně záhada, proč mimoamerický svět Bayovy filmy tak hltá. Když už se režisér vypraví za americké hranice, aniž by někoho ponižoval, putuje do vesmíru – a i ten je pojímán de facto jako území pod americkou správou (proto musela v Armageddonu vybouchnout vesmírná stanice Mir).

Veškeré Bayovy výlety jinam skončily destrukcí cizí kultury: útok na Japonsko v Pearl Harboru šlo ještě vysvětlit historicky, to závěrečná automobilová honička v druhých Mizerech, kde miamští policisté ve velkém žlutém Hummeru krátce po Bushově vyhlášení války teroristům rozdrtili na padrť celý jeden kubánský slum – překvapivě liduprázdný, zato plný drogových doupat – už byl amorální blábol. Stejného charakteru je výlet Transformerů do Hongkongu (v době, kdy se obecně tvrdí, že USA posílí své vojenské pozice v Asii). Rovněž ten je na konci filmu s gustem poničen, protože Amerika zaplatila v minulém díle Chicagem (v aktuálním stojí neporušené) a na řadě tak jsou jiní.

Zřetelněji než ničením měst se Bayův dvojaký postoj ke světu projevuje v drobných šarvátkách. I pohledem středoevropana je cítit rozdíl mezi opravdovostí scén, v nichž Texasan basebalovou pálkou vyhání černou realitní makléřku ze svého pozemku a v jiné Američan ohrožený ve výtahu na hongkongském sídlišti jinými Američany je zachráněn svou čínskou podřízenou a svým čínským spolucestujícím-dělníkem, kteří oba samozřejmě umějí nějaké bojové umění a útočníky sesekají. Bojím se, co se jednou dovíme o Evropanech.

Ještě jeden rys Bayova filmu je pozoruhodný: odehrává se vertikálně. Většina dění na plátně se postupně přesouvá ze země vzhůru mezi nejvyšší patra mrakodrapů a činžáků a na jejich střechy. Jako by bylo povýšeno nad běžný „obyčejný život“. Třebaže hluk a bortící se domy by sotva kdo přeslechl či přehlédl, takže by bylo lze očekávat paniku, při bitvách ve vzduchu je vidět, že ulice zasažených měst žijí poklidným životem a přítomnost robotů nemá vliv například na funkčnost veřejné dopravy. Je to uklidňující pocit. Veselou pointu má tento nezájem obyvatel o aktuální problémy robotů v jedné hongkongské scéně: když se potyčka na chvíli přece jen dostane na zem a lidé si všimnou a zpanikaří, běží v přelidněném Hongkongu kameře v ústrety jen asi třicet lidí. Chápu, že takový nezájem může Decepticony rozlítit, na druhou stranu – nikdo je nezval.