Bylo to peklo, stříleli po mně na ulici, popisuje fotograf Sýrii
VÁLEČNÝ FOTOGRAF
ROZHOVOR
Během občanské války v Sýrii zažil těžké bombardování, stříleli po něm odstřelovači a hrozilo mu odpálení granátem. V těchto chvílích prý začne fungovat druhá část mozku a strach se odsune do pozadí. V rozhovoru pro deník ECHO24.cz to řekl švédský reportážní fotograf Olof Jarlbro, který blízkovýchodní zemi navštívil před čtyřmi lety. Do Sýrie se tehdy dostal nelegálním překročením hranice s Tureckem. Jeho srdcovou záležitostí ale i nadále zůstává spíše Nepál, kam se pravidelně vrací už téměř dvě desítky let.
Proč jste se rozhodl do Sýrie, tehdy zmítané občanskou válkou, vydat? Co vás k tomu motivovalo?
Mojí největší motivací bylo zjistit, co se v Sýrii, Aleppu skutečně děje. Pro mě coby nezávislého fotografa je nejdůležitější říct pravdu.
V Sýrii jste trávil čas po boku povstalců ze Svobodné syrské armády (FSA), která bojuje proti režimu prezidenta Bašára Asada. Měl jste možnost je poznat blíže?
Vzhledem k tomu, že jsem většinu svého času v Sýrii strávil s nimi v přední linii, tak myslím, že jsem kluky poznal celkem dobře. Je těžké to vysvětlit, ale tehdy si uvědomíte, jak je život křehký. Všechno je najednou černé a bílé, podobně jako život a smrt.
Dnes mají syrští povstalci i Bašár Asad v zemi nového nepřítele, Islámský stát, jak si v této situaci opozice stojí?
Aktuálně se na půdě OSN vedou po pěti letech trvajícího konfliktu mírové rozhovory, stále však hrozí, že veškeré dohody mohou padnout. Většina infrastruktury v Sýrii je zničená, z poloviny syrské populace se stali uprchlíci. Prvním krokem by mělo být zastavení bojů, umožnit lidem, kteří uvázli mezi bojovými liniemi, přístup k potravinám a vodě a pak začít pomalu znovu budovat poničené město. Jsou to sice malé kroky, ale důležité pro obnovení funkčnosti země. Pro většinu syrských obyvatel nejsou v zemi domy, do kterých by se mohli vrátit, jen ruiny.
Chystáte se vy sám v dohledné době do Sýrie vrátit?
Ne. Slíbil jsem rodině, že se nějaký čas válečným zónám vyhnu.
Zmiňoval jste, že jste byl se syrskými bojovníky v přední linii, měl jste strach?
Myslím, že je přirozené bát se předtím, než jdete do jakékoli války. Když už v ní ale jste, jakoby druhá část mozku převzala kontrolu, já osobně jsem fungoval bez problémů. V Sýrii jsem například na půl dne uvízl v oblasti těžkého bombardování a tehdy mi hlavou proběhlo, že by to mohlo přijít. Běžel jsem napříč ulicemi kontrolovanými odstřelovači, několikrát po mě vystřelili, ale nikdy netrefili. Dostal jsem se do džípu s nepřátelským davem a jeden z mužů vytáhl granát a křičel, že se vyhodí do vzduchu. Myslím, že každý novinář, který byl někdy v Sýrii, zná někoho, kdo tam zemřel nebo byl unesen. Dalo by se to popsat jako peklo.
Měl jsme možnost v Sýrii mluvit s obyčejnými lidmi?
Myslím, že to, být dobrým posluchačem, přichází s praxí, já jako nástroj komunikace používám fotoaparát – poslouchám životní příběh lidí a snažím se ho zachytit čočkou foťáku.
Dlouhodobě se věnujete mapování situace v Nepálu. Co vás na něm tolik fascinuje?
Nepál si neustále prochází nějakou krizí, aktuálně je to nedostatek elektřiny a pohonných hmot. Ale místní obyvatelé si i tak vystačí s elektřinou jen na několik hodin denně, v Nepálu stále převládá venkovský způsob života. Jezdím se pravidelně od roku 1998, zažil jsem revoluci i pád monarchie. Teď pracuji na projektu, v rámci kterého mapuji obnovu země po zemětřesení v minulém roce (během masivního zemětřesení zemřelo přes osm tisíc lidí a další tisíce byly zraněny, o domov tehdy přišlo více než půl milionu obyvatel – pozn. red.).
Právě vám vyšla nová kniha s názvem Refuge. Jaký aspekt uprchlické krize sleduje?
V knize Refuge se věnuji životu syrských uprchlíků v Bulharsku. Na tomto projektu jsem začal pracovat před třemi lety, uprchlíci žili v bulharských utečeneckých táborech v příšerných podmínkách, cítil jsem proto, že je důležité se tomu věnovat. Bulharsko tehdy platilo za nejlevnější zemi Evropské unie, do které se přes pašeráky šlo dostat. Což znamená, že uprchlíci v místních táborech byli také ekonomicky velmi slabí.
Nedávno vyšel ve švédských novinách Expressen váš článek o tom, jak se otočila švédská vláda ženám ve válce zády. Vzbudil velký ohlas. O co šlo?
Stačí se jen podívat na statistiky a hned je vidět, že je něco špatně. Více než 70 procent uprchlíků žádajících ve Švédsku o azyl jsou muži, příchozí mladších 18 let jsou to pak z 90 procent chlapci. Moje vlastní dcera se mě jednou zeptala: kde jsou všechny matky a děti? Většina lidí si myslí, že ženy a dívky jsou někde schované v bezpečí, tak to ale není, většina z nich zůstala v Sýrii. V daném článku jsem navrhoval, aby se zavedly kvóty na celé rodiny včetně žen a dětí. Text vzbudil debatu, hodně se sdílel i četl.
Jak je to aktuálně s uprchlíky ve Švédsku?
V této chvíli máme přibližně 160 tisíc uprchlíků. Má to obrovský dopad na infrastrukturu i školy, nemocnice jsou přeplněné. Na na hranicích s Německem jsme obnovili pohraniční kontroly.
