Exponenciální růst je pěkné svinstvo
1
Andrew Dessler ve své výborné monografii o globální změně podává jasnou charakteristiku exponenciálního růstu. Vždy, když slyšíme, že něco, např. HDP nebo míra zadlužení, roste o několik procent, tak se jedná o exponenciální růst, který byl donedávna považován za snad největší dobrodiní civilizace, ale ve skutečnosti to je pěkné „svinstvo“. Z pohledu této knihy se exponenciální růst týká zvyšování obsahu skleníkových plynů v atmosféře a růstu spotřeby, která má na tvorbu oxidu uhličitého rozhodující vliv.
Dessler uvádí spíš anekdotickou definici ekonoma Kennetha Bouldinga, že „každý, kdo věří, že v konečném světě může exponenciální růst pokračovat do nekonečna, je buď blázen nebo ekonom“. Druhé pravidlo exponenciálního růstu, je to, že když přijde jeho konec, tak přijde rychle.
Představte si, že v bance uložíte na 10 % úrok sto korun. Po prvním roce budete mít 110 korun, pak 10 % z těch 110 korun, tedy 121 korun. Zpočátku pozvolna, skoro lineárně budete zvyšovat své úspory, ale když dosáhnete určité úrovně, tak vaše úspory rychle porostou. Podívejme se, jak by to vypadalo.
Rok Růst úroku v % Celková částka na konci roku v Kč
1 10 110
2 11 121
3 12.10 133
4 13.30 146
5 14.60 161
6 16.10 177
7 17.70 195
8 19.50 214
…
100 125,278 1.38 milionu
101 137,806 1.52 milionu
Desetiprocentní úrok je dnes bankovní utopie, ale jsou systémy jako čínská ekonomika či spotřeba vody, které podobným způsobem rostou či rostly. Profesor Dessler žije v texaském městě College Station, které v roce 1970 mělo 70 tisíc obyvatel. Můžeme jej tedy srovnat s Plzní či Pardubicemi. Počátkem 70. let rostl počet obyvatel v College Station o 10 %. Pokud by si město toto tempo růstu udrželo, tak by koncem tohoto století mělo dvě miliardy obyvatel! Představte si třeba dvoumiliardovou Plzeň! Je to pochopitelně mimo jakékoliv měřítko, ale přesto jsou státy, kde se životní úroveň zvyšuje o několik procent ročně.
Uvažujme o naprosto reálné situaci např. indického města, kde roste počet obyvatel a zároveň se zvětšuje střední třída, která si může dovolit víc utrácet, takže spotřeba chleba či vody pro jednoduchost poroste o 10% ročně. Zpočátku se nic skoro neděje, ale už sedmý rok bude město potřebovat dvojnásobek vody. S velkým úsilím si vodu zajistí, ale o pár let později zjistí, že by zase potřebovalo zdvojnásobit dodávku vody z okolního venkova, kde ale také došlo, sice k mírnějšímu růstu, ale vody se začíná nedostávat i tam.
Region bude ještě nějakou dobu zápolit, ale pak se systém zhroutí. V podobné situace jsou mnohá africká města. Lidé zde navíc za vodu platí několikanásobek toho, co voda stojí v Praze či v New Yorku. Místní úřady to řeší tak, že každý obyvatel má nárok na 20 litrů zdarma a zbytek stojí tolik, že by i apatický Čech vyšel do ulic a dožadoval se pádu vlády.
Ale vraťme se k exponenciálnímu růstu. V nedávné minulosti byl ekonomický růst USA kolem 3 %. Znamená to, že americké bohatství se za sto let zvýšila čtyřikrát a pokud by tento růst pokračoval další století, tak by se zvýšilo 16x. Je to skvělá zpráva. Ale ona se rovněž zvýšila spotřeba a kdyby vše šlo tak skvěle, tak by se do konce tohoto století zvýšila 16x, 256x během dvou století a 4000x během tří století.
Vývoj v Číně je ještě dramatičtější. Celou dekádu měla růst 10 %, takže zisk i spotřeba se zdvojnásobovala každých 7 let. Pokud by stejný růst pokračoval, tak každý Číňan by za sto let mohl konzumovat 16 000x víc než dnes. Pochopitelně to jsou nerealistická čísla, ale jasně říkají, že dlouhodobě udržet poměrně střídmý růst kolem 2-3% je prakticky vyloučené a to i když vyvineme nové technologie. Je to dáno úplně tím nejjednodušším hmotným základem světa, což se dá nejlépe ukázat na zemědělské půdě.
Podle údajů FAO připadalo na každého obyvatele planety v roce 1960 0,44 ha orné půdy, v roce 1990 už to bylo 0,27 ha a nyní směřujeme k číslu 0,17 ha. Úplné minimum je přitom 0,7 ha na člověka, což asi dosáhneme kolem roku 2050. Nejspíš to bude dřív, protože zastavování a eroze půdy pokračuje a dokonce se zrychluje. A to jsme zatím neuvažovali o klimatických změnách, které podle modelů nejspíš postihnou USA, Indii a dvě třetiny Afriky. Podle mě se tedy variabilní zemský systém dostává za hranice stability někde kolem 0,10 ha na osobu a to i přes geneticky upravené potraviny, desalinizační jednotky a šetrné závlahové hospodářství. Je třeba si uvědomit, že i přes moderní hnojiva a zemědělské technologie výnosy obilí ve státech západní Evropy téměř nerostou. Pravděpodobně jsme dosáhli vrcholu produkčních kapacit (tzv. peak soil), ty se však dají zlepšovat např. právě v Africe.
Pokud jste si pozorně přečetli a to i přes velké množství číselných údajů pozorně tuto kapitolu, tak mně i vám pomůže rozumět našemu světu mnohem lépe než celé knihy. Co z toho vyplývá –
- je možné si udržet současnou úroveň, ale s dalším větším růstem nepočítejte.
- asi příliš nezvýšíme reálné příjmy, ale můžeme zvýšit kvalitu sociálního prostředí – být laskavý, žít v širší rodině a mít hodně podobně nebohatých přátel. Když spolužák Ivo Šanc hodnotil roky prožité na Kubě a v Bruselu, tak říkal, že na Kubě bylo mnohem víc zábavy.
- stejně tak je možné a zdá se i nutné pracovat na svém životním a přírodním prostředí, které se dá i při malých nákladech dále zlepšovat.
- situace změny či nouze vždy vyžaduje nějakou volbu, která může být pozitivní i negativní – chybějící potraviny si buď mohu ukrást nebo vypěstovat. Je důležité vytvářet společnost pozitivní volby.
- do této úvahy jsme zahrnuli jen velice mírnou variantu klimatické změny.
- mnoho světových regionů se přesto propadne do brutálního zmaru.
