Brexit a trest

Jak si udržet člena, o kterého stojíme, v klubu? Třeba tak, že prohlásíme: „Jsem si jistý, že dezertéři nebudou vítáni s otevřenou náručí… Spojené Království bude muset přijmout, že se k němu bude přistupovat jako ke třetí zemi, s níž se nebude jednat v rukavičkách.“ To řekl předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker v rozhovoru pro francouzský deník Le Monde. Dodal, že to samozřejmě „není hrozba“ a přeje si, aby Britové v Unii zůstali. Je pravda, že v jiných projevech říkal, že doufá v pozitivní výsledek britského referenda. Ale vždy prkenným jazykem oficiálních frází, nikdy ne s živostí, s jakou mu pro Le Monde plynula ze rtů slova jako „dezertéři.“

Není divu, podle bruselských zpravodajů je to postoj, který v unijním aparátu převládá. „Vysocí činitelé EU říkají, že členské státy nemají chuť na dlouhá a rušivá jednání s Londýnem ani na to, aby pomáhali Britům vyhnout se nejistotě poté, co zpřetrhají svazky s EU,“ uvádí se třeba ve zprávě Reuters.

Mnohem dál šel francouzský ministr hospodářství Emmanuel Macron, který v rozhovoru pro rádio RTL řekl, že problémem Evropy je „ultraliberální“ směřování, „do kterého nás Britové natlačili.“ Britské referendum je prý „nebezpečné“ a Britové „se rozhodli vzít si zbytek EU jako rukojmí.“ Nicolas Sarkozy, bývalý prezident, který by rád byl prezident zas, šel ještě dál a Brexit označil za velkou příležitost ke „znovuzaložení“ Evropy, v duchu letitých francouzských představ o „jádru“ Evropy, které by šlo kupředu rychleji a zřizovalo společné instituce – schengenské ministerstvo vnitra, evropská ekonomická vláda, evropský měnový fond – k nimž by se zbytek sedmadvacítky případně směl připojovat. Je ovšem třeba vzít v úvahu, že to je kampaňová rétorika a ještě ani není jasné, že Sarkozy bude prezidentským kandidátem.

I když to nikdo otevřeně neřekne, není těžké z takových výroků vycítit emoci: Už aby byli pryč a pěkně jim to osladíme.

Je to svým způsobem psychologicky srozumitelné, zvlášť pro člověka emocionálně zainvestovaného do evropského projektu. Britové pořád dělají nějaké potíže, pořád chtějí pro sobe nějaké výjimky, nebylo by lepší to už jednou provždy rozetnout? A když nám přímo v lidovém hlasování dají najevo, že nás nechtějí, proč nastavovat ještě druhou tvář a pomáhat jim hrabat se z vlastnoručně způsobených potíží?

Existuje ovšem velmi dobrý důvod, proč Britům nevyhrožovat. A to, že ten důvod typického unijního činitele nenapadne, vypovídá o mnohém.

Ten důvod zní, že naprostá většina jejich voličů si odchod Británie z EU nepřeje.

Podle průzkumu Pew Research Center provedeného na jaře v deseti evropských zemích se většiny, které považují odchod Británie za špatnou věc pro EU, pohybují od 89 procent ve Švédsku po 57 procent v Itálii. I ve Francii, kde by Brexit přivítalo nejvíce lidí z měřených zemí, je to stále jen 32 procent, zatímco 62 procent si ho nepřeje.

Důvody pro to jsou různé – především v severoevropských zemích cítí, že postoje Britů k unijní integraci jsou jim blízké; Španělé si zase uvědomili, že po odchodu bohatých Britů by se ze Španělska rázem stal čistý plátce do unijního rozpočtu.

Ke komu tedy tito unijní politici mluví, když ne k většině svých voličů?

Jedna odpověď zní, že ke své bublině. Že jim ani nepřijde na mysl, že by to někdo mohl cítit jinak než oni. Jsou koneckonců zvyklí už léta na svých konkláve používat přívlastek „anglosaský“ jako nadávku a sklízet za to potlesk. Putin v nich takové trestající instinkty nevybuzuje.

Je tu i jiná odpověď, nebo složitější varianta první odpovědi. Je naznačena třeba v citované zprávě Reuters: unijní činitelé jsou naladěni být drsní na Brity „v neposlední řadě proto, aby odradili euroskeptiky v jiných zemích.“ A Macron to řekl už úplně jasně: Unie musí v případě Brexitu „jednat rychle, aby se předešlo tomu, že by jiné země začaly podobný proces. Nesmí připadat v úvahu, aby se Dánsko, Holandsko, Polsko rozhodlo, že chce stejný status“ jako Británie.

Opět: pokud se cítíte být s takovým Junckerem a Macronem ve stejném týmu, je to pochopitelné. Co se dělá s chycenými dezertéry? Staví se ke zdi. Pro výstrahu.

A existují i náznaky, že výstraha je třeba. Například podle jednoho švédského dubnového průzkumu 36 procent respondentů řeklo, že v případě odchodu Británie by se stali odpůrci EU a jen 32 procent si přeje, aby Švédsko v případě Brexitu zůstalo členem Unie.

Skoro jako by většina Evropanů nechtěla zůstat sama v Unii více dominované Francií, Německem a Bruselem. Ve spolku, který za nedostatek projevovaného nadšení trestá.

Další zajímavé články si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde