Globální oteplování není věcí názoru. Prostě tady je
1
Povrchovou teplotu Země mohu zvýšit třemi hlavními mechanismy:
1 – zvýší se sluneční konstanta, tedy množství slunečního záření dopadajícího na atmosféru. Slunce jednak podléhá svým vlastním vnitřním cyklům (jen v měřítku kolem 1 wattu za rok na metr čtvereční), jednak se mění jeho poloha vůči Zemi. Změna polohy sice dosahuje i víc jak 5 wattů na metr čtvereční a rok (nadále budu uvádět jen watty), ale je pomalá. Jedná se zejména o tzv. Milankovičovy parametry, podle kterých se oběžná dráha Země kolem Slunce mění z eliptické na kruhovou každých 100 tisíc let a náklon zemské osy a její složitý precesní pohyb v měřítku zhruba 40 tisíc a 20 tisíc let. Milankovičovy parametry jsou dnes přijímány jako hlavní příčina ledových a meziledových dob. Podobně jako u mořského proudění jsou změny v množství energie poměrně malé – co je 5 wattů oproti průměrným 342 wattům?, ale zasáhnou klimaticky citlivé oblasti. Ještě delší cykly souvisí s planetárním počasím např. s průchodem Země jednotlivými spirálními rameny naší galaxie a z hlediska délky našich životů nemají význam.
Naopak existují i kratší sluneční cykly, které vznikají tak, že Slunce je vychylováno ze svého těžiště působením hmotných planet jako je Saturn a Jupiter. Tento cyklus, který kromě jiných autorů, významně rozpracovala česká geofyzička I. Charvátová trvá zhruba 180- 200 let, ale dá se dělit na čtvrtiny, tedy na dobu trvající charakteristicky 35-50 let, kdy dochází k přirozeným změnám teplot a srážek. Svého času velkou pozornost přitáhl tzv. Bondův cyklus o délce trvání 1500 let, který je však dnes považován za složený krátkodobý cyklus.
Rovněž v poslední době ledové a zřejmě i v ostatních ledových dobách pozorujeme četné, velice rychlé tzv. Dansgaard-Oeschgerovy cykly, kdy se teplota území zvyšuje a to pravděpodobně již během několika desítek let až o 10°C, aby o pár set let či za jedno tisíciletí opět rychle klesla. Některé z těchto cyklů jsou doprovázeny Heinrichovými eventy, při kterých ledovce z Arktidy pronikají až do středního Atlantiku, tají a uvolňují ze sebe světlý písek až štěrk, který do sebe nabraly na kanadském štítu a v okolí. V hlubokomořských vrtech pak nalézáme výrazné světlé Heinrichovy vrstvičky v jinak šedém mořském jílu. Tato rozkolísaná situace se rázem mění v klidné a klimaticky poměrně stabilní na počátku holocénu před 12 tisíci lety.
Neolitičtí zemědělci původně byli organizováni jako celkem nezávislé rodové osady, ale vysušování Egypta a Blízkého východu je přivedlo dohromady a posléze donutilo k velkým centralizovaným akcím, kterým byla stavba zavlažovacích kanálů. Došlo k vývoji tzv. „hydraulických civilizací“, které někdo musel koordinovat. Písmo bylo nutné vymyslet ani ne tak kvůli posvátných textům, které se předávaly zpaměti, ale výběru daní a státní administrativě. Většina zachovaných egyptských papyrů jsou inventarizační soupisy.
Klimatických cyklů je příliš mnoho a jsou příliš nerovnoměrné, takže ztrácejí predikční význam. Ve skutečnosti můžeme do určité míry pracovat se zhruba 40letým cyklem, podle kterého se mění povrchová teplota Atlantského i Indického oceánu a možná s 11letým slunečním cyklem, který má určitý statistický vliv na povodňové extrémy a mohutné vlny veder. Na jižní polokouli má největší význam jev El Nino, který přichází každých 4-5 let a tím, jak mění teplotu na obrovské ploše Tichého oceánu, posouvá i průměrné globální teploty.
2 – zvýší se propustnost atmosféry například je v ní méně aerosolů či sopečného popela. Aerosoly představují jeden z nejsložitějších vědeckých problémů, protože jich je mnoho druhů a reagují různými způsoby. Buď samy odrážejí či pohlcují teplo, nebo tvoří nukleační jádra, kolem kterých vznikají oblaka. Příkladem přirozeného aerosolu mohou být terpény, které za horkého dne uvolňují jehličnaté stromy. Příkladem umělých aerosolů může být průmyslový prach a dým, který zřejmě snížil teplotu atmosféry v industriálně špinavých letech 1940-1970, takže se globální oteplení téměř neprojevilo. Naproti tomu černé uhlíkové aerosoly pocházející např. z vypalování tropických lesů pohlcují tolik tepla, že teplotu zvyšují.
3 – zvýší se schopnost atmosféry zadržet vyzářené teplo. Lidmi vypuštěné skleníkové plyny přidávají asi 2,3 wattu, od toho ale musíme odečíst znečištění atmosféry, takže lidský přínose je nyní asi 1,6 wattu. Při zdvojnásobení koncentrace bude lidský přínos 4 watty, což odpovídá oteplení kolem 2-4 °C. Pokud Čína, jak deklaruje zlepší stav lokální atmosféry a odstraní blokující aerosoly, tak je pravděpodobnější vyšší teplota.
Podstatné je, že globální oteplování není jen nějakou věcí názoru, ale fyzikálním mechanismem, u kterého se můžeme dohadovat jak se uplatňuje, ale ne zda existuje. Je úplně jedno jestli věříte na gravitaci nebo ne, prostě tady je. Rovněž koncept skleníkového jevu se vyvíjel po dobu skoro dvou století dávno před ekologickým alarmismem. Stručně jsem jeho historii shrnul v brožuře „Nové počasí“, která je volně dostupná na stránkách www.vedakolemnas.cz.
Pokračování příště
