Byl jsem sluníčkář, ale teď nechci vidět věci černobíle, říká Šibík

Zemětřesení na Haiti, krizi na východní Ukrajině či exodus uprchlíků do Evropy představuje výstava českého reportážního fotografa Jana Šibíka. Retrospektiva držitele řady prestižních ocenění obsahuje více než stovku snímků z ohnisek konfliktů a humanitárních katastrof pořízených za posledních patnáct let napříč světem. Exhibice s názvem Svět Jana Šibíka je k vidění do začátku dubna v Českém centru v Praze.

„Jedna událost přebíjí druhou. Kdo si třeba dnes vzpomene na Ukrajinu? I když válka tam není už tak intenzivní, ten problém se nevyřešil. Přebila to uprchlická krize a i přesto, že o uprchlících bylo už řečeno vše, fotka má tu schopnost nacházet nový pohled na věc,“ komentoval Šibík během setkání s novináři před zahájením výstavy.

V posledních měsících se oceňovaný fotograf, který se mimo jiné stal v roce 2004 vítězem prestižní ceny World Press Photo, věnuje převážně mapování uprchlické krize. Zdokumentoval například uprchlíky v severofrancouzském Calais, loni na podzim se vydal nafotit běžence na srbsko-maďarskou hranici poblíž uprchlického tábora u města Röszke.

Ohledně situace na Balkáně pak natočil krátkou reportáž, za kterou byl částí veřejnosti ostře kritizován. Upozornil v ní totiž na to, že běženci plýtvají jídlem a nechávají po sobě nepořádek. Aktuálně pak dokumentoval vlnu běženců na hranici Řecka s Makedonií.

„Mám pocit, že uprchlickými fotkami v poslední době irituji na obou stranách. Nechci to vidět černobíle. Na jednu stranu humanitární věci fotím třicet let, takže ve mně je, že by se těm lidem mělo pomáhat. Když vidím matky s dětmi, jak putují třeba dva tři měsíce, tak mi jich je samozřejmě líto,“ uvedl.

„Na druhou stranu jsem byl na šesti místech a viděl jsem, že o pomoc žádá velké množství těch, kteří na to nemají právo. Uprchlíky chceme integrovat do naší společnosti, chceme, aby splynuli. Zároveň jim ale ani neřekneme, aby si po sobe uklidili. Můj postoj se na začátku blížil sluníčkářství, dnes to vidím tak, že pomoct ano, ale jen těm, kteří to opravdu potřebují. Jak ale poznáme, kdo to skutečně potřebuje?“ dodal Šibík.

Více zde: Vyhazují jídlo a pálí karimatky, upozornil Šibík. Teď se brání kritice

Výstava obsahuje sérii 110 fotografií z let 1990 až 2015 včetně třinácti, které veřejnost neměla možnost dosud spatřit. Snímky Šibíka mapují řadu humanitárních katastrof devadesátých let – hladomor v Súdánu, Somálsku a Etiopii, válečné konflikty ve Rwandě, Čečensku, Jihoafrické republice, Kosovu, Albánii, Palestině, zemětřesení v Turecku nebo masakry v Sieře Leone.

K cestám do nebezpečných oblastí přitom podle Šibíka neodmyslitelně patří strach. „Nedovedu si představit, že bych neměl strach. Mám teď dokonce i větší strach, než když jsem byl mladší. Dnes se třeba nerad probírám svými starými fotkami, vidím na nich chyby, věci, které bych teď udělal jinak, lépe, současně ale vím, že dnes by už možná ani nevznikly, protože bych do těch situací nešel,“ řekl Šibík.

Za nejnebezpečnější místa dnes fotograf považuje Irák, Afghánistán a Sýrii. „Ještě před pěti šesti lety se po nich putovat dalo, dnes je ale bezpečnostní riziko příliš vysoké, stálo by to také hodně peněz za půjčení auta a ochranku. Navíc by se fotilo narychlo a pod tlakem velkého strachu. Proto bych při takové nabídce zvažoval, jestli mi to za to stojí. Já teď raději pojedu do Indie, kde můžete fotit vše, co vidíte bez bezpečnostního rizika,“ uvedl dále Šibík.

Šibíkova retrospektiva obsahuje také fotografie z ničivé vlny tsunami, války v Iráku, Afghánistánu a Libérii, bídu v utečeneckých táborech v Angole, zemětřesení na Haiti, krizi na východní Ukrajině a současný exodus uprchlíků do Evropy. Výstava reportážních fotografií, která se koná v rámci lidsko-právního festivalu Jeden svět, potrvá v Praze do 2. dubna, poté se postupně přesune do Berlína, Vatikánu a Istanbulu.

Čtěte také: A uklízet po uprchlících jste ochotni?

Čeští novináři pomohli uprchlíkům. Šibík i Moláček je svezli autem

Stories Jana Šibíka