Perfektní bouře a apokalypsa horší Lenina
1
Vzhledem k tomu, že ve vyspělých ekonomikách klesá počet pracovních míst nejenom v průmyslu, ale také ve službách, dojde pravděpodobně k jevu, kde celé velké části společnosti budou trvale nezaměstnatelné. Do hloubky se touto problematikou ve svých tištěných i internetových pracích zabývá např. Milan Zelený. Jednou z možností co s tím dělat, je to, že stát bude podle výše HDP rozdělovat přiměřenou mzdu, která může být odstupňována podle práce pro společnost.
Jednu z mála možností, kde tyto lidi bude možné zaměstnat, vidím ve tvorbě krajiny, která bude odolávat klimatickým změnám. Jednalo by se o úpravy toků, terasování polí, péče o remízky a rozptýlenou zeleň a podobné aktivity, které jsou z dnešního pohledu „neekonomické“, ale např. v 19. století byly intenzivně praktikovány na šlechtických velkostatcích i malých hospodářstvích.
Tsunami na egyptském pobřeží
Náhle vyvstaly dne 21. července za prvého konsulátu Valentiniana s jeho bratrem po celém světě strašlivé hrůzy, o jakých nám nevykládají ani báje, ani pravdomluvné staré dějiny. Krátce po východu slunce se totiž po spoustě ostře se míhajících blesků otřásla celá rozechvělá stabilita zemské tíže a moře zahnané příboji valícími se zpět ustoupilo dozadu, takže se odkryla propast hlubin, bylo vidět rozličné druhy vodních tvorů vězet v bahně a na sluneční paprsky tehdy vzhlížely – jak se dalo tušit – pusté úvaly i hory, které příroda, prvorozená ze všech věcí, ukryla po nesmírnými vodními víry.
Proto uvázlo mnoho lodí jakoby na suché půdě a velmi mnoho lidí se procházelo volně kolem maličkých zbytků vody, aby rukama sbírali ryby a jim podobné živočichy. Tu se však náhle zvedl pro změnu mořský hukot, a příboje, jako by nerady snášely své odmrštění, narážely přes rozvířené mělčiny prudce na ostrovy i široko se rozprostírající pevninu, přičemž srovnaly se zemí nespočetné budovy v městech i jinde, kde se s nimi setkaly. Proto se tvář světa změnila, jako by zuřil svár živlů, a skýtala pohled na podivuhodné úkazy.
Množství vod se totiž vrátilo, když se to nejméně čekalo, a usmrtilo a pohřbilo pod svojí hladinou mnoho tisíc lidí a v rozběsněném víru zpět běžícího vlnobití bylo vidět poté, co opadlo vzdutí tekuté látky, některé lodi uvržené do zkázy, a těla usmrcená při ztroskotání ležela na zádech nebo obličejem dolů. Jiné obrovské lodi, vyvržené vzteklým dutím větru, se posadily na vršky střech – jak se přihodilo v Alexandrii – a některé byly vymrštěny téměř dvě míle daleko od břehu.
Ammianus Marcellinus: Soumrak římské říše (přeložil J. Češka, Odeon, Praha 1975, str. 343-344).
Perfektní bouře
Orestes k Aigisthovi:
Jdi rychle dovnitř! O tvou duši se
teď vede závod, a ne o slova.
Sofoklés: Élektrá
Klimatická změna se netýká jen klimatu, ale hlavně nás, zvířat a rostlin. Nevíme to ještě určitě, ale může se jednat o zdaleka největší sociální a ekonomickou sílu tohoto století, o záležitost, která může mít větší dopad než nauky a sociální modely uváděné do života lidmi jako byl ve 20. století V. I. Lenin či Mao ce Tung.
Představte si situaci, že dejme tomu během dalších dvaceti let začne být zjevné, že lidmi uvolněné skleníkové plyny způsobily takové změny klimatu, že díky nim zemřely miliony lidí a další desetimiliony se daly na pochod, anebo prostě jenom stoupne hladina oceánů o něco rychleji a výš a bude nutné přesunout část New Yorku včetně burzy a bank na Wall Street, a obecně světové přístavy na výše položená místa, takže změnu na vlastní kůži pocítí i jinak odtažití ekonomové a vlivné a bohaté špičky společnosti.
Za této situace se nejspíš značná část lidí rozhodne zanechávat minimální uhlíkovou stopu (tedy spotřebovávat méně energie a věcí), což úplně promění spotřebu, energetickou strukturu, dopravu a další odvětví a nikdo nebude chápat, že jen tak pro okamžitou radost a budoucí pohromu, jsme na počátku třetího tisíciletí podporovali umělé zasněžování hor či akvaparky. Tato slepota k budoucnosti bude možná jednou označena jako nejhloupější období v dějinách lidstva, přestože v této době máme poprvé přístup k nejkvalitnějším informacím celého světa.
