Velký Andrej Tě vidí. Jak dlouho může být vyděrač nejpopulárnějším politikem

Političtí marketéři Alexander Braun a Anna Matušková musí být zoufalí. Tak dlouho vypiplávali populární politickou postavu Andrej Babiš, snoubící v sobě vlídného, lehce naivního politikou nedotčeného strýce z Průhonic se selfmademanem, který se jen vlastní pílí stal druhým nejbohatším občanem země a cítí potřebu jí sloužit. Braun za postavu „on celý v bílém, který tady vymete korupci a zlodějiny“ dokonce získal mezinárodní cenu za politický marketing. Andrej Babiš byl výborným a učenlivým hercem.

A pak se vám najednou celé to představení sesype během pár minut, aniž si to uvědomíte. Andrej Babiš zjevně vůbec nechápe, proč ten humbuk. On totiž tak jako v případě poslance Šincla funguje v byznysu odjakživa. Má na to v Agrofertu speciální bezpečnostní divizi řízenou bývalým náměstkem protikorupční policie Jiřím Veselým. Ten modus operandi je velmi jednoduchý: seberete co nejvíc informací ze všech možných zdrojů, přidáte drby a s touto pečlivou přípravou vyrazíte na jednání. Na začátku si nejdřív partnera dobře naklepete tím, že mu oznámíte, co na něj všechno víte. Je úplně jedno, že to vůbec nesouvisí s předmětem jednání. Ještě mu pěkně řeknete, co všechno se o něm vykládá. Pak se zeptáte: kdo vás platí? A dodáte, ať si dá bacha.

Pokud si vyjednávací svodky děláte jen z ověřených veřejně dostupných zdrojů, je to jen lidsky odporné, ale zcela legální. Když přidáte neověřené drby a nepravdy, je to na žalobu. Trestní nebo civilní pro pomluvu a poškození jména. Když ale už používáte věci, které mohou být jen z neveřejných zdrojů, k nimž můžete mít jako člen vlády přístup, je to za hranou. Když vezmeme aktuální případ Šincl, Babišovy útoky, že byl vyhozen z práce v bance, v žádném veřejném ověřeném zdroji nejsou. V zemi, kde panuje odvaha a dost vysoká právní razance, jako jsou třeba Spojené státy, by takové chování neprocházelo. Jednoduše proto, že by hned padaly žaloby o dost vysoké finanční náhrady. A soudy by je rychle řešily.

Andrej Babiš sem tam mimoděk praktiky na hraně vydírání sám přizná, nebo se s nimi spíš přímo pochlubí. Jako když loni vyjednával se šéfem NWR Garethem Pennym o státní pomoci pro důl Paskov. „Připomněl jsem mu historii privatizace OKD a její morální souvislosti. Nechal jsem ho poté deset minut o samotě, aby si mohl zavolat. Pak jsme se dohodli.“

Privatizaci dolů vyšetřovala policie a momentálně už běží jeden ze soudů. Vůbec to ale nesouvisí se státní pomocí, o níž Babiš v té chvíli jednal. Stejně jako nesouvisí rodinný dům poslance Ladislava Šincla se zákonem o provizích pojišťovacích zprostředkovatelů. Je to jen stejná snaha vydírat partnera a oslabit ho ve střetu.

Andrej Babiš je sbíráním drbů a informací doslova posedlý. Když jsme s ním v září 2013 dělali diskusní kulatý stůl pro Lidové noviny, hned po příchodu do místnosti nám začal popisovat, kdo všechno krade a je součástí Palerma. Když jsem se ho zeptala, odkud o tom má důkazy, jestli mu je dodává bezpečnostní divize Agrofertu, na co ji vlastně má, řekl mi, že se to povídá po hospodách. A otázal se, jestli já nechodím do hospody, že tyto příběhy neznám. Bezpečnostní divize Agrofertu obsazená policisty z protikorupční jednotky je prý na to, aby hlídala, jestli mu zaměstnanci nekradou. A přidal historku, jak si ve Vodňanech ovazují kuřecí stehna kolem trupu při průchodu vrátnicí. Pak už s větší dávkou upřímnosti řekl, že drby, kdo krade, mu nosí jeho přítel Ištván Léko. Dnes šéfredaktor jeho Lidových novin.

Babiš takhle funguje roky. Jen to nikdo nikdy z těch, komu drby a kompry vyhrožoval, nevytáhl na veřejnost. Většina se toho zastrašování prostě bála a nechtěla mít problémy. Babiš byl zjevně šokovaný, že to Ladislav Štincl udělal a sociální demokracie vydírací případ naplno rozjela.

Touha vědět o každém všechno a využívat toho ve vlastní prospěch je Babišovou bytostnou potřebou. Všimněte si, že všechno, co prosazuje, má šmírácký styl. Nejdřív přišel s registrem bankovní účtů, kde žádal zprvu on-line přístup ke všem kontům včetně zůstatků. Fakticky prolomení bankovního tajemství. Pak následovala daňová kobra, která propojila přístupy k datům policistů, berních úředníků a Finančního analytického útvaru. Pak Chorvatskem inspirovaná on-line evidence tržeb. Přesvědčivě lepší výběr daní na Jadranu sice nepřinesla, zato si tamní ministr financí pochvaluje, že „o podnikatelích dnes už víme úplně všechno“. Systém, který tady Babiš hodlá instalovat, vám v ústředí, kde se budou data scházet, v každou konkrétní chvíli ukáže, kolik se ve kterém městě prodalo třeba jogurtů Olma nebo Vodňanských kuřat. A za kolik. Jsou to obrovské objemy obchodně výtečně využitelných dat (využitelných i k vydírání při obchodních jednáních). Vše, co Babiš koná, je vedeno snahou vědět o lidech co nejvíc a mít tím pádem nad nimi moc.

Zabezpečení, aby ta data neunikla a nebyla zneužívána, už se stejnou razancí nikdo neřeší. Je fascinující, že model Velký Andrej to vidí, má podporu i u nemalé části elit a lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou svobodomyslní.

Margaret Thatcherová získávala v dost těžkých dobách hlasy většiny Britů neustále opakovaným slibem, že stát musí být sluha svých občanů. Andrej Babiš je v čase ekonomické prosperity nejpopulárnějším politikem se svou agendou slídění a sledování. Stát v jeho podání nemá být sluha, ale dozorce, jemuž velí Andrej Babiš, který o každém všechno ví. Nikomu nevěříme a proto vás budeme on-line sledovat.

Netřeba opakovat, že sledování nikdy nikomu k vysoké životní úrovni nepomohlo. Ve světě prosperují země, kde panuje důvěra. Ta je s posedlostí slíděním neslučitelná. Když vás chce mít někdo pod on-line kontrolou, dává vám jasně najevo, že vám nevěří. Státy s fízlovskou mentalitou nikdy nikde neprosperovaly. Současné Chorvatsko je jen posledním důkazem.