Hokej se nedá naučit, říká legendární trenér Bukač
Týdeník Echo
ROZHOVOR
Je to trenérská legenda. Říká se o něm, že jako jediný kouč národního hokejového týmu dokázal vyhrát titul mistra světa s dvěma různými generacemi hráčů. Možná podstatnější však je jeho pedagogická činnost, které se věnuje po celý čas od skončení aktivní hráčské kariéry. Málokdo u nás tak soustavně promýšlí vztah těla, vzdělání a mravnosti jako právě Luděk Bukač, který letos slaví dvojí výročí: jednak třicet let od zisku prvního trenérského titulu mistra světa v roce 1985 na pražském šampionátu, jednak v létě osmdesáté narozeniny. K rozhovoru jsme se sešli v hokejové hale v pražských Letňanech, kde zrovna probíhal jeden z víkendových kempů hokejové školy, již Bukač založil a trvale se svým synem rozvíjí.
Změna ve vývoji společnosti je vidět i na hokeji. Někdejší východní mocnosti stagnují a změnu nestihly absorbovat. Platí to o našem hokeji, o slovenském, o ruském; nemají výsledky jako dřív…
Říká se, že člověk neumírá, protože za sebou nechává genetickou stopu, která po něm zůstává. Můžete proto něco zdědit po svém dědečkovi z třetího kolena. To znamená, že tu mámě nějaký zápis české společnosti, s ním pracujeme a zacházíme. Ten přechod k demokracii se pořád ještě děje a není jednoduchý, protože to je přechod mentální, názorový, přechod postojů k životu. Je to opravdu ohromná změna a ještě ji ztěžuje ten nepřeberný katalog příležitostí. Mladí lidé mohou odejít studovat do Anglie, mohou cestovat nebo se třeba stát příslušníky nějaké sekty. To dřív nebylo, nabídka neexistovala. V létě děti mohly na pionýrský tábor, jinak – a to se dostáváme ke sportu ve východních zemích – tu fungovala úzká práce s talenty. A co je to talent? Dneska byl pohled na člověka obnažen tak, jak tomu nebylo nikdy dřív. Před všechny vědy, ať už genetiku, filozofii nebo jiné, lze dát předponu neuro-, což znamená, že výkonnost těla a mozku jsou právě obnaženější než v minulosti. Došli jsme k tomu, že my vlastně všichni – vědci, lékaři, sportovci, umělci – pracujeme se stejným potenciálem tohoto mechanismu. Jeho výkonnost je samozřejmě různá, ale mechanismus máme všichni stejný. Adekvátně s ním zacházet chce změnu v učení, tréninku, myšlení, uvažování.
V kanadském hokejovém stylu se odrážel život, který tam byl. Jak tomu odpovídal sovětský model, připomínající takřka koncentrační tábor, odkud hráči nesměli domů za umírajícími rodiči nebo svými dětmi?
Byla to realita. Nevím, kolik mělo Rusko za komunismu obyvatel, ale jestliže Kanada a Amerika měli dvě stě nebo tři sta tisíc hokejistů, tak kolik jich bylo v Rusku, nikdo nikdy nespočítal. Jenže uvažovali jinak. Když se na Sibiři narodil dejme tomu Makarov a bylo znát, že je to talent, okamžitě ho stáhli do Moskvy. Pracovali s výběrem, kde byl velký talentový potenciál. A největší kluby byly militantní kluby, vojenské CSKA a policejní Dynamo. V obou panoval režim, jako by hráči byli na vojně. Byli ve tvrdším výcviku, než jsou dneska vojenské jednotky, které se připravují na speciální vojenský úkol. Byli mezi sebou konfrontovaní, byli soustředění – a přestože měli rodinný život, byli izolovaní. Když se jim pak trochu povolily opratě, řešili přepětí u lahve vodky. Jejich život byl jednoduchý a vydrželi to tak do osmadvaceti, maximálně třiceti. Dneska takoví hráči jsou schopni hrát do čtyřiceti a více let, aniž by se změnila jejich výkonnost.
Vy ovšem hodně uvažujete o přirozeném tréninku a prosazujete ho.
Věda už není teorie, jsou to fakta rozkrývající důvody, proč jsme tady a jak vypadal náš vývoj. Evoluční teorie tlačí do kouta mýty a pavědy, takže myslím, že náboženství bude čelit a čelí velkým potížím, protože nereflektuje rozdíl konstatování, že svět nebyl stvořen, nýbrž tvořen. Byl tvořen přírodním výběrem. Když ale tuhle metaforu chceme uplatnit v tréninku, nemůžeme tomu říkat přírodní výběr, protože ten je brutální. Buď jste silný a vydržíte, nebo nepřežijete a vzkvétá to ostatní. Ale můžeme tomu říkat právě přirozený trénink. Těžíte v něm z něčeho jiného než ve zmíněném sovětském modelu Viktora Tichonova, tedy dáte dětem a žáčkům příležitost rozvinout se v dětství, protože lední hokej je hra. Hra je něco jiného než běh na sto metrů, skok do výšky atd. Při hře musíte mít dovednost, intelekt a musíte se umět rozhodovat, být samostatný a tvořivý, protože hra je neustále jiná. Do výchovy je potřeba dostat, že rozhodují tvořiví hráči. Na fanoušcích na mistrovství světa vidíte, že obdivují ne rvačku, nýbrž hráče, který udělá deset metrů s pěti kličkami jako Jágr v našem prvním zápase. V tom je to umění, ke kterému musíme vést děti. Věda pronikla do mozku, a tak víme, jak funguje, a víme, jakou cestou lze něco ovlivnit. Ale pozor, jen ovlivnit, ne naučit. Vezměte si ten Růžičkův korupční skandál: táta zavolá a stěžuje si, že trenér diskriminuje jeho děti a že hokej je dovednost, která se dá naučit. Není to pravda. Je hodně spisovatelů, vy sám jste novinář a stylistika vám patrně nedělá problém, jenže nejste Hemingway. Totéž platí v hokeji. Důležitý je intelekt obyčejných věcí, k němu je třeba děti vést.
To může být pro některé rodiče nebo žáky náročný koncept, chtějí hrát v nejlepších klubech a být slavní…
Hokej stojí rodiče velké peníze, ale v patnácti letech je třeba jim to říct jasně: Ano, má smysl se do hokeje dál pouštět a pokračovat v něm. A naopak jiným říct, že ta hra může pro jejich dítě zůstat jako hobby, zábava, ale že by bylo vhodnější, kdyby se synek profesně věnoval něčemu jinému. Ale to jsme schopni poznat až v patnácti letech. Nikoli ve dvanácti. A přitom je běžně vidět, jak se dvanáctileté děti někdo snaží učit bruslit, bojovat, „makat“. V tom věku je to všecko předčasné.
