Měly ženy za socialismu lepší sex? Viagra pro New York Times

I do českých médií se propracovala esej americké etnografky a profesorky genderových studií na univerzitě v Pensylvánii Kristen R. Ghodseeové, která na stránkách New York Times popisuje blahý sexuální život socialistických žen. Text s názvem Proč měly ženy v socialismu lepší sex sice na první pohled působí docela mile a vtipně, ale fenomén, jehož je součástí, už tolik pozitivních emocí nevzbuzuje. Systematickou rehabilitaci autokracií s marxistickými ideovými kořeny si osvojila významná část levicově orientovaných západních intelektuálů.

Profesorka Kristen R. Ghodseeová, kterou některá česká média překřtila na profesora Kristena Ghodseea, je absolventkou berkeleyské univerzity a ve svém díle se dlouhodobě věnuje tematice komunistických režimů ve východním bloku, zejména v Bulharsku. Zaměřuje se na genderové aspekty každodennosti a její práce často nemá daleko k opěvování někdejších diktatur. Nanette Funková z Brooklyn College v roce 2014 dílo Ghodseeové podrobila tvrdé kritice a zařadila ji mezi „revizionistické feministky“, které nekriticky oslavují úspěchy komunistických ženských organizací a zcela ignorují represivní povahu autoritářských režimů ve východní Evropě.

Nejprve Ghodseeová vyvrací „stereotypy“. Američané si prý pod životem ve východním bloku představují omezení v cestování, krajinu posázenou šedým betonem, zbědované muže a ženy, jak stojí ve frontách před obchody, které jsou často prázdné, nebo bezpečnostní složky kontrolující osobní životy občanů. Ale neuvědomují si, že socialistické ženy měly práva, o kterých se ženám v západních zemích mohlo jen zdát. Za tyto výdobytky pokládá především plošné nahnání žen do výroby a bezplatnou péči o děti v podobě jeslí, tedy politiku, kterou například Československo později významně revidovalo ve prospěch delší mateřské dovolené.

Kromě toho si ženy pod rudou knutou dopřávaly více kvalitnějšího sexu, tvrdí Ghodseeová a odkazuje na srovnávací sociologickou studii z roku 1990, podle níž si východní Němky užívaly dvakrát víc orgasmu než západní. Ponechme stranou, že nejvtipnější na celé studii bude pravděpodobně její metodologie, na podporu svého tvrzení Ghodseeová cituje jistou Bulharku, která si pochvaluje, že po rozvodu s manželem měla dostatečný příjem a „nepotřebovala muže“ jinak než jako příležitostné milence. Její život byl tak „plný romantiky“.

Méně humorně působí poznámka, že Rusko garantovalo ženám plná volební práva žen už v roce 1917, tedy tři roky před Spojenými státy. V Sovětském svazu dvacátých a třicátých let byla ženám volební práva jistě mnoho platná. A především – komunisté přiznali ženám reprodukční práva. Pod reprodukčními právy se neskrývá nic jiného než právo na potrat, který Sovětský svaz legalizoval jako první stát na světě v roce 1920. Státní politiku té doby určovala propagátorka nahodilých sexuálních známostí a likvidace tradičního rodinného uspořádání Alexandra Kollontajová.

Ve třicátých letech ale bohužel Stalin zařadil zpátečku, omezil dostupnost potratů a začal znovu propagovat nukleární rodinu, konstatuje Ghodseeová. Ano, to Stalin skutečně udělal, především s ohledem na skutečnost, že počet potratů už povážlivě převyšoval počet narozených, a diktátor měl oprávněnou obavu, že jeho lid bude vykrvácen ještě v děloze. Byl to ryze racionální krok. Ale kromě veskrze diskutabilního „práva na potrat“ stále není zřejmé, jaké výhody oproti Západu to sovětský komunismus ženám poskytoval. Pobyt v gulagu? Možnost zemřít při hladomoru?

Selektivní šílenství předváděné Ghodseeovou není ojedinělou bizarností. Článek je součástí série „Rudé století“, v níž vycházejí různé texty tematizující komunismus a komunistické režimy především ve východním bloku. Série vznikla u příležitosti stého výročí bolševické revoluce v Rusku a vzhledem k tomu, že první článek je z dubna a poslední z pondělí, bude čtenáře asi oblažovat po celý letošní rok. Je to na každý pád zajímavé čtení, poodhalující, jak někdejší realita národů uvězněných v zadrátovaném koncentráku inspiruje levicové vědce z amerických univerzit. Pocit, který získá nezainteresovaný americký čtenář po přečtení všech článků, vystihuje Nohavicova píseň Podzimní: za komunistů se špatně nežilo.

Alespoň pokud ho přitahují témata moderní levice: feminismus, antirasismus a ekologie. Pak se dozví, že socialistické ženy měly lepší orgasmy a postavení ve společnosti, v Moskvě byla na rozdíl od jiných západních metropolí rasová rovnost státním projektem a bolševické Rusko se stalo průkopníkem v ekologii. Po článku o dědečkovi – příslušníkovi tajné policie v komunistickém Polsku – následuje článek o dluhu Star Treku vůči revolučnímu socialismu, který končí citátem Rosy Luxemburgové: Socialismus, nebo barbarství. Přiznaným pokusem o rehabilitaci socialismu je pak text Bhaskara Sunkary operující pojmem „strašidlo socialismu“, které prý stále obchází Západ. Nepřekvapí, že ani jeden článek z dvaceti nepojednává o obětech komunistické ideologie kdekoliv na světě. Historický text o milostném životě bolševiků si nakonec čtenář z Východu pročte s úlevou, že na něj alespoň tentokrát nevybafne žádná zakamuflovaná apologie.