Mlžení a lhaní o teroristech se nevyplácí

Německá policie přiznala, že zatím stále nedopadla vraha, který v pondělí večer na vánočním trhu v Berlíně kamionem zavraždil dvanáct lidí a osmačtyřicet dalších zranil. Přesto od začátku policie i politici označují masakr za terorismus.

To je podstatná změna. Při různých útocích, kterých se v poslední době dopustili muslimští přistěhovalci, z nichž někteří přišli otevřenými hranicemi balkánskou cestou v posledním roce, byla v Německu skoro vždycky na začátku křečovitá snaha vysvětlovat je všemi jinými možnými motivy než islamistickým terorismem. Zpravidla se upozorňovalo, že útočil psychicky narušený šílenec nebo zvrácený násilník. Informace, že šlo o přistěhovalce z muslimských zemí, se křečovitě potlačovala i u silvestrovských masových sexuálních útoků v Kolíně nad Rýnem.

Motiv mlžení byl srozumitelný. Většina lidí, kteří vůbec nejsou žádní islamofobové a xenofobové, si úplně přirozeně spojí politické rozhodnutí s jeho následky. Merkelová otevřela hranice. Do Německa přišlo bezmála milion lidí. Možná o stovkách tisíc nikdo vůbec nic neví. Balkánskou cestou přišli do Evropy mezi nimi i teroristé, kteří masově vraždili v Paříži a pokoušeli se, byť dosud bez větších úspěchů, o totéž i v Německu.

To spojení mezi politickým rozhodnutím a jeho následky se vůbec neomezuje na vztah k islámským teroristům.

Kolega Daniel Kaiser připomíná ve své knize Prezident širokou amnestii, kterou udělil Václav Havel při začátku svého prvního mandátu v roce 1990. Po propuštění 24 tisíc vězňů se zvedla vlna kriminality. Prezident se tehdy oháněl statistikami, podle nichž v roce 1990 propuštění vězni spáchali jen 9 procent trestných činů v Čechách a na Moravě a sedm na Slovensku, bezprostředně po amnestii si ale tak jistý nebyl. Na strategickou poradu se svými nejbližšími spolupracovníky v hradní restauraci Vikárka si tehdy poznamenal: „Potlačit publicitu o jejich řádění, ať není povstání veřejnosti.“

Angela Merkelová dosud sama v migrační krizi nic potlačovat nemusela, většina německých médií se ztotožňovala s jejími názory a fungovala spíš jako její PR servis než hlídací psi moci.

Potlačování se těžce nevyplatilo tehdejšímu španělskému premiéru Josému Maríovi Aznarovi v roce 2004. 11. března zabili teroristé v koordinovaných útocích v dopravní špičce v příměstských vlacích v okolí Madridu 191 lidí a 2051 zranili. Bylo tři dny před parlamentními volbami. Španělé se tehdy po boku Američanů angažovali ve válce v Iráku. Značná část společnosti k tomu byla velmi kritická. Aznar hrál o čas. Byl přesvědčen, že za žádnou cenu nesmí vyjít najevo, že zabíjeli islamisté. Španělé by si to hned přeložili jako odplatu za irácké angažmá. Aznar tvrdil, že za útoky stojí baskičtí separatisté z ETA. Masakry se ale tak moc vymykaly z jejich tradiční taktiky, že bylo zřejmé, že jsou za nimi islamisté. Levicová opozice ve finiši kampaně Aznara obvinila ze zamlčování nepohodlných informací. A on prohrál volby. To, že šlo o útok islamistů, bylo zřejmé.

Němečtí politici si teď nejspíš uvědomili, že masakr nákladním autem na vánočním trhu v Berlíně se okecat a bagatelizovat nedá. Že mlžení by tentokrát mělo následky.