Zabíjení po česku. Labyrint naložil nám i svým hrdinům

Je fér sdělit to úvodem: tento text reaguje na závěr detektivního seriálu České televize Labyrint, takže nebere ohled na pointy jeho příběhu ani nezasvěcené diváky. Proto ti, již teprve mají v plánu konec zhlédnout a nechtějí si ho kazit pohledem jiných očí, nechť nečtou dál.

Před třemi týdny jsem v Týdeníku Echo uveřejnil text nazvaný Jirka pro strach okolí, který se právě k Labyrintu vyjadřoval. V článku, sepsaném po zhlédnutí pátého ze sedmi dílů seriálu, jsou také tyto věty: „Ve svých dvou třetinách je seriál inovativní neustálým zmnožováním postav. Nové se vždy objeví jen tak náhle vloženy mezi scény, pak se k nim vyprávění dlouho nevrací, aby na ně šlo zapomenout, načež se jako překvapení objeví znovu. Protože i tyhle figury většinou ztvárňují známí herci, nelze ani odhadnout, která figura je pro vyprávění jak důležitá (zda je vůbec důležitá), která přežije a která zemře. Jelikož závěr seriálu ještě není hotový a je v postprodukci, nešlo ho pro potřeby tohoto textu bohužel předem zhlédnout celý, přesto víc než odhalení totožnosti a motivů vraha bude napínavé sledovat, jak si Strach poradí s vřazováním postav do celku svého příběhu. Jakkoli to v prvních pěti epizodách řeší právě hromaděním mrtvol, patrně se všecky zabít neodváží. Protože pokud české filmaře něco trápí, je to panika ze stereotypnosti, jíž se zpravidla vyhnou vyráběním krkolomností. Při nich začíná ta odluka náročného a pozorného publika od televizních tvůrců, ona prozatímní, ale letitá neshoda, jak by dramatická tvorba českých televizí měla vypadat.“

Jako zabít ptáčka, jako chovat hrdinu

Mizerný odhad nemá smysl skrývat: nuže autoři seriálu – tedy nejen režisér Jiří Strach, ale ovšem i scenárista Petr Hudský – se nakonec „odvážili“ zabít opravdu skoro všecky včetně těch, kteří dlouho slibovali předvést na zádech jiné a dynamičtější rozpoložení než v uzavřeném vaku mezi dalšími mrtvými. Pozabíjení několika postav, které vypadaly neodstranitelně v příběhu policejního kolektivu, postaveného před svůj zřejmě nejtěžší a zjevně nejvýstřednější případ, mělo zapůsobit osvěživě, směle, ba jako inovativní vzpoura žánru seriálu v jeho zdejších konturách. Jistěže nějaké překvapení to bylo, ale do sebevědomého či bezohledného vyprávění takový postup má daleko. Duchaplněji uvažoval Radek Bajgar, když ve dvou třetinách svého vodnického seriálu Neviditelní nechal zemřít nikoli figuru vedlejší, nýbrž hlavní. Takže rozpakoval diváky, které vedlejší figuře náhle věnovat pozornost a vyvolit si ji za následující figuru hlavní (protože Bajgar sám nově žádnou postavu neakcentoval). Odpravení hastrmana Luďka Soboty, zpívajícího píseň Potkal potkan potkana, následně ožraného týmiž v jeskyních pod Vyšehradem a nakonec dle pravidel vodnického pohřbu puštěného po Vltavě, je jednou z nejkouzelnějších zákrut nových českých seriálů.

Taky Labyrint však dosáhl úspěchů. Jednak přežitím největšího vrahova protivníka, moudrého a chápavého biskupa, mimoděk vynesl ortel nad touto zemí. Jelikož církevního hodnostáře hraje František Němec, který v závěrečném výstupu své postavy sedí v soudružském rozhovoru s policejním plukovníkem a nad mrtvolou mladé dívky mu vyjevuje pravdu o životě: „Říkala, že bez milovaného muže nechce žít. Teď už jsou spolu.“ – „Není sebevražda smrtelný hřích?“ – „To jistě, ale je sebeobětování pro bližního svého hřích?“ Týž František Němec v závěrečném díle jiného detektivního seriálu drží projev k policejnímu majorovi: „Víš, co teď po těch pětadvaceti letech, co to spolu táhneme, pokládám v našem řemesle za nejdůležitější? Vytrvalost a trpělivost. Člověk kolikrát ani nevidí, spíš jen tuší někde v mlhovině znamení jistoty. Vyrazí po tom znamení, a čerta ví v třetině cesty, jestli jede správně.“ A týž František Němec v seriálu tentokrát historickém přemítá v rozhovoru s odvážným dramatikem nad plechovkou lančmítu : „Svoboda je podle mě vyznávat a uskutečňovat pravdu, kterou člověk vnitřně poznal. (...) Utrpení může mít smysl. Dokonce bych řekl, že právě ty věci, kvůli kterým se trpí, jsou ty, kvůli nimž stojí za to žít.“

