Kafka a jeho Felice. Hodili se k sobě víc, než se traduje, říká Platzová

Pět let trvající vztah Franze Kafky a Felice Bauerové vydal na několik stovek dopisů. Přátelství, které ji s Kafkou spojilo, udělalo z Felice pojem, zároveň ovšem hádanku, kterou je těžké i kvůli absenci její korespondence Kafkovi rozluštit. Přestože máme po ruce životopisné údaje pečlivě zasazené do dějinných souvislostí, zůstávají před námi otázky, kdo se skrýval za vyrovnaným povrchem a srdečným smíchem, o němž existuje svědectví, nebo kam až v životě Felice Bauerové dosáhl Kafkův stín. Do rekonstrukce světa Kafkovy přítelkyně a snoubenky se v knize Život po Kafkovi pustila spisovatelka Magdaléna Platzová.

O Franzi Kafkovi a jeho díle jste přednášela v Praze na New York University, pak jste pokračovala i v New Yorku, kde jste v letech 2009 až 2012 žila. Tehdy se zrodila myšlenka psát o Felici Bauerové?

Jak jsem na Felici přišla, si pamatuju přesně. Bylo to během mého druhého podzimu v New Yorku, připravovala jsem kurz o Kafkovi, který jsem měla přednášet v zimním semestru. Nejsem literární vědkyně, můj přístup ke Kafkovi byl vždycky velmi niterný, přímý, intuitivní. Byla jsem v jeho textech, ale i v kontextu jeho psaní hodně ponořena a silně jsem si uvědomovala, co všechno ze staré předválečné Evropy zůstalo právě v New Yorku zachováno. Tehdy jsem měla vnuknutí, že právě zde musí být k nalezení i něco autentického přímo z Kafky. Spojka s Amerikou byla právě Felice. A její rodina, která – jak jsem později zjistila – žije v New Yorku. Tahle má vzrušující rešerše, která probíhala až detektivním způsobem, bez záměru o Felici psát (ten se vytříbil až mnohem později), byla něco skutečně mého, pomocí čeho jsem si svou novou situaci mohla trochu ochočit. Byl to můj skrytý poklad.

Na rozdíl od jiných autorů a literárních vědců jste nahlížela na život Felice Bauerové celistvě, zajímalo vás, jaký byl její osud i po Kafkovi, nebyla vám jen prostředkem k dalšímu výkladu slavného autora. Co jste se o té ženě dověděla?

Na to je těžké stručně odpovědět, o tom je právě moje kniha. Ale jisté je, že Kafka v ní figuruje jen ve vztahu k Felici a k ostatním postavám, jeho psaním ani osobou se nezabývám. Zajímalo mne, zda spolu ti dva, Kafka a Felice, mohli být, kdyby se věci vyvinuly trochu jinak a kdyby našli odvahu předběhnout svou dobu a její klišé. Má odpověď zní, že ano, mohli. Hodili se k sobě mnohem víc, než se traduje. Zajímal mě také Kafkův dopad na Felicin život, ale nejen na její. Jednou z výrazných postav knihy je Greta Blochová, která se po válce, když se Kafka stal mezinárodní „celebritou“, proslavila jako matka domnělého Kafkova syna. Vystupuje tu Max Brod, Kafkův nakladatel Salomon Scholem. Ti všichni se objevují až „po Kafkovi“ – což tady znamená hlavně po válce, po holocaustu. Zachraňují z trosek potopené lodi, co se dá. Jsou to všechno uprchlíci, jak se dnes říká. Moje kniha, myslím, až nepříjemně rezonuje s tím, co se dnes děje.

Dopisy Franze Kafky Felici Bauerové se na veřejnosti objevily relativně pozdě, sedm let po smrti Felice. Motivům a okolnostem, které cestu korespondence k vydání provázely, v knize věnujete nemalý prostor. Vedla vás k tomu i možnost vyvrátit pomocí jejích potomků objevující se nařčení, že s nimi pragmaticky obchodovala?

Nařčení, že s nimi obchodovala, jsem zavrhla hned na prvních stránkách knihy. Dopisy jsou důkazem, o kterém jsem mluvila, něco, co zbylo z potopené lodi. Na těch dopisech, které s sebou za moře odvezla Felice, mě fascinovalo už to, že je vůbec vezla. Chtěla je před smrtí zničit, nikdy je nikomu nehodlala ukázat. Kafka byl v její rodině naprosté tabu. Přesto je s sebou tajně táhla z jednoho konce světa na druhý.

Celý rozhovor s Magdalénou Platzovou si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME nebo od čtvrtka v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.