Nevím, zda k tomuto okamžiku dojde, ale považuji jej za pravděpodobný. Zatím se jedná o téma, které ještě nevystoupilo nad určitou mediální úroveň, kde se stane velice viditelné a posléze i sociálně závazné. První článek o klimatických změnách jsem napsal před skoro třiceti lety a od té doby pozoruji trend, jak se z okrajové a kontroverzní disciplíny globální klimatologie pomalu stává jedno z hlavních civilizačních témat, které pravděpodobně jednou dorazí i do české kotliny. Právě při psaní této kapitoly mi volal televizní producent, že státní televize má zájem o drahý detektivní seriál, ale zamítla levný dokument, jak na Frýdlantsku začíná scházet voda pro 25 tisíc obyvatel.
Apokalyptická nota vždy byla dobré zboží, takže si sám často kladu otázku, zda náhodou neplníme nějakou napůl podvědomou společenskou poptávku. Nakonec se vždy přikloním k tomu, že nejspíš ne, že klimatická nebezpečí jsou reálná a konec konců řada předpovědí vyslovených před lety se naplnila a některé mnohem rychleji, než jsme čekali. Je možné, že se nám klimatickou změnu podaří zmírnit a to např. pomocí solárních fotosyntetických článků, které z atmosférického oxidu uhličitého vyrábějí směs plynů, zejména metanu, jež se dají v opakovaných cyklech použít jako palivo. Ani v tomto případě bychom se i při masivním nasazení nových technologií nějaké byť zmírněné formě klimatické změny nevyhnuli, protože teplo kumulované v horních 2 km oceánu se bude vyzařovat dalších 20-30 let, molekula oxidu uhličitého v atmosféře vydrží další desetiletí a rovněž technologická výměna např. automobilů, kterých je na světě víc jak miliarda, bude probíhat nejméně jedno desetiletí. Ale i v jakékoliv alternativní energetice budeme potřebovat velké, regulovatelné energetické zdroje už jen z toho důvodu, že máme města a velké podniky.
Mnoho klimatologů očekává, že skutečně citelná tvář klimatické změny by se mohla či měla projevit během dalších 20-30 let. Sám si to myslím také, ale zároveň si jsem vědom hnutí někdy označovaného jako ekologický apokalyptismus, které se v knihách Rachel Carsonové (Silent Spring, 1962), Garetta Hardinga (The Tragedy of Commons, 1968), Paula Ehrlicha (The Population Bomb, 1968), Donelly H. Meadowsové (Limits of Growth, 1972) či Edwarda Goldsmithe (The Blueprint for Survival, 1972) a mnoha dalších objevilo už na počátku 60. let, kdy se rovněž předpokládalo, že k velkým problémům musí dojít ještě před koncem 20. století. Obecná zkušenost s různými druhy současných krizí, jaké pozorujeme v současném světě, spíš ukazuje, že ke krizi dojde později, než jsme očekávali, ale i cesta z ní bude delší a náročnější, než nyní předpokládáme. To se dá dobře číselně doložit na exponenciálním růstu (viz dále).
Jednu z nejlépe dokumentovaných knih o mentálních dopadech klimatické změny lez vidět v obsáhlé práci anglického filosofa Stephena M. Gardinera o „perfektní morální bouři“. Za hlavní etické selhání naší civilizace považuje vztah ke klimatické změně. Pod metaforou „perfektní bouře“ Gardiner rozumí tragický příběh rybářské lodi Andrea Gail, která se ocitla v neobvykle bouřlivém počasí, v němž by byla schopná vyhnout se jedné, ale ne souběhu více bouří.
V případě klimatu má podle Gardinera perfektní etická bouře tyto součásti:
1 – globální. Bohaté státy vypouštějí do atmosféry tolik skleníkových plynů, že nejprve jsou jimi postiženy chudé státy – obvykle ve zranitelném semiaridním pásmu – v jiné části světa. Bohaté státy si zakládají na své spravedlivosti, ale ve skutečnosti dochází ke klimatickému bezpráví.
2 – mezigenerační. Dnes uvolněný oxid uhličitý se plně projeví až za 10-30 let, klimatický systém má totiž díky ochlazujícímu vlivu oceánů, poměrně dlouhé zpoždění. Dopady vlastní nerozumnosti víc ovlivní další generace než nás samotné.
3 – teoretická. Nedokázali nebo nechtěli jsme rozvíjet myšlenky o mezigenerační solidaritě a obecně o dopadech klimatických změn. Na tomto místě Gardinerova konceptu bych přidal ekologickou složku morální bouře, která spočívá v tom, že dochází k poničení celých ekosystémů, např. korálových moří nebo vymírání druhů, jako jsou nosorožci. Asi bychom nesnesli, kdyby někdo začal střílet psy nebo koně, ale méně nápadně se děje totéž u mořských ryb či obecně u africké zvířeny. Většinou nejsme schopni pocítit vinu za smrt vzdálených lidí natož zvířat.
Část problému spočívá v krátkodobosti naší vize na jedno volební období či maximálně pětiletý termínovaný vklad v bance, ale zároveň aktivní odmítání reálných špatných zpráv vede k morální korupci. Ta umožňuje pokračovat v nastoleném kurzu a zabraňuje nám vidět skutečný stav věcí. Je druhem vnitřního rozkladu. Je třeba se zamyslet nad tím, zda svým způsobem korumpovaní nejsme my všichni a proto máme tendenci volit korumpované politiky a pak proti tomu protestovat.
Seriál Václava Cílka: Věk nerovnováhy. Pokračování příště