České století, 30 případů majora Zemana i Labyrint jsou seriály různých ambicí, za které herec sice nemůže, jež přesto podobný hercův projev k sobě poutá. Jeho profesionální výkon v roli zkušeného muže, kráčejícího napříč dějinami, o nichž neustále přemýšlí, vede k otázce, kdo vlastně žehná v Labyrintu mrtvé, odvážené v rakvi z místa činu? Je to biskup z nevázané kriminálky? Major StB z agitační kriminálky? Anebo filosof, skutečně pátrající po smyslu českých dějin?

A jako si správně vybrat písničku a ženskou

Druhým úspěchem Labyrintu (mimo několika povedených záběrů) je herectví Jiřího Langmajera, jehož postava v posledním díle po smrti svých kolegů včetně ženy, z níž zamýšlel udělat svou milenku, se proměňuje z koumáka, neustále popojíždějícího ve škodovce od mrtvoly k mrtvole, v mstitele, který se přestal ohlížet na zákony i pravidla a mrtvoly za sebou zanechává sám. Patrně tím autoři chtěli doložit, že jsou s to zručně se pohybovat mezi žánry – tedy utvářet z nich svou originální směsku. Podstatné ale je, jak tento přerod uhrál Langmajer. Jednak mizerně v mizerné scéně dohadů se svým šéfem o dalším vhodném postupu v případu, již zakončuje vyřčeným zoufalstvím tuzemské kriminálky: „Honzo, prosím tě, známe se celou věčnost, tak mi trochu věř!“ Jednak bravurně ve scéně, v níž přichází oznámit kolegovu smrt jeho manželce. Ta v podání Lenky Krobotové otevře dveře svého bytu, za nimiž na chodbě činžovního domu se na ni mračí Langmajer. Neříká nic, stojí nehnutě, mračí se a nechává na dámě, aby příčinu zarputilé návštěvy odhadla sama. Krobotová tak musí během několika vteřin sehrát za sebou překvapení nad přítomností nečekaného hosta, tápání po její příčině, vzápětí tušení, prozření a nával smutku, vzteku a beznaděje.

Tato potřeba českých mužů stresovat blízké ženy mezi futry by stála za samostatnou úvahu. V povídce z osmdesátých let se Zdeněk Řehoř jako muž na konci války právě propuštěný z koncentráku vrací domů. Jeho návrat vychází zrovna na výročí sňatku s manželkou; na týž den v roce, kdy byl zajat gestapem (sic). Při svém návratu se proto Řehořova postava nespokojí s pouhým návratem domů, nýbrž se rozhodne „dokončit misi“ a vrátit se se stejným dárkem a stejnou kyticí, zakoupenými u stejných obchodníků jako při svém zatčení. O jeho návratu tak ví celá ulice dřív než jeho žena, již Řehoř překvapí až v závěru právě ve dveřích od bytu. Hnus a zákeřnost příběhu má svou pointu právě v tom okamžiku, neboť chuděra Jana Hlaváčová musí stejně jako Lenka Krobotová ve své scéně sehrát, že jí podivuhodnost partnerova chování nedochází, a tak ho maskuje rychlým střídáním nasupení z brzkého ranního vyrušení, zmatení, překvapení, dojetí a ovšem radosti a štěstí.

Odměnou za neurvalost je potom oběma mužům, Řehořovi i Langmajerovi, klid v náručích svých žen – akorát že Langmajer nekončí v domácím objetí s manželkou, nýbrž na vyhlídce z brněnského Petrova se svou adoptivní dcerou, kde spolu kouří cigaretu na usmířenou a po přestálém katolickém běsnění jim k tomu hraje píseň Take Me To Church. A to je hlavní rozdíl mezi tvůrčí odvahou investovanou do tuzemských ambiciózních detektivek a dejme tomu britských. Když policista Luther rovněž vítězně kouří nad svým Londýnem, podporuje ho Nick Cave modlitbou náročnějšího duchovního založení Palaces of Montezuma. A po boku má Luther ženu, k níž ho váže pouze obchodní vztah: inteligentní vražedkyni, která zabíjí pro radost a kterou nezatkne proto, že ona mu pomohla zabít vraha jeho nádherné exmanželky. Ty britské produkce mají styl a dovedou ženu ocenit.