Stárnoucí myslivci to nezvládnou
1
Seriál Václava Cílka: Věk nerovnováhy
Hydroxyl (OH) – je hlavní „čistič“ atmosféry, který rychle a účinně oxiduje většinu plynů jako metan a další plynné uhlovodíky, oxidy dusíku a síry, oxid uhelnatý či ozón. Vzniká reakcí ultrafialového záření a vodní páry. Jeho největší obsah nalezneme nad vlhkými slunečnými tropy, zatímco v Antarktidě prakticky neexistuje. Dopad je ten, že látky, které se rozloží v tropické atmosféře za pár dnů, zůstávají v chladném polárním počasí až rok. To je jeden z důvodů, proč se různé chemikálie, jako jsou pesticidy, hromadí v polárních ekosystémech, kde ohrožují ptáky a místní savce, včetně pověstných polárních medvědů. Jedná se o jiný druh klimatické citlivosti, tentokrát na kontaminaci atmosféry.
Přestože je hydroxyl klíčovou látkou v atmosféře, víme o něm velice málo. Je tak reaktivní a proto nestabilní, že jej neumíme přímo analyzovat, takže jeho množství většinou jen odhadujeme podle rychlosti oxidace jiných plynů. Již v 80. letech minulého století se atmosférický chemik Joel Levine pracující pro NASA domníval, že koncentrace hydroxylu klesla následkem znečištění atmosféry až o 25%, ale neměl přímé důkazy.
Současná diskuze ohledně jinak prakticky neznámého hydroxylu, který právě pro malé koncentrace a analytickou „nepostižitelnost“, je ve většině monografií a encyklopedií globální změny ignorován, se týká samočistící schopnosti atmosféry. Představte si ovzduší nad městem Mexikem, Aténami, Dillí či čínskými městy, které je na dálku zakaleno nahnědlým oblakem oxidů dusíků a aerosolů. Ultrafialové záření může tímto smogem pronikat mnohem hůř, takže produkce hydroxylu je mnohem menší. Zároveň je v atmosféře tolik znečišťujících látek, že by je ani velké množství hydroxylu nedokázalo odbourat. Úlevu přinese jenom vítr, který smog rozfouká na větší ploše. Nechci vytvářet nové strašáky, protože i těch starých a dobře ověřených je dost, ale může dojít k degradaci či zhroucení globálního atmosférického cyklu hydroxylu a tím i samočistící schopnosti atmosféry, což se může projevit změnou desítek dnes špatně odhadnutelných reakcí – např. mezi ozónem a oxidy dusíku či síry.
Jeden z nejlepších přirozených „čističů“ vzduchu je les. Listy zachycují prach, jehličky smrků „vyčesávají“ kyselé aerosoly z atmosféry, ale také les uvolňuje vodní páru, ze které vzniká hydroxylový radikál. V České republice máme to štěstí, že relativní plocha lesa je jedna z největších v celé Evropě a že lesy jsou rozmístěny vcelku pravidelně na celém území. V těch oblastech, kde lesy byly vykáceny, jako na jižní Moravě či na Hané se do budoucnosti pravděpodobně nevyhneme vysazování lesních ostrůvků či širších pásů s keřovým patrem, podobných dřívějším větrolamům. Budou mít celou řadu funkcí – od zpomalování stále silnějších větrů až k zachytávání vody, ochlazování a čištění místního ovzduší.
A protože dnes pravděpodobně neexistuje lék bez vedlejších účinků, tak se tyto ostrůvky budou stávat útočištěm pro černou zvěř, která bude ničit polnosti. Stárnoucí populace myslivců tuto situaci nezvládne, takže bude nutné vytvořit, jako v některých západních zemích, nové zaměstnání – profesionální lovce. Z podobných důvodů vždy trochu váhám nad malými vodními nádržemi, které v krajině skutečně potřebujeme. Ale co když se za teplejšího klimatu stanou líhní komárů přenášejících malárii a další nemoci?
Současné dotační programy se soustřeďují na tvorbu např. rybníků, ale již ne na jejich každoroční či několikaletou údržbu. Zatím často fungujeme v režimu – něco udělám – pak se o to třicet let nestarám – pak zoufale sháním peníze na generální opravu. Každého dnes zajímají jednorázové velké investice, ale skutečná cesta k nápravě krajiny a infrastruktury jsou malé peníze, ale každý rok.
Pokračování příště
